Читать книгу Cesta Hrdiny - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Thor se potuloval v kopcích celé hodiny, až nakonec na vrcholku jednoho z nich konečně usedl, ruce zkřížil přes nohy a zadumaně sledoval obzor. Díval se, jak kolona mizí v dáli, a jak se rozplývá oblak prachu, který zvedala, a který se potom držel ve vzduchu ještě hodiny poté.

Žádné další návštěvy už nebudou. Nyní byl odsouzen zůstat v téhle vesnici po dlouhé roky a doufat, že přijde druhá šance – jestli ovšem vůbec někdy přijde. A jestli to jeho otec vůbec někdy dovolí. Odteď už bude v domě jenom on a otec, nikdo jiný. A může vzít jed na to, že mu otec dá pořádně pocítit, jak moc jej naštval. Chtěl by, aby Thor zůstal tady, a nadále dělat otci služebníka, až by se roky sešly s roky a on by nakonec skončil v téhle vesnici a v tom malém, bezvýznamném životě nadobro, přesně jako otec. Bratři mezitím budou sbírat slávu a proslulost. Po celém těle cítil ponížení, kterého se mu dostalo. Tohle nebyl život, který chtěl žít a dobře to věděl.

Znovu a znovu Thor namáhal mozek ve snaze na něco přijít. Cokoliv, co by to mohlo změnit. Ale nic takového tu jednoduše nebylo. Život mu rozdal právě tyto karty a žádné jiné.

Po několika hodinách se nakonec zvedl a, jakoby bez života, se začal šourat zpátky do známějších kopců. Výše a výše. Nevyhnutelně nakonec musel skončit na tom nejvyšším, kde ráno zanechal stádo. Zatímco šplhal vzhůru, první slunce zapadlo a druhé dosáhlo svého poledne a zalévalo oblohu svým zeleným světlem. Když se tak loudal krajem, pohrával si Thor s prakem, který měl uvázaný kolem zápěstí. Bylo to dobrá, léty prověřená zbraň. Potěžkal v ruce kožený pytlík, který měl uvázaný u boku, a prsty nahmatal kameny, jež byly uložené uvnitř. Jeden hladší než druhý, všechny nasbírané z okolních potoků. Někdy střílel po ptácích, jindy po hlodavcích. Byl to zvyk, který zakořenil v jeho životě už před mnoha lety. Zpočátku nedokázal trefit vůbec nic. Potom se mu jednou konečně podařilo trefit pohyblivý cíl. Od té doby byla jeho muška přesná. Nyní bylo vrhání kamenů jako jeho přirozenost – a navíc to byla činnost, u které se dokázal uklidnit. Jeho bratři možná dokáží mečem přeseknout poleno, ale nikdy by netrefili letícího ptáka kamenem.

Thor bezmyšlenkovitě založil kámen do praku, zaklonil se trochu dozadu, a vrhnul kámen vší silou, kterou našel, představuje si, že střílí na vlastního otce. Trefil větev vzdáleného stromu. Čistě ji ze stromu ustřelil. Když si kdysi uvědomil, že by mohl zvířata, která mu sloužila za cíle, vlastně zabít, zalekl se vlastní síly i toho, co mohla způsobit. Místo toho teď jako terče používal větve. Ledaže by se u jeho stáda objevila liška. Po nějakém čase je tímhle způsobem naučil, aby se držely dál. Thorovy ovce byly tím nejbezpečnějším stádem z celé vesnice.

Thor pomyslel na své bratry, na to kde teď asi jsou, a už byl zase rozzlobený. Po jednodenní jízdě dorazí do Králova Dvoru. On si to mohl jenom představovat. Viděl, jak přijíždějí za zvuků fanfár a jak je lidé, oblečení ve svých nejlepších šatech, přicházejí pozdravit. Válečníci je rovněž zdraví. Členové Stříbrných. Dostanou svá místa v kasárnách Legie, kde budou každý den trénovat v královských cvičištích s těmi nejlepšími zbraněmi. Každý z nich bude sloužit jako panoš pro některého z rytířů. A jednoho dne se sami stanou rytíři, dostanou své vlastní koně, své vlastní erby a své vlastní panoše.

