Читать книгу Falešná Chrabrost - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Aidan stál přivázaný ke kůlu, nemohl se pohnout, zatímco sledoval svého otce, který klečel několik stop před ním, obklopený pandesianskými vojáky. Stáli s pozvednutými meči a drželi je nad jeho hlavou.

“NE!” křičel Aidan.

Snažil se osvobodit, přispěchat a zachránit svého otce, ale ať to jakkoli zkoušel, nepohnul se, provazy se mu zařezávaly do zápěstí a kotníků. Byl přinucen přihlížet, jak tam jeho otec klečí s očima zalitýma slzami, a prosebně na něj hledí.

“Aidane!” zavolal jeho otec a vztáhl k němu ruku.

“Otče!” zakřičel na něj Aidan.

Ostří se přiblížilo a za okamžik byl Aidanův obličej postříkaný krví, když byla hlava jeho otce sťata.

“NE!” křičel Aidan a cítil, jako by v něm zemřel jeho vlastní život, cítil, jak klesá do černé díry.

Aidan se probudil s hrůzou, zalitý chladným potem. Posadil se v temnotě a byl zmatený z toho, kde je.

“Otče!” vykřikl Aidan, který stále napůl spal, hledal ho a cítil, že ho musí co nejdříve zachránit.

Podíval se všude kolem sebe a ucítil něco na obličeji a ve vlasech a všude po celém těle a uvědomil si, že se mu špatně dýchá. Natáhl se a něco lehkého a dlouhého si stáhl z obličeje a uvědomil si, že ležel na kupě sena a byl téměř zaházený. Rychle ho odhrnul a posadil se.

Byla zde tma, jen mezi latěmi problikávalo světlo z pochodně a on si brzy uvědomil, že leží zpět na voze. Vedle něj zaznělo zašustění a on se podíval a s úlevou viděl, že to je Bílý. Ohromný pes vyskočil na vůz vedle něj a olízal mu tvář, zatímco Aidan ho objímal.

Aidan ztěžka dýchal, byl stále překvapený ze svého snu. Zdál se až příliš skutečný. Byl jeho otec skutečně zabit? Snažil se vzpomenout si na okamžik, kdy ho viděl naposledy na královském nádvoří, obklíčeného. Vzpomněl si, že se snažil pomoci a potom byl odnášen Motleym za temné noci. Vzpomněl si, jak ho Motley dává na tento vůz, jak jedou zadními uličkami Androsu a snaží se dostat pryč.

To vysvětluje ten vůz. Ale kam jeli? Kam ho Motley odvezl?

Otevřely se dveře a tmavý pokoj osvítil pramen světla z pochodně. Aidan konečně viděl, kde je: v malém, kamenném pokoji s nízkým a klenutým stropem, který vypadal jako malá chalupa nebo taverna. Podíval se vzhůru a uviděl, jak ve dveřích stojí Motley a je orámovaný světlem z pochodně.

“Když budeš takhle křičet, Pandesiané nás najdou,” varoval ho Motley.

Motley se otočil a vyšel ven, vrátil se do dobře osvíceného pokoje v dálce a Aidan rychle seskočil z vozu a následoval ho, Bílý byl po jeho boku. Jak Aidan vstoupil do jasného pokoje, Motley za ním rychle zavřel tlusté, dubové dveře s zavřel je na několik západů.

Aidan se rozhlédl, oči si zvykaly na světlo, a rozeznal známé obličeje: Motleyho přátele. Herce. Všechny ty baviče na cestách. Všichni byli zde, všichni se schovávali, zabednění v této kamenné hospodě bez oken. Všechny obličeje, jednou tak radostné, byly nyní chmurné a vážné.

“Pandesiané jsou všude,” řekl Motley Aidanovi. “Mluv potichu.”

Aidan se zastyděl, ani si neuvědomil, že křičel.

“Omlouvám se,” řekl. “Měl jsem noční můru.”

“Všichni máme noční můry,” odpověděl Motley.

“Právě jednu prožíváme,” dodal jiný herec s rozmrzelým obličejem.

“Kde jsme?” zeptal se Aidan a podíval se kolem zmateně.

