Читать книгу Vysílání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Kevin přemýšlel, jestli byl někdy tak unavený, jako ve chvíli, kdy jeho matka zajela na školní parkoviště. Měli v plánu chovat se co nejnormálněji, ale měl pocit, jako by každou chvíli mohl usnut. To ani zdaleka nebylo normální.

Nejspíš za to mohly ty léky. V posledních několika dnech jich spolykal spousty. Jeho matka našla další doktory a každý z nich měl jiný plán, jak alespoň zpomalit postup jeho nemoci. Právě tak to vždycky říkali, všichni dávali jasně najevo, že i když jejich přístup je naprosto výjimečný, stejně nemají možnost Kevina zachránit.

„Ať ti to ve škole uteče, zlato,“ popřála mu matka. V jejím hlase zazníval náznak falše. Kevin vycítil, že ji stojí hodně sil se na něj usmát. Věděl, že se snaží kvůli němu, a tak se snažil být silný i on.

„Určitě to uteče, mami,“ ujistil ji a slyšel, že ani jeho hlas nezní přirozeně. Jako kdyby oba hráli nějakou roli, protože se báli přijmout pravdu. Kevin hrál ale hlavně proto, že nechtěl vidět matku znovu brečet.

Kolikrát už před ním plakala? Kolik dní uběhlo od chvíle, kdy poprvé navštívili doktora Markhama? Kevin už to ani nepočítal. Pár dní nechodil do školy, protože mu bylo špatně, ale nakonec si uvědomil, že to tak nevyhovuje ani jemu ani jeho matce. Znovu tak chodil do školy a jen docházel na testy a pokusné terapie. Napíchali do něj nepočítaně injekcí, provedli nespočet krevních testů a užíval mraky potravinových doplňků, protože jeho matka někde na internetu četla, že můžou pomoct. A navíc teď jedli zdravě, takže už žádná pizza.

„Ráda bych, aby vše bylo pokud možno normální,“ pronesla jeho matka. Ani jeden z nich ale nemluvil o tom, že za normálních okolností by do školy jel Kevin autobusem a určitě by se nestarali o to co je normální a co ne.

Nemluvě o tom, že normálně by neskrýval, co ho trápí, ani by neměl radost z toho že, protože se s matkou přestěhoval, jeho nejlepší kamarádka chodí do jiné školy, a tak teď neví nic z toho, co se s ním dělo. S Lunou netelefonoval už několik dní, a tak mu jen přibývaly zprávy v telefonu. Kevin je ignoroval, protože vůbec netušil, co by měl odpovědět.

Jakmile vešel do školy, okamžitě na sobě ucítil upřené pohledy ostatních. Všude se šířily nejrůznější zvěsti, protože nikdo nevěděl přesně, co s ním je. Všiml si učitele, pana Williamse, a za normálního dne by kolem něj prošel, aniž by si ho vůbec všiml. Nepatřil k dětem, kterým učitelé věnovali zvýšenou pozornost, protože neustále vyváděly nějaké lumpárny. Teď ho ale učitel zastavil a prohlížel si ho od hlavy k patě, jako by čekal, že může každou chvíli padnout mrtvý k zemi.

„Jak se cítíš, Kevine?“ zeptal se. „Jsi v pohodě?“

„Dobře, pane Williamsi,“ ujistil ho Kevin. Bylo to snadnější než vysvětlovat, jak se skutečně cítí – že se bojí o matku, že je z léčebných pokusů pořád unavený a jak ho děsí, co asi bude dál.

Jak mu hlavou neustále rotují ta čísla.

23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59. Nemohl je zapudit, držela se ho jako klíště. Nedala se zapomenout, nedala se ignorovat. Kevin se snažil poslechnout matku a dostat je z hlavy, ale nešlo to.

„No, kdybys něco potřeboval, určitě dej vědět,“ požádal ho učitel.

Kevin si nebyl jistý, co na to říct. Byla to jedna z věcí, které lidé říkali a která byla současně milá, ale neužitečná. Jediná věc, kterou potřeboval, byla taková, kterou mu nikdo dát nemohl – všechno to zvrátit, vrátit vše do normálu. Učitelé toho dokázali hodně, ale tohle nebylo v jejich silách.