Budou se podílet na všemožných festivalech a budou jíst u králova stolu. Byla to představa úžasného života. Možnost, která mu doslova protekla mezi prsty.

Thorovi se ze všeho dělalo nanic, a tak se snažil to prostě pustit z hlavy. Ale nemohl si pomoci. Část jeho já, někde hluboko uvnitř, na něj nepřestávala křičet. Říkala mu, že to nesmí vzdávat ani teď, že jeho osud byl, je a bude větší než jak se teď zdá. On sám nevěděl, jaký jeho osud je, ale byl si naprosto jistý, že to není život tady. Cítil, že je jiný než ostatní. Možná dokonce výjimečný. Nikdo z místních mu vlastně nikdy nerozuměl. A tak ho všichni jenom podceňovali.

Konečně Thor dorazil na vrchol nejvyššího kopce a našel své stádo. Skvěle vycvičené ovce se stále držely pohromadě a pásly se spokojeně na čemkoliv zeleném, co se dalo v okolí najít. Když však spočítal červené tečky, které měly namalované na zádech, strnul v úleku. Jedna ovce chyběla.

Počítal znovu a znovu. Nemohl tomu uvěřit, ale opravdu, jedna byla pryč.

Nikdy předtím Thor neztratil jedinou ovci, a otec ho nejspíš rovnou zabije až se to dozví. Ba co hůř, představa, že jedna z jeho ovcí je teď někde sama, vystrašená a zranitelná, jej trápila ze všeho nejvíc. Nesnášel pomyšlení, že kdokoliv nebo cokoliv nevinného musí trpět.

Thor pobíhal po vrcholku kopce sem a tam a obhlížel okolí, dokud ji neuviděl. Daleko odsud, o několik kopců dál, se pásla osamělá ovce s červeným znakem na zádech. Byla to ta nejmladší a nejdivočejší ze stáda. Poklesl na duchu, když si uvědomil, že ovce nejenže utekla, ale ze všech možných cest si vybrala právě tu, která vedla na západ, do Temného lesa.

Thor polknul. Temný les bylo zakázané místo. Nejenom pro ovce, ale dokonce i pro lidi. Bylo to daleko za hranicí vesnice a Thor věděl, že jít tam je riskantní. Nikdy předtím to neudělal. Jít tam byla podle pověsti téměř jistá smrt. Neprozkoumaný les byl plný nebezpečných zvířat.

Thor se podíval na temnící se nebe a zvažoval, co si počít. Nemohl přece nechat svoji ovci jen tak odejít. Nakonec si řekl, že jestli se bude pohybovat opravdu rychle, mohl by být do soumraku zpátky.

Jednou jedinkrát se ohlédl, aby zkontroloval stádo a potom se rychle rozběhl směrem na západ, do Temného lesa, kolem kterého se stahovala těžká mračna. Chvílemi měl pocit, že už prostě nemá žádný zbývající dech, ale nohy ho přesto nesly dál a dál. Věděl dobře, že teď už se nemůže vrátit, i kdyby třeba chtěl.

Bylo to jako běžet vstříc noční můře.

*

Thor seběhl sérii menších kopců aniž by si dopřál chvilku oddechu a už se blížil k těžkému baldachýnu Temného lesa. Cesty končily tam, kde stromy začínaly a on se najednou ocitl v neznámém teritoriu. Spadané listí hlasitě šustilo pod jeho nohama.