“V taverně,” odpověděl Motley, “v nejzažším rohu Androsu. Stále jsme v hlavním městě a schováváme se. Pandesiané hlídají venku. Už několikrát prošli kolem, ale nešli dovnitř – a nepřijdou, pokud zůstaneš potichu. Jsme zde v bezpečí.”

“Alespoň nyní,” řekl jeden z jeho přátel skepticky.

Aidan pocítil nutkání pomoci svému otci a snažil se rozpomenout se.

“Můj otec,” řekl. “Je…mrtvý?”

Motley zatřásl hlavou.

“Nevím. Zajali ho. To bylo naposledy, kdy jsem ho viděl.”

Aidan pocítil nával vzteku.

“Ty jsi mě odnesl pryč!” řekl rozhořčeně. “To jsi neměl dělat. Pomohl bych mu!”

Motley si třel bradu.

“A jak bys to udělal?”

Aidan pokrčil rameny a namáhal si hlavu.

“Já nevím,” odpověděl. “Nějak.”

Motley pokýval.

“Zkusil bys to,” souhlasil. “A teď bys byl také mrtvý.”

“Takže je mrtev?” zeptal se Aidan a cítil, jak mu škublo v srdci.

Motley pokrčil rameny.

“Ne, když jsme odešli,” řekl Motley. “Já jen nevím, jak. V tomto městě už nemáme žádné přátele, žádné zvědy – bylo převzato Pandesiany. Všichni muži tvého otce jsou zajati. Obávám se, že jsme napospas Pandesianům.”

Aidan zaťal pěsti, myslel na svého otce, jak tvrdne v cele.

“Musím ho zachránit,” prohlásil Aidan, plný pocitu poslání. “Nemohu dovolit, aby tam jen tak seděl. Musím hned odtud.”

Aidan vyskočil a spěchal ke dveřím a začal je otevírat, když se objevil Motley, postavil se nad něj a nohou zapřel dveře, než se otevřely.

“Jestli teď půjdeš,” řekl Motley, “všechny nás zabijí.”

Aidan se podíval na Motleyho, poprvé na jeho tváři spatřil vážný výraz, věděl, že má pravdu. Nově k němu pocítil vděčnost a respekt; nakonec mu vlastně zachránil život. Aidan za to bude vždycky vděčný. A přesto zároveň cítil spalující touhu zachránit svého otce a věděl, že každá vteřina je drahá.

“Řekl jsi, že existuje ještě jiný způsob,” řekl Aidan a rozpomněl se. “Že je ještě jiný způsob, jak ho zachránit.”

Motley pokýval hlavou.

“Řekl,” přiznal Motley.

“Tak to byla jen prázdná slova?” zeptal se Aidan.

Motley si povzdychl.

“Co navrhuješ?” zeptal se popuzeně. “Tvůj otec sedí uprostřed hlavního města, v královském žaláři, strážen celou pandesianskou armádou. Máme jen tak přijít a zaťukat na dveře?”

Aidan tam stál, snažil se něco vymyslet. Věděl, že to je těžký úkol.

“Je někdo, kdo nám může pomoci?” zeptal se Aidan.

“Kdo?” zavolal jeden z herců. “Všichni muži, kteří jsou loajální tvému otci, byli spolu s ním uvězněni.”

“Ne všichni,” odpověděl Aidan. “Jistě tam nebyli všichni jeho muži. Co třeba váleční vůdci, kteří jsou mu loajální a jsou mimo hlavní město?”

“Možná.” Motley pokrčil rameny. “Ale kde jsou nyní?”

Aidan zuřil, byl zoufalý, prožíval uvěznění svého otce, jako by bylo jeho vlastní.

“Nemůžeme tu jen tak sedět a nedělat nic,” prohlásil Aidan. “Jestli mi nepomůžete, půjdu sám. Je mi jedno, jestli zemřu. Nemohu tu jen tak sedět, zatímco je můj otec ve vězení. A mí bratři…” řekl Aidan, pak si vzpomněl a začal plakat, byl přemožen emocemi, když si vzpomněl, že oba jeho bratři jsou mrtví.

“Teď už nemám nikoho,” řekl.