Přesto se Kevin snažil, aby vypadal co nejnormálněji. Přežil matematiku a z větší části i dějepis. Paní Kapinská jim vyprávěla o ranné evropské historii a Kevin si nebyl jistý, jestli se to objeví v nějakém testu nebo ne. Očividně šlo ale o to, že se tomu jejich učitelka věnovala na vysoké, a tak se chtěla podělit.

„Věděli jste, že většina stop po Římanech v severní Evropě ve skutečnosti nepochází od Římanů?“ zeptala se. Kevin měl hodiny paní Kapinské rád, protože se nebála odchýlit od tématu a bavit se s nimi o tom, co se jí zrovna honilo hlavou. Kevinovi to připomínalo, kolik se toho ve světě stalo ještě před narozením všech lidí ve třídě.

„Takže jsou falešné?“ zeptal se Francis de Longe. Normálně by se možná zeptal Kevin, ale teď se snažil být pokud možno neviditelný.

„To zase ne,“ pronesla paní Kapinská. „Když jsem řekla, že nejsou od Římanů, chtěla jsem tím říct, že je tam zanechali lidé, kteří nikdy nebyli tam, kde je dnes Itálie. Tyto památky pocházejí od místní populace. Jak ale Římané postupovali a podrobovali si stále větší část světa, uvědomili si místní, že bude nejlepší se přizpůsobit. Změnili způsob oblékání, stavební styl, a dokonce i řeč, kterou mluvili. Změnili všechno, aby dali najevo, na jakou stranu se postavili a získali tak v novém uspořádání společnosti lepší postavení.“ Usmála se. „A pak, když začala propukat povstání proti Římu, bylo nutné znovu změnit postoj.“

Kevin si to zkusil představit: stejní lidé, jen se měnil jejich názor podle toho, kdo zrovna vládl. Celá jejich osobnost se měnila v závislosti na okolnostech. Představoval si to, jako kdyby chtěl být v nejlepší partě ze školy a snažil by se nosit správné oblečení a říkat ty správné věci. I tak ale nebylo snadné si to představit a nejen proto, že se mu v hlavě stále objevovaly neznámé kraje.

Tohle byla zřejmě jediná dobrá věc na tom, co se mu dělo – symptomy nebyly viditelné. Současně to ale bylo trochu děsivé. Něco ho zabíjelo a pokud o tom někdo nevěděl, neměl možnost to zjistit. Kevin tu mohl jen tak sedět a nikdo—

Náhle měl divný pocit, cítil, jak se ho zmocňuje jakési vidění. Narůstal v něm tlak. Ucítil závrať, jako by se celý svět zahoupal, jako by byl propojený s něčím… jiným. Kevin vstal, aby se zeptal, jestli může na záchod, ale pak už bylo pozdě. Nohy ho zradily a on se zhroutil.

Viděl před sebou stejnou krajinu jako v minulosti. Nebe mělo divný odstín, stromy byly divně pokroucené. Sledoval, jak celé okolí hoří oslepujícím plamenem. Jako by plameny šlehaly úplně ze všeho. Všechno to už viděl. Teď ale cítil něco navíc. Jakési pravidelné tepání, jako zvuk podivných hodin.

Jedna Kevinova část věděla, že se určitě jedná o hodiny. Stejně jako podvědomě věděla, že hodiny něco odpočítávají, že jen neměří čas. Pulzy jako by se postupně stávaly intenzivnější, naléhavější. Cítil slovo v jazyce, kterému neměl rozumět. Jenže on mu rozuměl.

„Počkej.“

Kevin se chtěl zeptat, na co má čekat, jak dlouho nebo proč vlastně. Neudělal to ale, protože současně nevěděl, koho by se měl zeptat a hlavně proto, že už se probíral z temnoty a uvědomil si, že leží na podlaze učebny. Stála nad ním paní Kapinská.

„Zůstaň ležet, Kevine,“ řekla. „Poslala jsem pro školního zdravotníka. Hal tu bude každou chvíli.“

Kevin se přesto posadil, protože už věděl, co ho čeká.

„Jsem v pohodě,“ ujistil ji.