V okamžiku, kdy vstoupil do lesa, vše kolem něj pohltilo příšeří. Denní světlo bylo zachycováno borovicemi rozpínajícími své koruny někde v horních patrech lesa. Také zde bylo znatelně chladněji než venku, a jakmile překročil práh lesa, ucítil mrazení v zádech. Nebylo způsobené jenom temnotou a chladem – bylo tu ještě něco dalšího. Něco, co nedokázal pojmenovat…byl sledován.

Thor vzhlédl vzhůru k prastarým větvím, sukovitým, silnějším než on sám, pohupujícím se a vrzajícím v lehkém větru. Ještě se nedostal do lesa ani na padesát kroků, když tu zaslechl zvláštní zvířecí zvuky. Ohlédl se a zjistil, že už teď může jenom stěží rozeznat místo, kterým do lesa vstoupil, už teď se zdálo, že by nemusel najít cestu zpátky ven. Zaváhal.

Temný les byl odnepaměti pro celou osadu, i pro Thorovo vlastní povědomí, něčím hluboce záhadným. Žádný pasák, který kdy ztratil ovci v Temném lese, se nikdy neodvážil ji tam jít hledat. Dokonce ani takovýhle kousek do lesa. Pověsti o tomto místě byly příliš temné, příliš zlověstné.

Toho dne se ale už událo tolik věcí, že se Thor jednoduše přestal starat a odhodil veškerou opatrnost za hlavu. Jedna jeho část si ze všeho nejvíc přála opřít se do mantinelů jeho starého života, dostat se od domova co nejdál je to možné a jednoduše nechat život, aby s ním naložil tak, jak uzná za vhodné.

Odvážil se postoupit dále. Brzy se ale zase zastavil, protože si nebyl jistý kudy se vydat dál. Všiml si stop v listí a ohnutých větviček. Tudy jeho ovce určitě musela procházet. Vydal se tedy tím směrem. Po nějakém čase změnil směr ještě jednou.

Než stačila uběhnout další hodina, byl beznadějně ztracený. Snažil se vybavit si směr, kterým přišel, ale ať dělal co dělal, nebyl si vůbec jistý. Nepříjemný pocit sevřel jeho útroby, ale zároveň si uvědomoval, že jediný správný směr je teď ten, který vede kupředu.

V dálce najednou spatřil paprsek denního světla a vydal se k němu. Dostal se tak na malou mýtinku, na jejímž okraji se zastavil jako přimražený. Nemohl uvěřit tomu, co viděl.

Uprostřed mýtiny stál muž oblečený v modré saténové róbě. K Thorovi byl obrácený zády. Něco však nebylo v úplném pořádku. Postava stojící na mýtině nebyla normální člověk. Thor to mohl jasně cítit. Možná to byl druid. Stál tam, vysoký a vzpřímený, hlavu ukrytou v kápi, dokonale klidný a nehybný, jako kdyby ho okolní svět ani trochu nezajímal.

Thor si nebyl jistý co teď udělat. O druidech už slyšel, ale nikdy předtím žádného nepotkal. Podle znaků na jeho zlatě lemované róbě to nebyl jenom ledajaký druid, ty znaky byly královské. Byly to znaky Králova Dvora. Thor to nedokázal pochopit. Co dělá královský druid v téhle končině?

Po chvíli, která se zdála spíše jako věčnost, se druid pomalu otočil a podíval se na Thora. A Thor jeho tvář poznal. Sebralo mu to dech. Byla to totiž jedna z nejznámějších tváří v celém království. Králův osobní druid. Argon, kancléř králů Západního království v posledních několika stoletích. Co pohledával tak daleko od dvora, uprostřed Temného lesa, byla naprostá záhada. Thor si nebyl jistý, jestli se mu to všechno jenom nezdá.

„Tvé oči tě neklamou,“ řekl Argon a díval se přímo na Thora.

Jeho hlas byl hluboký, jakoby prastarý, jako kdyby skrze něj promlouvaly samotné stromy. Jeho velké průsvitné oči zkoumaly Thora od hlavy k patě a snad i skrz něj. Thor cítil silnou energii, která vyzařovala z druidova těla, jenž stál ve slunečním kuželu.