Potom zatřásl hlavou. Vzpomněl si na svou sestru, Kyru, a vší silou se modlil, aby byla v bezpečí. Nakonec mu nyní zbyla jenom ona.

Jak Aidan plakal, styděl se, Bílý k němu přišel a položil si hlavu na jeho nohu. Uslyšel, jak těžké kroky přešly po skřípavé, dřevěné podlaze a pocítil těžkou, masitou dlaň na svém rameni.

Pohlédl vzhůru a viděl, jak se na něj Motley soucitně dívá.

“Nemáš pravdu,” řekl Motley. “Máš nás. My jsme nyní tvá rodina.”

Motley se otočil a ukázal po místnosti a Aidan se rozhlédl a viděl všechny herce a baviče, kteří se na něj upřímně dívali, tucet soucitných očí, které souhlasně pokyvovaly. Uvědomil si, že i když nejsou bojovníky, jsou to lidé s dobrým srdcem. Pocítil k nim novou úctu.

“Děkuji,” řekl Aidan. “Ale vy jste všichni herci. Já potřebuji bojovníky. Vy mi nemůžete pomoci dostat zpět mého otce.”

Motleymu se najednou v očích ukázalo něco, jako by měl nápad a zeširoka se usmál.

“Jak se mýlíš, mladý Aidane,” odpověděl.

Aidan viděl, jak Motleymu září oči a věděl, že na něco myslí.

“Bojovníci mají jistou dovednost,” řekl Motley, “ale baviči mají vlastní dovednosti. Bojovníci vyhrávají silou – ale baviči mohou vyhrát jinými způsoby, způsoby, které jsou ještě mocnější.”

“Nerozumím,” řekl zmateně Aidan. “Nemůžete dostat mého otce z jeho cely zábavou.”

Motley se nahlas zasmál.

“No, vlastně,” odpověděl, “myslím, že můžeme.”

Aidan se na něj zmateně podíval.

“Co más na mysli?” zeptal se.

Motley si třel bradu, oči mu těkaly, bylo jasné, že kuje plán.

“Bojovníci se nyní nemohou volně pohybovat městem – nebo se přiblížit centru města. Ale baviči nemají žádná omezení.”

Aidan byl zmatený.

“Proč by Pandesiané svolili, aby baviči vstoupili do centra hlavního města?” zeptal se Aidan.

Motley se usmál a zatřásl hlavou.

“Stále nevíš, jak svět funguje, chlapče,” odpověděl Motley. “Bojovníci se mohou vždy pohybovat omezeně, v určitých místech, v určitou dobu. Ale baviči – ti mohou všude a vždy. Všichni se chtějí bavit, Pandesiané stejně jako Escalonité. Nakonec, znuděný voják je nebezpečný voják na obou stranách království a pořádek musí být udržován. Zábava byla vždycky klíčem k udržení spokojených oddílů a k řízení armády.”

Motley se usmál.

“Vidíš, mladý Aidane,” řekl, “nejsou to vůdci, kteří mají moc nad svými armádami, ale my. Bezvýznamní, staří baviči. Třída, kterou tak opovrhuješ. My povstaneme nad bitvami a protneme řady nepřítele. Nikomu nezáleží ta tom, jaké brnění mám na sobě – jen jim záleží na tom, jak dobré jsou mé příběhy. A já mám dobré příběhy, chlapče, lepší, než čekáš.”

Motley se otočil do místnosti a zahřměl:

“Zahrajeme hru! Všichni společně!”

Všichni herci v místnosti najednou radostně vykřikli, rozzáření povstali na nohy, naděje se jim vrátila do očí.

“Budeme hrát přímo v centru hlavního města! Bude to ta nejlepší zábava, jakou Pandesiané kdy zažili! A zároveň také největší rozptýlení. Až nastane ten správný čas, až bude město v našich rukou, uchváceno naší přítomností, budeme jednat. A najdeme způsob, jak osvobodit tvého otce.”

Muži jásali a Aidan poprvé cítil, jak mu chřadne srdce, cítil se optimisticky.

“Opravdu si myslíš, že to bude fungovat?” zeptal se Aidan.

Motley se usmál.

“Můj chlapče,” řekl, “už se staly bláznivější věci.”