„To raději necháme na Halovu posouzení.“

Hal byl velký obtloustlý bývalý saniťák, který měl za úkol, aby se studenti Školy svatého Brendana dostali ze všeho, co se jim při vyučování mohlo stát. Kevin měl někdy pocit, že to zvládali jen proto, že kvůli zdravotníkově péči raději ignorovali ta nejhorší zranění. Kdykoli mohli, vyhýbali se mu.

„Něco jsem viděl,“ pronesl Kevin. „Byla tam planeta a hořící slunce a nějaká zpráva… nějaké odpočítávání.“

Ve filmech někdy kontaktovali někoho důležitého. A ten pak poznal, co je to za zprávu. Vždycky pak svolávali porady a začínali vyšetřovat. Někdo by s tím něco udělal. Jenže tohle nebyl film a Kevin byl normální třináctiletý kluk a paní Kapinská se na něj dívala se směsicí lítosti a zděšení.

„No, jsem si jistá, že o nic nejde,“ řekla. „Nejspíš je normální mít vidiny, když dojde k podobné… příhodě.“

Kevin zatím slyšel mumlání, které se neslo třídou. Nijak mu nepomohlo.

„…prostě upadl a začal se třást…“

„…slyšela jsem, že je nemocný. Snad to není nakažlivé…“

„…Kevin si myslí, že vidí jiné planety…“

Zabolelo ho hlavně to poslední. Ostatní si zřejmě mysleli, že začíná šílet. Kevin nešílel. Nebo si o sobě alespoň nemyslel, že by šílel.

I když trval na tom, že je v pořádku, stejně musel jít s Halem. Musel se posadit v jeho ordinaci, zatímco mu medik svítil do očí a ptal se ho na jeho stav. Očividně neměl o nic větší tušení, co se děje než Kevin.

„Ředitel mi nařídil, ať tě k němu vezmu, jakmile tě prohlédnu,“ řekl. „Myslíš, že to zvládneš, nebo ho mám zavolat sem?“

„Dojdu tam,“ odpověděl Kevin. „Jsem v pohodě.“

„Když myslíš,“ pronesl Hal.

Zamířili k ředitelově kanceláři a Kevina vlastně ani nepřekvapilo, když si všiml, že je tam jeho matka. Samozřejmě, že ji zavolali, když se o něj musel postarat školní zdravotník. Samozřejmě, že dorazila, když se Kevin zhroutil. Jenže ona tu neměla být. Měla být v práci.

„Kevine, jsi v pořádku?“ zeptala se ho, sotva si Kevina všimla. Okamžitě ho objala. „Co se stalo?“

„Jsem v pohodě, mami,“ odpověděl Kevin.

„Paní McKenzie, pokud by to nebylo vážné, nevolali bychom vám,“ prohlásil ředitel. „Kevin se zhroutil.“

„Už je to dobrý,“ trval na svém Kevin.

Nejspíš ale bylo úplně jedno, kolikrát jim to zopakoval.

„A navíc,“ pokračoval ředitel, „se zdá, že byl po probuzení poněkud zmatený. Mluvil o… no, jiných planetách.“

„Planetách?“ zopakovala Kevinova matka. Její hlas zněl dutě.

„Paní Kapinská tvrdí, že to jeho třídu docela znervóznilo,“ pronesl ředitel. Povzdechl si. „Říkám si, jestli by pro Kevina nebylo lepší zůstat chvíli doma.“

Řekl to, aniž by se na Kevina podíval. Očividně bylo rozhodnuto, a i když šlo o Kevina, zdálo se, že on se k tomu nesmí vyjádřit.

„Nechci zameškat hodiny,“ prohlásil Kevin a podíval se přitom na matku. Ani ona určitě nechtěla, aby ve škole chyběl.

„Asi bychom si měli položit otázku,“ pronesl ředitel, „jestli je v tuto chvíli škola opravdu to nejlepší, čemu může Kevin věnovat svůj čas.“

Nejspíš to mělo znít soucitně, ale Kevinovi to jen připomnělo, co mu řekl doktor. Šest měsíců. Nezdálo se, že by to bylo dost času na cokoli, natož na prožití života. Šest měsíců, které letí jako splašené. Odtikávají sekundu za sekundou ve stejném rytmu jako odpočet v jeho hlavě.