Thor se okamžitě vzpamatoval, poklekl a sklonil hlavu.

„Můj pane,“ řekl „je mi líto, že jsem tě vyrušil.“

Projev neúcty ke královu kancléři se trestal vězením nebo i smrtí. Tato informace byla Thorovi vštěpována od narození.

„Povstaň, dítě,“ řekl Argon. „Kdybych chtěl abys poklekl, řekl bych ti to.“

Thor se pomalu postavil a podíval se na druida. Argon popošel o několik kroků blíže. Zastavil se a hleděl na Thora tak dlouho, až se chlapec začal ošívat.

„Máš oči po matce,“ řekl Argon.

Thor strnul v překvapení. Svou matku nikdy nepoznal a nikdy nepoznal ani nikoho, kdo ji znal, tedy kromě otce. Řekli mu, že zemřela během jeho porodu. Thor kvůli tomu celý svůj život cítil pocit viny. Myslel si, že to byl důvod proč ho jeho rodina nenáviděla.

„Myslím, že si mě s někým pleteš,“ řekl Thor. „Já nemám matku.“

„Nemáš?“ zeptal se Argon pobaveně. „Zrodil jsi se pouze z muže?“

„Chtěl jsem říci, sire, že má matka zemřela při porodu. Myslím, že si mě pleteš.“

„Jsi Thorgrin z klanu McLeodů. Nejmladší ze čtyř bratrů. Ten, kterého nevybrali.“

Thor vykulil oči. Stěží dokázal pochopit jak se tohle vůbec může dít. Že někdo jako je Argon ho zná a ví o něm tolik informací. Bylo to mimo jeho chápání. Nikdy ho nenapadlo, že by ho mohl znát ještě někdo jiný mimo lidi z vesnice.

„Jak…tohle víš?“

Argon se zasmál, ale neodpověděl.

Thora to pouze naplnilo zvědavostí.

„Jak…“ opakoval Thor, „…jaktože znáš moji matku? Znal jsi ji? Jaká byla?“

Argon se otočil a odcházel pryč.

„Otázky až někdy jindy,“ řekl nakonec.

Zmatený Thor sledoval, jak druid odchází. Celé setkání bylo záhadné a vše se seběhlo příliš rychle. Chlapec se rozhodl, že nesmí nechat Argona jen tak odejít a rozběhl se za ním.

„Co tu děláš?“ zeptal se Thor ve snaze druida dohnat. Argon, opíraje se o prastarou slonovinovou hůl, kráčel neskutečně rychle. „Nečekal jsi tady na mě, že ne?“

„A na koho jiného?“ zeptal se Argon.

Thor musel zase popoběhnout, aby se mu druid opět nevzdálil. Mýtina už zůstala někde za nimi.

„Ale proč na mě? Jak jsi věděl, že tu budu? A co ode mě chceš?“

„Příliš mnoho otázek,“ řekl Argon. „Pořád jimi naplňuješ vzduch. Měl bys místo toho zkusit poslouchat.“

Thor tedy následoval druida napříč lesem a ze všech sil se snažil zůstat zticha.

„Přišel jsi, abys hledal svou ztracenou ovci,“ řekl Argon. „Ušlechtilý záměr. Ale plýtváš svým časem. Ovce nepřežije.“

Thor vykulil oči.

„Jak to můžeš vědět?“

„Znám světy, o kterých nikdy nebudeš mít ani potuchy, chlapče. Tedy možná alespoň nemáš teď“

Thor se nepřestával divit. A také nesměl přestávat spěchat, jinak by druida brzy ztratil.

„Stejně neposlechneš. Taková je tvoje nátura. Tvrdohlavost. Stejně jako tvoje matka. Stejně se za ovcí poženeš a pokusíš se ji zachránit.“

Thor cítil jak rudne, protože Argon jako by mu četl myšlenky.

