Читать книгу Falešná Chrabrost - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 18

Duncan se snažil vymazat myšlenku na bolesti, jak usínal a znovu se budil, opíral se o kamennou zeď, pouta se mu zařezávala do zápěstí a kotníků a nemohl kvůli nim usnout. Strašně se chtěl napít. V krku měl vyprahlo, nemohl polknout, každý dech ho bolel. Nemohl si vzpomenout, kolik dnů uběhlo od doby, kdy se napil a cítil se tak zesláblý hladem, že se nemohl ani hýbat. Věděl, že tu chátrá a že jestli pro něj brzy nepřijde kat, dostane ho jistě hlad.

Duncan upadal už několik dnů do bezvědomí a opět se z něj probouzel, byl přemožen bolestí, která se stávala jeho součástí. Měl vidiny ze svého mládí, z dob, které strávil na polích, na hříšti a na bitevních polích. Vzpomínal na své první bitvy, dny, které jsou ty tam, kdy byl Escalon svobodný a prospíval. Ale vzpomínky byly vždy narušeny tvářemi jeho dvou mrtvých chlapců, které se před ním objevovaly a pronásledovaly ho. Byl bolestí rozerván a třásl hlavou, neúspěšně se snažil se toho všeho zbavit.

Duncan pomyslel na svého zbývajícího syna, Aidana, a zoufale doufal, že je v bezpečí Volisu, že se k němu Pandesiané ještě nedostali. Jeho mysl se potom obrátila na Kyru. Vzpomněl si na ni jako na mladou dívku, vzpomněl si na pýchu, kterou vždy pociťoval, když ji vychovával. Vzpomněl si na její cestu přes Escalon a přemýšlel, jestli se dostala do Uru, jestli se setkala se svým strýcem, jestli byla nyní v bezpečí. Byla jeho součástí, jedinou součástí, na které nyní záleželo a její bezpečí bylo pro něj důležitější, než zůstat na živu. Uvidí ji ještě někdy? přemýšlel. Toužil po tom ji znovu vidět, a přesto také chtěl, aby zůstala daleko odtud, v bezpečí od toho všeho.

Dveře cely se rozletěly, Duncan pohlédl zmateně vzhůru a díval se do tmy. V temnotě připochodovaly boty a jak poslouchal chůzi, Duncan rozpoznával, že to nejsou Enisovy boty. V temnotě jeho schopnost naslouchat ještě zesílila.

Jak se voják přiblížil, Duncanovi došlo, že přišel, aby ho týral nebo zabil. Duncan byl připraven. Mohou mu dělat cokoli se jim zachce – už je uvnitř mrtev.

Duncan otevřel oči, i když byly těžké, pohlédl vzhůru se zbývající důstojností, kterou ještě měl, chtěl vidět, kdo přišel. Byl překvapen, když viděl, že to je obličej muže, kterého ze všech nejvíce nenáviděl: Banta z Barrisu. Zrádce. Muže, který zabil jeho dva syny.

Duncan se zlostně mračil, zatímco Bant přistoupil blíže, na obličeji měl spokojený úšklebek, poklekl před ním. Přemýšlel, co tu tato stvůra může chtít.

“Teď už nejsi tak mocný, že ano, Duncane?” zeptal se Bant, který od něj byl ani ne stopu daleko. Stál tam s rukama v bok, menší, podsaditý, s úzkými rty, těkavýma očima a poďobaným obličejem.

Duncan se pokusil na něj zaútočit, chtěl ho roztrhnout vejpůl – ale jeho řetězy mu to nedovolily.

“Za mé chlapce zaplatíš,” řekl Duncan, dusil se, v krku měl tak sucho, že nemohl ani promluvit tou záští.

Bant se smál krátkým a hrubým smíchem.

“Opravdu?” zlobil ho. “Tady dole vydechneš svým posledním dechem. Zabil jsem tvé syny a mohu zabít i tebe, když budu chtít. Nyní za mnou stojí Pandesie poté, co jsem jim prokázal svou loajalitu. Ale nezabiji tě. To by bylo příliš milosrdné. Bude lepší, když sám zemřeš.”

Duncan pocítil, jak v něm vře chladná zuřivost.

“Tak proč jsi přišel?”

Bant zvážněl.

“Mohu přijít, kdy se mi zachce,” zamračil se, “a také bezdůvodně. Mohu přijít jen proto, abych se na tebe podíval. Abych na tebe zíral. Abych viděl ovoce mého vítězství.”

Povzdychl si.

“A také se to tak přihodilo, že mám důvod, proč jsem tě navštívil. Něco od tebe chci. A jednu věc ti dám.”

Duncan se na něj skepticky podíval.

“Tvou svobodu,” dodal Bant.

Duncan se na něj díval a přemýšlel.

“A proč bys to udělal?” zeptal se.

Bant si povzdychl.

“Vidíš, Duncane,” řekl, “ty a já nejsme tak rozdílní. Oba jsme bojovníci. Vlastně, ty jsi muž, kterého jsem vždy respektoval. Tvoji synové si zasloužili být zabiti – byli to lehkomyslní hrubiáni. Ale tebe,” řekl, “tebe jsem vždy respektoval. Neměl bys být tady dole.”

Odmlčel se a prohlížel si ho.

“Takže udělám toto,” pokračoval. “Veřejně přiznáš svá provinění proti našemu národu a já vyzvu všechny obyvatele Androsu, aby uznali pandesianskou nadvládu. Jestli to uděláš, zajistím, že tě Pandesie propustí.”

Duncan tam seděl, byl tak rozčílen, že ani nevěděl, co říci.

“Takže jsi pro Pandesiany nyní jen loutkou?” zeptal se Duncan konečně mezi zuby. “Snažíš se na ně udělat dojem? Ukázat jim, že mě před ně můžeš předvést?”

Bant se ušklíbl.

“Udělej to, Duncane,” odpověděl. “Tady dole nejsi k ničemu dobrý a už vůbec ne sám sobě. Přednes Nejvyššímu Ra, co chce slyšet, přiznej se k tomu, co jsi udělal a přines mír tomuto městu. Naše hlavní město nyní potřebuje mír a ty jsi jediný, kdo to pro něj může udělat.”

Duncan se několikrát zhluboka nadechl, až konečně nabral sílu, aby promluvil.

“Nikdy,” odpověděl.

Bant se zlostně podíval.

“Ne kvůli mé vlastní svobodě,” pokračoval Duncan, “ne kvůli mému vlastnímu životu a za žádnou cenu.”

Duncan na něj hleděl, spokojeně se usmíval, zatímco sledoval, jak Bant zrudl a potom nakonec dodal: “Ale můžeš si být jistý jednou věcí: jestli se mi odtud kdy podaří utéct, můj meč si najde cestu do tvého srdce.”

Po dlouhém, ohromeném tichu se Bant postavil, mračil se, hleděl dolů na Duncana a zakroutil hlavou.

“Tak si ještě žij několik dalších dnů,” řekl, “abych se mohl přijít podívat na tvou popravu.”