Читать книгу Vysílání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Cesta z Walnut Creek do SETI institutu v Mountain View trvala zhruba hodinu, ale Kevin měl pocit, jako by to byla celá věčnost. Nešlo jen o dlouhé pojíždění v kolonách, ale i o to, že čím delší dobu trvalo, než se tam dostane, tím déle nebude vědět, co se to děje. Byl si jistý, že právě v SETI mu někdo poradí.

„Raději si nedělej velké naděje,“ varovala ho matka už snad po dvacáté. Kevin věděl, že se ho snaží chránit, ale i tak se nemohl ubránit vzrušení. Byl si jistý, že právě tohle bude místo, kde zjistí, co se vlastně děje. Vždyť tam byli vědci, kteří studovali mimozemšťany, ti musejí vědět všechno.

Když se tam dostali, pocítil Kevin lehké zklamání. Tohle nebylo to, co očekával. Budova na 189 Bernardo Avenue vypadala spíše jako umělecká galerie nebo součást univerzity, rozhodně nevypadala jako ultra super moderní budova, kterou si Kevin představoval. Předpokládal, že půjde o stavbu, která bude vypadat jako vesmírná stanice ale místo toho vlastně viděl budovy, které mu připomínaly jeho školu, jen trochu vybavenější.

Zaparkovali přímo před jednou z budov. Kevin se zhluboka nadechl. Bylo to tu. Vešli do haly, kde je nějaká žena přivítala tázavým úsměvem.

„Dobrý den, víte jistě, že jste tu správně?“

„Chci si s někým promluvit o mimozemských signálech,“ vyhrkl Kevin dřív, než stihla promluvit jeho matka.

„Je mi líto,“ pronesla žena. „Prohlídky pro veřejnost nenabízíme.“

Kevin zavrtěl hlavou. Věděl, že jí to musí pořádně vysvětlit. „Nejsem tu kvůli prohlídce,“ pronesl. „Myslím… myslím, že přijímám nějaký mimozemský signál.“

Žena se na něj nepodívala s obvyklou směsicí šoku a nevěřícného úžasu, kterou obvykle zažíval u ostatních lidí. Dokonce ani nebyla překvapená jako jeho matka, když se jí přiznal. V jejím pohledu byla spíš rezignace, jako by se s podobnými věcmi musela vyrovnávat častěji, než jí bylo milé.

„Chápu,“ pronesla. „Bohužel nemáme možnost si povídat s kýmkoli, kdo sem jen tak přijde. Pokud nám pošlete e-mail na naši kontaktní adresu, rádi se na to podíváme, ale právě teď…“

„Pojďme, Kevine,“ promluvila poprvé jeho matka. „Alespoň jsme to zkusili.“

Kevin překvapil sám sebe, stejně jako obě ženy a zavrtěl hlavou. „Ne, nikam nejdu.“

„Kevine, poslouchej,“ vyzvala ho matka.

Kevin se posadil přímo doprostřed haly. Koberec nebyl zrovna pohodlný, ale jemu to bylo jedno. „Nikam nepůjdu, dokud si o tom se mnou někdo nepromluví.“

„Tak počkat, tohle by nešlo,“ ozvala se recepční.

„Já nikam nejdu,“ zopakoval Kevin.

„Kevine…“ zkusila to jeho matka.

Kevin jen zavrtěl hlavou. Věděl, že se chová dětinsky, ale vždyť mu bylo jen třináct, tak proč by se tak nechoval? A navíc to bylo důležité. Kdyby teď odešel, byl by konec. Nemohl se jen tak vzdát.

„Vstaň, nebo zavolám ostrahu,“ vyzvala ho recepční. Přišla k němu a sevřela mu paži, jako by ho chtěla vytáhnout na nohy.

Pozornost Kevinovy matky se okamžitě přesunula z něj na recepční. Z očí jí sršely blesky.

„Okamžitě mého syna pusťte.“

„V tom případě ho koukejte přesvědčit, aby vstal a odešel dřív, než zavolám policii.“ Přesto ho ale recepční pustila. Nejspíš to souviselo s matčiným pohledem. Kevin měl pocit, že když už ho nemohla ochránit před nemocí, chtěla ho ochránit před vším ostatním, ať ji to bude stát cokoli.

„Proč vyhrožujete policií? Kevin nikomu nic neudělal.“

„Myslíte, že nevím, jak to vypadá, když sem přijde nějaký blázen?“

„Kevin není blázen!“ vykřikla jeho matka hlasitě. Takhle křičela jen když bylo něco opravdu hodně špatně.

Několik dalších minut zahrnovalo víc hádání, než by se Kevinovi líbilo. Jeho matka na něj křičela, aby vstal. Recepční křičela, že zavolá ochranku. Pak na sebe obě ženy křičely navzájem, protože se Kevinově matce nelíbily výhružky recepční a té se zase zdálo, že se Kevinova matka nesnaží ho přimět vstát. Kevin to vše vnímal s podivným klidem.