„Chcete říct, že nemá smysl, aby můj syn chodil do školy, protože stejně už brzy zemře?“ štěkla na něj Kevinova matka. „Tohle jste chtěl říct?“

„Ne, to samozřejmě ne,“ vyhrkl ředitel a zvedl ruce v omluvném gestu.

„Přesně tak to totiž zní,“ pronesla Kevinova matka. „Zní to, jako by vás nemoc mého syna děsila stejně, jako děti v jeho třídě.“

„Chtěl jsem tím říct, že když se Kevinův stav zhorší, bude stále těžší ho učit,“ pronesl ředitel. „Zkusíme to, ale… nechcete si raději čas s ním pořádně užít?“

Řekl to skutečně soucitně, ale Kevina se to stejně dotklo. Řekl totiž přesně to, co si jeho matka myslela, jen poněkud jemněji. Nejhorší bylo, že měl pravdu. Kevin nebude žít dost dlouho na to, aby se dostal na střední, vysokou nebo si našel práci, nebude dělat nic z toho, na co ho měla škola připravit, tak proč se trápit?

„To je dobrý, mami,“ řekl a vzal ji za ruku.

Jen to stačilo, aby matku přesvědčil. I z toho bylo Kevinovi jasné, jak vážné to všechno je. Za jiných okolností by se totiž hádala. Teď ale jako by neměla na nic sílu.

Mlčky došli k autu. Kevin se ohlédl ke škole. Zasáhla ho myšlenka, že už se nejspíš nikdy nevrátí. Dokonce ani neměl čas se rozloučit.

„Mrzí mě, že tě vytáhli z práce,“ řekl Kevin, když se usadil do auta. Cítil napětí ve vzduchu. Jeho matka nenastartovala. Prostě jen seděla.

„O to nejde,“ řekla. „Já jen… bylo docela snadné předstírat, že se nic neděje.“ Zněla zase hrozně smutně. Všechno se jí to dotýkalo. Kevin si zvykl na její výraz, který prozrazoval, že bojuje s pláčem. Moc se jí to ale nedařilo.

„Jsi v pořádku, Kevine?“ zeptala se, i když se právě teď snažil podporovat on ji.

„Jsem… škoda, že jsem musel pryč ze školy,“ řekl Kevin. Nikdy by ho nenapadlo, že řekne něco takového. Nejspíš by to neřekl nikdy nikdo.

„Můžeme se vrátit,“ pronesla matka. „Můžu říct řediteli, že tě zítra přivezu, i pozítří… až dokud…“

Zlomil se jí hlas.

„Dokud se to ještě nezhorší,“ dokončil Kevin. Zavřel oči. „Možná, že už se to zhoršilo, mami.“

Slyšel, jak praštila do palubní desky. Dutá rána rezonovala autem.

„Já vím,“ řekla. „Vím to a štve mě to. Nenávidím tu nemoc, která mi krade mého syna.“

Na chvíli se znovu rozplakala. Kevin se snažil být silný, ale tentokrát se neudržel ani on. Zdálo se, že trvalo hodně dlouho, než se jeho matka uklidnila a znovu promluvila.

„Prý jsi viděl… planety, Kevine?“ zeptala se.

„To je pravda,“ odpověděl Kevin. Jak by jí mohl vysvětlit, jaké to bylo? Jak skutečné mu vše připadalo?

Jeho matka se na něj zadívala a Kevin viděl, jak se snaží vybrat ta správní slova. Chtěla ho současně utěšit a sama zůstat klidná. „Chápeš, že to není skutečné, že, zlato? To jen… je to ta nemoc.“

Kevin věděl, že by to tak měl chápat, ale…

„Nepřijde mi to tak,“ odpověděl.

„Já vím, že ne,“ přikývla matka. „A mrzí mě to, protože mi to připomíná, jak přicházím o svého chlapečka. Tohle všechno… nejraději bych to všechno smazala.“

Kevin nevěděl, co na to říct. I on by to nejraději vše smazal.

„Připadá mi to skutečné,“ řekl nakonec.

Jeho matka pak dlouho mlčela. Když pak promluvila, chvěl se jí hlas jako tenkrát, když si poprvé vyslechla diagnózu. Od té doby se jí ale hlas chvěl až příliš často.

„Asi… asi je na čase zajít za tou psycholožkou.“