Читать книгу Falešná Chrabrost - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Kyra zamrkala, jak pohlédla vzhůru k nebi, nad hlavou se jí točil celý svět. Byla to ta nejkrásnější obloha, jakou kdy viděla, tmavě fialová, s jemnými bílými obláčky, které se jí vznášely nad hlavou, nebe zářilo nejasným slunečním svitem. Cítila, jak se pohybuje a slyšela kolem sebe jemné šplouchání vody. Nikdy nepocítila tak hluboký pocit míru.

Kyra ležela na zádech a podívala se kolem, byla překvapená, když viděla, že pluje uprostřed velkého moře na dřevěném raftu, daleko od pevniny. Ohromné kolébavé vlny zvedaly její raft nahoru a dolů. Cítila se, jako by plula na horizont, do dalšího světa, dalšího života. Na místo plné míru. Poprvé v životě už nepřemýšlela nad světem; cítila se zahalena do sevření vesmíru, jako by už konečně mohla přestat dávat pozor a bylo pečováno o ni, byla chráněna od všeho zlého.

Kyra cítila, že na lodi není sama, posadila se a byla překvapená, když viděla, že tam sedí žena. Žena měla na sobě bílý oděv, byla zahalena světlem, měla dlouhé zlaté vlasy a zarážející modré oči. Byla to ta nejkrásnější žena, jakou kdy Kyra viděla.

Kyra byla šokována, protože si byla jistá, že je to její matka.

“Kyro, má lásko,” řekla žena.

Žena se na ni usmála tak sladkým úsměvem, že to napravilo Kyřinu duši a Kyra se na ni podívala a pocítila ještě hlubší mír, než předtím. Ten hlas jí prostupoval a cítila se na tomto světě plná míru.

“Matko,” odpověděla.

Její matka natáhla ruku, byla téměř průsvitná, a Kyra se natáhla a uchopila ji. Dotyk její kůže byl uchvacující, a jak ji Kyra držela, cítila, jako by se jí uzdravila část její duše.

“Pozorovala jsem tě,” řekla. “A jsem na tebe pyšná. Ještě pyšnější, než si dokážeš představit.”

Kyra se snažila se soustředit, ale jak pocítila teplo ze sevření její matky, cítila, jako by odcházela z tohoto světa.

“Umírám, matko?”

Její matka se na ni podívala zářivýma očima a ještě pevněji sevřela její ruku.

“Přišel tvůj čas, Kyro,” řekla. “Tvá kuráž změnila tvůj osud. Tvá kuráž – a má láska.”

Kyra zmateně zamrkala.

“Cožpak nyní nebudeme spolu?”

Její matka se na ni usmála a Kyra cítila, jak ji její matka pomalu pouští a odplouvá pryč. Kyra pocítila nával strachu, protože věděla, že její matka odejde a bude navždy pryč. Kyra se jí snažila udržet, ale ona pustila její ruku a místo toho položila dlaň Kyře na břicho. Kyra pocítila teplo a lásku, která jí začala proudit a hojit ji. Pomalu cítila, jak se uzdravuje.

“Já tě nenechám zemřít,” odpověděla její matka. “Má láska k tobě je silnější, než osud.”

Její matka najednou zmizela.

Na jejím místě stál krásný chlapec a hleděl na ni zářivýma očima, měl dlouhé, rovné vlasy a uchvátil ji. V jeho pohledu cítila lásku.

“Já tě také nenechám zemřít, Kyro,” zopakoval.

Naklonil se, položil dlaň na její břicho, na stejné místo, jako její matka, a ona pocítila ještě intenzivnější horko, které jí začalo proudit tělem. Uviděla bílé světlo a cítila, jak jí proudí teplo, cítila, jak znovu ožívá, nemohla ani dýchat.

“Kdo jsi?” zeptala se, její hlas nebyl nic než šepot.

Topila se v horku a ve světle, nemohla si pomoci, musela zavřít oči.

Kdo jsi? ozývalo se jí v hlavě.

Kyra pomalu otevřela oči, pocítila intenzivní vlnu míru a klidu. Podívala se kolem sebe, čekala, že bude stále na oceánu a uvidí vodu a nebe.

Místo toho uslyšela všudypřítomné cvrlikání hmyzu. Zmateně se otočila a zjistila, že je v lese. Ležela na mýtině a cítila, jak jí břichem prostupuje intenzivní horko v místě, kam byla bodnuta a podívala se dolů a uviděla tam ruku. Byla to krásná, bledá ruka, která se dotýkala jejího břicha, jako v jejím snu. Hlava se jí točila, podívala se vzhůru a uviděla ty krásné šedé oči, které na ni hleděly tak intenzivně, zdálo se, jako by zářily.

Kyle.

Klekl si vedle ní, jednu ruku jí dal na čelo a jak se jí dotkl, Kyra pomalu cítila, jak se její zranění hojí, pomalu cítila, jak se vrací zpět do tohoto světa, jako by ji sem lákal. Opravdu spatřila svou matku? Bylo to skutečné? Cítila se, jako by měla zemřít a přesto se její osud nějakým způsobem změnil. Bylo to, jako by její matka zakročila. A Kyle. Jejich láska ji vrátila zpět. Ta, a jak její matka řekla, její vlastní kuráž.

Kyra si olízla rty, byla příliš slabá na to, aby se posadila. Chtěla poděkovat Kylovi, ale v krku měla příliš vyprahlo a slova nechtěla ven.

“Ššš,” řekl, když viděl, jak s tím bojuje, naklonil se a políbil ji na čelo.

“Zemřela jsem?” podařilo se jí konečně zeptat.

Po dlouhém tichu odpověděl, jeho hlas byl jemný, ale silný.

“Vrátila ses zpět,” řekl. “Nenechal bych tě jít.”

Byl to zvláštní pocit; hledět mu do očí, cítila se, jako by ho vždy znala. Natáhla se a uchopila ho za zápěstí, vděčně ho zmáčkla. Tolik mu toho chtěla říci. Chtěla se ho zeptat, proč by kvůli ní riskoval život; proč o ni měl takovou starost; proč by se obětoval, aby ji vrátil zpět. Cítila, že se pro ni velmi obětoval takovým způsobem, který jemu samotnému ublíží.

Ze všeho nejvíce si přála, aby věděl, co právě nyní cítí.

Miluji tě, chtěla říci.

Ale slova nešla ven. Místo toho ji přemohla únava a jak zavřela oči, neměla na výběr a musela se tomu podvolit. Cítila, jak usíná, celý svět se kolem ní prohnal, a ona přemýšlela, jestli znovu umírá. Byla přivedena zpět jen na okamžik? Přišla naposledy zpět, aby se rozloučila s Kylem?

A jak ji nakonec přemohl spánek, mohla přísahat, že uslyšela posledních pár slov ještě předtím, než navždy odešla:

“Také tě miluji.”