Читать книгу Falešná Chrabrost - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Dráček letěl v bolestném utrpení, každé mávnutí křídly byl boj, snažil se udržet se ve vzduchu. Letěl už celé hodiny, letěl přes escalonskou krajinu, cítil se ztracen a sám v tomto krutém světě, do kterého se narodil. Jeho hlavou probleskly vidiny jeho umírajícího otce, který tam ležel, jeho velké oči se zavíraly, byl ubodán k smrti všemi těmi lidskými vojáky. Jeho otec, kterého nikdy neměl šanci poznat, kromě toho jediného okamžiku velkolepé bitvy; jeho otec, který zemřel, aby ho zachránil.

Dráček prožíval smrt svého otce, jako by to byla jeho vlastní smrt a s každým mávnutím křídly cítil stále větší vinu. Kdyby nebylo něj, jeho otec by právě teď mohl být na živu.

Drak letěl, byl rozerván smutkem a výčitkami svědomí nad tou myšlenkou, že už nikdy nebude mít příležitost poznat svého otce, poděkovat mu za jeho nesobecký, ctnostný čin, za záchranu svého života. Část z něj už také nechtěla žít.

Ale druhá část hořela zlostí, chtěla zoufale zabít ty lidi, pomstít svého otce a zničit zem pod sebou. Nevěděl, kde je, a přesto intuitivně cítil, že byl několik oceánů vzdálený od své domoviny. Instinkt ho hnal zpět domů; a přesto nevěděl, kde je jeho domov.

Dráček letěl bez cíle, tak ztracen v tomto světě, plival plameny na vrcholky stromů, na cokoli, co našel. Brzy mu oheň došel a brzy potom se ocitl, jak s každým mávnutím křídly klesá níž a níž. Zkusil vystoupat nahoru, ale v panice zjistil, že už nemá tu sílu. Pokusil se vyhnout vrcholku stromu, ale jeho křídla už ho nezvedla a narazil přímo do něj, trpěl ze všech starých zranění, která se nezahojila.

Bolestně se od něj odrazil a pokračoval v letu, jak ztrácel sílu, pomalu ztrácel výšku. Kapala z něj krev a padala dolů jako kapky deště. Byl zesláblý z hladu, ze svých zranění, z tisíce bodnutí kopím, která dostal. Chtěl letět dál a najít něco, co mohl zničit, ale cítil, jak se mu zavírají oči, víčka byla příliš těžká. Cítil, jak pomalu upadá do bezvědomí.

Drak věděl, že umírá. Určitým způsobem to byla úleva; brzy se setká se svým otcem.

Vzbudil ho zvuk šustícího listí a praskání větví a brzy se ocitl, jak naráží do vrcholků stromů a pak konečně otevřel oči. Jeho výhled byl zastřen světem zeleně. Už nebyl schopen se ovládnout, cítil, jak se motá, láme větve, každé prasknutí ho více bolelo.

Konečně se náhle zastavil na vrcholku stromu, uvízl mezi větvemi, příliš slabý, aby se vymanil. Visel tam bez hnutí, příliš ho bolelo, aby se mohl pohnout, každý dech ho bolel víc, než ten další. Byl si jistý, že zde nahoře zemře, uvězněn mezi stromy.

Jedna z větví najednou hlasitě praskla a drak padal dolů. Točil se, zlomil další větve a padal dobrých padesát stop, až konečně padl na zem.

Ležel tam, cítil, jak mu zapraskala žebra, dýchal krev. Pomalu zamával jedním křídlem, ale nic dalšího nemohl udělat.

Jak cítil, že ho opouští životní síla, cítil, jak je to nefér a předčasné. Věděl, že ho čekal nějaký osud, ale nemohl porozumět tomu, co to bylo. Zdálo se to příliš krátké a kruté, narodit se do tohoto světa jen proto, aby byl svědkem smrti svého otce a pak znovu zemřel. Možná takový byl život: krutý a nefér.

Jak cítil, že se mu nakonec zavřely oči, drakovi se mysl zaplnila poslední myšlenkou: Otče, počkej na mě. Brzy se shledáme.