„Jsi zarputilý chlapec,“ doplnil druid. „Máš silnou vůli. Jsi velmi hrdý. Máš pozitivní záměry. Jednoho dne to může znamenat tvůj pád.“

Argon začal šplhat do příkrého břehu porostlého mechem. Thor ho těsně následoval.

„Chceš se přidat ke královské Legii,“ řekl Argon.

„Ano!“ odpověděl Thor vzrušeně. „Myslíš, že je pro mě nějaká naděje? Můžeš to zařídit?“

Argon se zasmál smíchem tak hlubokým, až Thora zamrazilo.

„Můžu zařídit všechno, anebo taky nic. Tvůj osud už je napsán. Ale je na tobě si jej zvolit.“

Tomu Thor nerozuměl.

Když vystoupali na vrchol svahu, Argon se otočil a pohlédl Thorovi do tváře. Chlapec se ocitl jenom stopu od druida a cítil energie procházející všude kolem.

„Tvůj osud je jeden z těch důležitých,“ řekl. „Neopusť ho.“

Thorovy oči se rozšířily. Jeho osud a důležitý? Cítil, jak se v něm rodí pocit hrdosti.

„Nerozumím. Mluvíš v hádankách. Prosím, vysvětli mi to.“

Argon zmizel.

Thor zůstal stát s otevřenou pusou. Díval se do všech stran, poslouchal, přemýšlel. To se mu to celé jenom zdálo? Byl to nějaký blud?

Thor se rozhlédl po okolním lese. Z místa, kde stál, měl mnohem lepší přehled o okolí než předtím. Jak se tak díval, všiml si náhle v křoví nějakého pohybu. Uslyšel také zvuk a najednou si byl naprosto jistý, že je to jeho ovce.

Seběhl dolů z mechového břehu a utíkal směrem, odkud přicházel zvuk. I když běžel, stále nemohl přestat myslet na setkání s druidem. Proč byl královský druid ze všech možných míst právě tady? Čekal tu na něj. Ale proč? A co to bylo s jeho osudem?

Čím více se Thor snažil tu záhadu rozmotat, tím méně tomu rozuměl. Argon ho varoval před pokračováním a zároveň ho pobídl aby pokračoval. Jak tak běžel lesem, měl Thor náhle pocit, že se má něco důležitého stát.

Najednou zůstal stát jako omráčený. Jeho nejhorší noční můry se právě naplnily. Vlasy se mu zježily na hlavě, když si uvědomil, že pustit se do Temného lesa byla největší chyba jeho života.

Přímo naproti němu, stěží více než třicet kroků od něj, stál Sybold. Mohutný, svalnatý, na všech čtyřech stojící a přesto téměř velký jako kůň. Sybold byl nejobávanějším zvířetem z celého Temného lesa a dost možná i celého království. Thor nikdy předtím žádného neviděl, ale zato slyšel hodně pověstí. Zvíře trochu připomínalo lva, ale bylo větší, širší, mělo temně rudou srst a žlutě žhnoucí oči. Pověst pravila, že jeho rudá barva pocházela z krve dětí, které sežral.

Thor za svůj život slyšel jenom několikrát, že Sybolda někdo spatřil, ale vždycky se tomu i tak dalo stěží věřit. Možná, že ve skutečnosti nikdo o setkání doopravdy mluvit nemohl, protože ho nepřežil. Někteří říkali, že Sybold je bůh lesa a zároveň jeho smyslem. Jaký ten smysl ale byl, o tom neměl Thor nejmenší potuchy.

Začal pomalu ustupovat zpátky.

Sybold jej svýma žlutýma očima a tlamou napůl otevřenou, ukazujíc zuby, ze kterých odkapávaly sliny, upřeně pozoroval. Ta obrovská tlama však nebyla prázdná. Byla v ní Thorova zmizelá a stále ještě bečící ovce. Polovina jejího těla byla rozdrásaná ostrými drápy. Zbýval v ní už jenom poslední doušek života. Sybold si dával na čas s jejím zabitím. Zdálo se, že mučení oběti je pro něj zábava.