Ukolébalo ho to, jako by se propadal stále hlouběji a v té hloubce něco viděl…

Rozprostírala se kolem něj chladná temnota vesmíru, hvězdy se mihotaly a Země vypadala z výšky úplně jinak. Kevinovi to vyrazilo dech. Vesmírem se vznášel stříbřitý objekt, jeden z mnoha na oběžné dráze. Nesl označení Pioneer 11…

Pak náhle Kevin ležel na podlaze SETI institutu a matka i s recepční mu pomáhaly vstát.

„Je v pořádku?“ zeptala se recepční. „Mám zavolat ambulanci?“

„Ne, jsem v pořádku,“ ozval se Kevin.

Jeho matka zavrtěla hlavou. „Víme, co je s ním. Můj syn umírá. Tohle všechno… myslela jsem si, že mu pomůže, když sem přijdeme a někdo mu vysvětlí, že to, co vidí, není skutečné, že je to jen tou nemocí.“

Kevin si při těch slovech připadla zrazený. Jako kdyby jeho matka plánovala, že rozdrtí všechny jeho naděje.

„Chápu,“ pronesla recepční. „No dobrá, zkus vstát, Kevine. Můžu pro vás něco udělat?“

„Prostě si chci s někým promluvit,“ řekl Kevin.

Recepční se kousla do rtu a pak přikývla. „No dobrá, zkusím s tím něco udělat.“

Náhle jako by byla úplně jiný člověk.

„Počkejte tady a posaďte se. Zkusím zjistit, jestli tu je někdo, kdo by si s vámi promluvil, nebo vás tu provedl. I když vlastně ani není moc co vidět.“

Kevin se i s matkou posadil. Chtěl jí říct o všem, co právě viděl, ale z jejího výrazu vyčetl, že by jí to jen ublížilo. A tak raději mlčel.

Nakonec se objevila nějaká žena. Bylo jí kolem padesáti, měla na sobě tmavé šaty, které naznačovaly, že měla schůzku, na kterou se normální oblečení příliš nehodilo. Nějakým způsobem z ní vyzařovalo, že je vzdělaná – možná ji prozradila zvědavost se kterou se na Kevina zadívala. Nejdřív podala ruku jeho matce a pak i Kevinovi.

„Ahoj, Kevine,“ řekla. „Já jsem doktorka Elise Levinová. Jsem ředitelka tohoto institutu.“

„Vy tu velíte?“ zeptal se Kevin a znovu cítil vlnu naděje. „Všem těm mimozemským věcem?“

Pobaveně se usmála. „No, to jsou asi trochu silná slova. Spousta extraterestriálního výzkumu probíhá i jinde. NASA poskytuje data, spolupracují s námi univerzity a často využíváme i cizí teleskopy. Ale ano, já tomuhle institutu velím a také všemu, co se tu děje.“

„Pak vám to musím říct,“ vyhrkl Kevin. Mluvil rychleji, než chtěl, snažil se vychrlit ze sebe všechno dřív, než mu dospělí přestanou věřit. „Něco se děje. Vím, že to zní divně, ale vidím věci, je tu nějaký odpočet…“

Jak mohl vysvětlit ten odpočet? Vždyť tam nebyla žádná čísla, nic, podle čeho by se dalo určit, kdy skončí. Šlo jen o nevýrazné pulzování, které přicházelo se signálem v jeho mozku. Postupně, téměř nepostřehnutelně se zrychlovalo. Kevin netušil, co mohlo znamenat.

„Co kdybys mi o tom povyprávěl, zatímco se projdeme?“ navrhla doktorka Levinová. „Ukážu ti, co tu děláme.“

Vedla Kevina i s matkou chodbami institutu a Kevin musel uznat, že očekával něco zajímavějšího. Nečekal, že to tam bude vypadat jako v nějaké řadě kanceláří.

„Proč tu nejsou velké teleskopy nebo laboratoře na testování vzorků z vesmíru?“ zajímal se Kevin.

Doktorka Levinová pokrčila rameny. „Nějaké laboratoře máme, dokonce v nich někdy i testujeme materiály, ale teleskopy skutečně nemáme. Spolupracujeme s Berkeley na výstavbě vyhrazeného pole radiových teleskopů.“

„Tak jak hledáte mimozemšťany?“ zajímala se teď Kevinova matka. Zdálo se, že ji absence teleskopů a vesmírných mikrofonů překvapila stejně, jako Kevina.

„Spolupracujeme s různými lidmi,“ odpověděla doktorka Levinová. „Někdy dostaneme čas na teleskopu zdarma, někdy si ho musíme pronajmout, stejně jako senzorová pole. Pracujeme s daty od NASA. Navrhujeme místa, kam by se NASA mohla podívat, nebo data, která by mohla shromažďovat. Mrzí mě, že to není tak vzrušující, jak si někdy lidé myslí. Pojďte prosím se mnou.“

Zavedla je do kanceláře, která alespoň vypadala trochu zajímavěji než některé jiné. Bylo v ní několik počítačů, spousta plakátů sluneční soustavy a několik časopisů, které zmiňovali práci SETI. A také nábytek, který byl zřejmě stejně ergonomický, stylový a pohodlný jako cihly.