Thor nemohl poslouchat ten nářek. Ovce se bezmocně zmítala a on se za to cítil zodpovědný.

První myšlenka, která Thorovi probleskla hlavou, byla obrátit se a utéct, ale hned mu bylo jasné, že by to stejně ničemu nepomohlo. Tahle příšera dokázala doběhnout cokoliv. Útěk by šelmu jenom vyprovokoval. Navíc nemohl svou ovci jenom tak opustit.

Zůstával stát, ztuhlý strachy, a bolestně si uvědomoval, že musí něco udělat.

Nakonec se vlády nad tělem ujaly jeho reflexy. Pomalu sáhnul dolů k opasku, vyndal jeden kámen a založil jej do praku. S třesoucí se rukou prak roztočil, udělal krok kupředu a vrhnul.

Kámen proletěl prostorem a přesně trefil cíl. Perfektní rána. Rovnou do oka nebohé ovce a dále dovnitř do mozku.

Ovce se okamžitě uvolnila. Byla mrtvá. Thor ji ušetřil dalšího trápení.

Sybold se zachmuřil, když zjistil, že chlapec zabil jeho hračku. Pomalu otevřel svoje neskutečné čelisti a upustil ovci, která s žuchnutím dopadla do listí. Potom pomalu otočil svoje zraky k Thorovi.

Odkudsi z hlubin jeho těla se ozvalo hluboké, démonické zavrčení.

V momentě, kdy se rozmrzelé zvíře otáčelo k chlapci, Thor, se srdcem až v krku, založil do praku další kámen a připravil se znovu vystřelit.

Náhle Sybold vyrazil. Rychleji než cokoliv, co Thor předtím kdy viděl. Chlapec nakročil kupředu a vrhnul kámen. Modlil se, aby kámen našel svůj cíl a zároveň věděl, že možnost nabít další už mít nebude.

Kámen trefil příšeru přímo do oka, vyrazil jej a pronikl do hlavy. Byl to úžasný hod. Takový, který by menší zvíře poslal rovnou na zem.

Jenže tohle nebylo menší zvíře. Sybold by nezastavitelný. Zaječel bolestí, když jej kámen zasáhl, ale jinak dokonce ani nezpomalil. I když ztratil oko a Thorův kámen mu pronikl do lebky, dravec se nadále řídil na chlapce. Thor s tím už nemohl nic víc udělat.

O vteřinu později byla příšera na něm. Svoje obrovské drápy zaryla chlapci do ramene.

Thor zaječel. Bylo to jako kdyby ho zaživa krájely tři nože najednou. Rány se okamžitě zalily teplou krví.

Příšera ho všema čtyřma přišpendlila k zemi. Její váha byla neskutečná, jako kdyby mu na hrudi stál slon. Thor cítil jak váha drtí jeho žebra.

Sybold zaklonil hlavu, otevřel doširoka tlamu plnou ostrých tesáků a začal se přibližovat k Thorově krku.

Thor vztáhl ruce vzhůru a chytil útočníka za neuvěřitelně svalnatý krk. Snažil se ho všemi silami udržet od těla. Ale sotva ho dokázal byť na chviličku zbrzdit. Jeho ruce se ihned začaly třást a tlama se přibližovala. Na tváři cítil horký dech šelmy a na krk mu dopadaly sliny. Sybold zaburácel řevem tak hlasitým, že měl Thor pocit, že přišel o sluch. Bylo jasné, že za malou chvíli bude po všem.

Thor zavřel oči.

Prosím, Bože. Dej mi sílu. Dovol mi bojovat s touto příšerou. Prosím. Snažně prosím. Udělám cokoliv si budeš přát. Budu Ti zavázán po zbytek života.