„Ukážu vám něco z toho, na čem tu pracujeme,“ pronesla doktorka Levinová a vyjela na počítači několik fotek rozestavěných teleskopových polí. „Snažíme se vytvořit pole radiových teleskopů, které by byly dost silné na příjem okolního radiového vysílání. Nemuseli bychom tak čekat, než nám někdo bude přímo vysílat.“

„Ale já myslím, že k nám právě někdo vysílá,“ prohlásil Kevin. Potřeboval, aby ho pochopila.

Doktorka Levinová se odmlčela. „Chtěla jsem se zeptat, jestli mluvíš o teorii, kdy někteří lidé považují vysokofrekvenční radiové pulzy z pulsaru za srozumitelné signály, ale tak to nemyslíš, že ne?“

„Něco jsem viděl,“ vyhrkl Kevin. Pokusil se jí vysvětlit své vize. Řekl jí o krajině, kterou viděl i o odpočtu.

„Chápu,“ přikývla doktorka Levinová. „Ale musím se tě na něco zeptat, Kevine. Chápeš, že SETI je o hledání mimozemské civilizace pomocí vědy? Že potřebujeme skutečný důkaz? To je jediná možnost, jak si ověřit, že to, co jsme našli, je skutečné. Takže se tě musím zeptat – jak můžeš vědět, že to, co vidíš, je skutečné?“

Kevin dokázal odpovědět jen díky tomu, že předtím mluvil s Lunou. „Viděl jsem čísla. Když jsem je vyhledal, ukázalo se, že jde o souřadnice něčeho, co se jmenuje systém Trappist 1.“

„Jeden ze slibnějších kandidátů, pokud jde o mimozemský život,“ pronesla doktorka Levinová. „I tak ale rozumíš, jaký mám teď problém? Tvrdíš, že jsi viděl ta čísla a já ti to věřím. Ale možná jsi je viděl, protože sis je někde přečetl. Nemůžu přesunout naše zdroje jen na základě tvého tvrzení. A každopádně stejně nevím, co bychom ještě mohli řešit, pokud jde o Trappist 1. Potřebovala bych něco úplně nového. Něco, co ses nemohl dozvědět žádným jiným způsobem.“

Kevin pochopil, že se snaží být k němu pokud možno milá, ale i tak ho to bolelo. Jak by jim mohl říct něco víc? A pak si vzpomněl na to, co viděl dole v hale. To přece mělo nějaký důvod, nebo ne?

„Myslím…“ nebyl si jistý, jestli to říct, nebo ne, ale věděl, že je to jediná možnost. „Myslím, že dostanete zprávu z něčeho, co se jmenuje Pioneer 11.“

Doktorka Levinová na něj chvíli mlčky hleděla. „Mrzí mě to, Kevine, ale to se asi nestane.“

Kevin viděl, jak se jeho matka zamračila. „Co je Pioneer 11?“

„Jde o jednu ze sond, kterou NASA vyslala do hlubokého vesmíru,“ vysvětlila doktorka Levinová. „Proletěla naší sluneční soustavou, posílala zpátky spoustu informací a měla dost vysokou rychlost, aby se dostala až za hranice soustavy. Bohužel, poslední kontakt s ní byl zaznamenán v roce 1995, takže si opravdu nemyslím, že—“

Přerušilo ji zazvonění mobilního telefonu. Původně se zdálo, že si hovoru nebude všímat, ale pak si Kevin uvědomil, jak se změnil její výraz, když se podívala na displej.

„Omlouvám se, ale musím to vzít,“ řekla. „Ano, co se děje? Může to chvíli počkat, zrovna tu něco… dobře, pokud je to tak naléhavé… Signál? Voláte mi, protože má NASA nová data. Ale NASA má pořád nějaké…“ Znovu se odmlčela a s nevěřícím výrazem se zadívala na Kevina. I tak ale pronesla. „Můžu hádat?“ řekla do telefonu. „Právě jste zachytili signál z Pioneer 11, že? Ne, to vám říct nemůžu. Stejně byste mi asi nevěřil.“

Ukončila hovor a zadívala se na Kevina, jako by ho viděla v novém světle.

„Jak jsi to udělal?“ zeptala se.

Kevin pokrčil rameny. „Viděl jsem to, když jsme byli v hale.“

„Ty jsi to viděl? Stejně, jako jsi viděl mimozemskou krajinu?“ doktorka z něj nespouštěla oči a Kevinovi se zdálo, že nad něčím přemýšlí. Nejspíš se snažila přijít na to, jestli by Kevin dokázal něco takového zfalšovat.

Téměř po minutě se rozhodla.

„Myslím,“ pronesla doktorka Levinová tónem někoho, kdo se snaží přesvědčit sám sebe, že právě nezešílel, „že bys měl jít se mnou.“