A pak se něco stalo. Thor pocítil ohromné teplo, které se zrodilo kdesi uvnitř, začalo pulsovat jeho tepnami. Jako energetické pole potom začalo naplňovat celé jeho tělo. Otevřel oči a uviděl něco neuvěřitelného. Přímo z jeho dlaní vyzařovalo žluté světlo a jakmile se znovu opřel do krku útočníka, zjistil, že teď je jeho síla schopna se se zvířetem měřit.

Thor pokračoval v zápase, až to najednou byl on, kdo přetlačoval svého soupeře. Jeho síla stále narůstala, až měl pocit, že musí každou chvíli vybuchnout. O mžik oka později letěla příšera daleko od něj. Thor ji poslal zpět o dobrých deset kroků. Sybold tvrdě dopadl na záda.

Thor se postavil a vůbec nechápal co se právě stalo.

Zvíře se znovu postavilo na nohy a ve vzteku se na chlapce vrhlo. Jenže tentokrát se Thor cítil úplně jinak než předtím. Energie jím nerušeně proudila a on se cítil silnější než kdykoliv za celý svůj život.

Když Sybold skočil, chlapec se sehnul, popadnul zvíře za břicho, využil jeho vlastní setrvačné síly a odhodil jej daleko od sebe.

Příšera letěla lesem, narazila do stromu a zhroutila se vedle něj do listí.

Thor stál a nevěřil svým očím. Hodil právě se Syboldem jako s nějakou hračkou?

Příšera dvakrát zamrkala, podívala se na Thora, postavila se na nohy a znovu zaútočila.

Tentokrát se Thor nevyhnul. Sybold se na něj vrhnul, Thor jej chytil za krk a oba se zřítili na zem. Netvor měl zpočátku navrch, ale Thor se překulil stranou a teď to byl on, kdo ležel na svém protivníkovi. Thor jej pevně držel pod krkem ve snaze jej zadusit. Příšera se ze všech sil snažila zvednout hlavu a kousnout chlapce, nebo jej alespoň zasáhnout drápy, ale nikdy netrefila víc než vzduch. Thor cítil stále větší a větší příliv energie. Jeho sevření se ještě posilovalo. Nechal energii proudit volně celým tělem. A najednou cítil, že je silnější než Sybold.

Škrtil příšeru tak dlouho, dokud její údy nakonec neochably.

Thor jej ale stejně nepustil ještě minimálně celou další minutu.

Potom se pomalu postavil, chytil se za poraněnou paži, a bez dechu zíral před sebe. Co se to tu stalo? Opravdu on, Thor, právě zabil Sybolda?

Bylo to jako znamení, že dnešní den není přece jen zbytečný. Že žádný z jeho dnů nebyl zbytečný. Cítil, že se právě stalo něco neskutečného. Právě zabil nejslavnější a nejobávanější monstrum království. Holýma rukama. Beze zbraně. Bylo to příliš neuvěřitelné. Nikdo mu to nebude věřit.

Nešlo mu do hlavy co to bylo za sílu, která mu přispěchala na pomoc. A co to znamená. Kdo ve skutečnosti je. Jediní, kdo měli podobné schopnosti byli druidi. Ale jeho otec ani matka přece nebyli druidi, takže ani on nemohl jedním být.

Nebo mohl?

Najednou ucítil něčí přítomnost. Otočil se a spatřil Argona, který si prohlížel padlého dravce.

„Jak ses sem dostal?“ zeptal se Thor překvapeně.

Argon ho však ignoroval.

„Viděl jsi co se stalo?“ zeptal se Thor znovu. „Nevím, jak jsem to udělal.“

„Ale víš,“ odpověděl Argon. „Tam někde uvnitř to víš. Jsi jiný než ostatní.“

„Bylo to jako…vlna síly,“ řekl Thor. „Jako síla, o které jsem nevěděl, že ji mám.“

„Energie,“ odpověděl Argon. „Jednoho dne ji budeš znát velmi dobře. Možná se i naučíš ji ovládat.“

Thor si sevřel rameno. Bolest se stávala nesnesitelnou. Podíval se na svou ruku a zjistil, že je celá pokrytá krví. Také cítil, že se mu trochu točí hlava a začal si dělat starosti co by se mohlo stát, jestli mu někdo nepomůže.

Argon popošel tři kroky kupředu, natáhl se, uchopil Thorovu druhou ruku a přitlačil ji těsně na zranění. Držel ji tam, mírně se zaklonil a zavřel oči.

Thor pocítil teplou vlnu, která se mu rozlila v paži. Během několika vteřin se lepkavá krev na jeho ruce vysušila a zdálo se, že i bolest začíná slábnout.

Podíval se na ránu znovu a nemohl uvěřit svým očím. Rána byla vyléčená. Všechno co zůstalo byly tři jizvy v místě, kde se do ramene zaryly drápy. Teď ale byly zacelené a vypadaly už minimálně týden staré. Žádné další krvácení.

Thor pohlédl na Argona v úžasu.

„Jak jsi to udělal?“ zeptal se.

Argon se usmál.

„Já jsem neudělal nic. To ty. Já jsem jenom řídil tvojí energii.“

„Ale já nemám žádnou schopnost léčit,“ odpověděl Thor bezradně.

„Nemáš?“ odvětil Argon.

„Nerozumím tomu. Nic z toho nedává žádný smysl,“ řekl Thor nervózně a zvědavě zároveň. „Prosím, řekni mi víc.“

Argon se podíval stranou.

„Některé věci se prostě musíš naučit časem.“

Thora něco napadlo.

„Znamená to, že můžu být přijat do Legie?“ Zeptal se vzrušeně. „Určitě! Když dokážu zabít Sybolda, tak se dokážu prosadit i mezi ostatními kluky.“

„To určitě můžeš,“ odpověděl druid.

„Ale oni vybrali jenom mé bratry. Mě nevybrali.“

„Tvoji bratři by setkání se Syboldem nepřežili.“

Thor zůstal stát v zamyšlení.

„Ale oni mě odmítli. Jak se k nim teď můžu přidat?“

„Od kdy válečník potřebuje pozvánku?“ odpověděl Argon otázkou.

Jeho slova našla cíl a zaryla se do něj. Thor cítil, jak jeho srdce zalila nová naděje.

„Říkáš, že tam mám prostě přijít? Bez pozvání?“

Argon se usmál.

„Ty tvoříš svůj osud. Ne ostatní.“

Thor zamrkal. Argon byl najednou pryč. Zase!

Znovu se Thor rozhlížel do všech směrů, ale po druidovi nebylo nikde ani památky.

„Tady jsem!“ ozval se odkudsi hlas.

Thor se otočil a přímo před sebou spatřil vysokou skálu. Zdálo se, že hlas přichází z jejího vrcholku, a tak se dal do šplhání.

Když se vydrápal nahoru, nebylo tam po Argonovi ani památky.

Byl teď docela vysoko, dokonce nad vrcholky nejbližších stromů, takže mohl pohodlně přehlédnout kraj. Viděl konec Temného lesa.Viděl také, že druhé slunce v temně zeleném soumraku už zapadá. A také viděl cestu do Králova Dvora.

„Je na tobě, kterou si zvolíš cestu,“ ozval se zase hlas. „Jestli si troufáš.“

Thor se ohlédl, ale ani teď nikoho neviděl. Hlas byl prostě jenom hlas. Ale stejně věděl, že tam Argon někde je a navádí ho. A v hloubi duše cítil, že má pravdu.

Bez dalšího váhání se Thor spustil dolů ze skály a namířil si to lesem rovnou k cestě, kterou předtím viděl.

Vstříc svému osudu.