Читать книгу Obsidiáni - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Oliver cítil ten podivný pocit, který vždy doprovázel cestu portálem. Ať už podobných cest absolvoval, kolik chtěl, stále si na něj ještě nezvykl. Bylo to, jako by ho někdo rozebral na jednotlivé atomy a pak zase složil.

Svištěla kolem něj purpurová světla portálu, jejich jas ho oslepoval a celkově znepříjemňoval cestu. Začínalo mu být na zvracení.

Oliver zalitoval své přátele. Ani Walter, ani Hazel ještě necestovali portálem a tenhle byl opravdu drsný. Zvlášť, když se vzalo v úvahu, že se na druhém konci nemuseli dostat ven. Mohl se jen modlit, aby se bezpečně dostali do cíle. Pokud ale jeho pohnutky nebyly dostatečně čisté, vyvrhne je to všechny do vesmíru. To byla opravdu děsivá myšlenka.

Po tom, co se mu zdálo jako celé hodiny, zaslechl Oliver podivný syčivý zvuk. Jako kdyby někdo vysával vodu vysavačem. Pak prásknutí jako kdyby někdo propíchl nafukovací balonek a vzápětí přestalo veškeré blikání i podivné pocity.

Oliver cítil, že letí vzduchem jako vržený katapultem. Tvrdě přistál a zasténal.

Přímo za ním se ozvala tři silná dusnutí a Oliver věděl, že přistáli i tři jeho společníci.

Ohlédl se. Všichni vypadali ohromení a rozhození. Davidův culík se cestou rozpadl, Hazelin cop se rozpletl. Jediný, kdo působil skoro normálně, byl Walter. Vyskočil na nohy a zaboxoval do vzduchu.

„To byla paráda!“

Oliver rychle vstal. „Pššt!“ zasyčel a rozběhl se k Walterovi. „Nevíme, kde jsme. Nepřitahuj k nám pozornost!“

K Walterovi došel ve stejnou chvíli jako Hazel a David.

„Takže se nabízí otázka,“ pronesla Hazel, „kde vlastně jsme?“

Všichni se rozhlédli. Byli obklopení řadou budov, které byly různě poničené. Kdysi to očividně byly neskutečně přezdobené kostely s kamennými schody a vysokými bílými sloupy, klenutými střechami, ale něco je poničilo. Čas? Válka? Zdálo se, že jednu z budov někdo zkoušel rozebrat. Celkově se všechny zdály na spadnutí.

Ulice byly také špinavé. Kolem se potuloval dobytek, kálel, kde zrovna stál a z jednoho kostela dokonce vyběhlo několik lišek.

Oliver se zachvěl. „Někde v Evropě. Ale kde a kdy přesně, to netuším. Zkusíme to podle něčeho poznat.“

Vyrazili ulicí. Nikde nebyla žádná auta, ale všude byla spousta koňské mrvy, takže byli určitě někde v době před vynálezem automobilu. Kolem nebylo moc lidí, většinou pak šlo o žebráky, takže si připadali jako v nějakém městě duchů.

„Řekla bych, že v nedávné době došlo k úbytku populace,“ pronesla Hazel. „Na tolik budov je tu moc málo lidí.“

„Takže jsme možná v nějakém městě, kde vymřelo obyvatelstvo,“ napadlo Olivera. „To by vysvětlovalo, proč jsou ty budovy v takovém stavu.“

„Podívejte!“ vykřikla Hazel a ukázala na obdélníkové prostranství lemované velkými, důležitě vypadajícími budovami. „To vypadá jako románské fórum. Až na to, že je tu plno dobytka a trhy.“ Vykulila oči. „Myslím, že jsme v Římě. Za vrcholné renesance.“

„Čeho?“ zeptal se Walter.

„Okamžiku, kdy v Evropě končí středověk a začíná moderní doba,“ odpověděla nadšeně. „Mísí se tu architektura, filozofie i obchod. Přece znáte věk objevů?“

Walter se pohrdlivě zasmál. „Ty jsi taková šprtka.“

Hazel se ale nedala zarazit. Ignorovala Waltera a působila stále nadšeněji. „Proto se to všechno rozpadá. Ekonomika se ve 14. století zhroutila. Mohly za to války, mor a hladomor kvůli malé době ledové. Populace se snížila o dvacet pět až padesát procent.“

„Takže jsme v 15. nebo 16. století,“ odpověděl Oliver.

„Taky si myslím,“ přikývla Hazel.

Prošly kolem nich dvě ženy, o něčem se bavily, ale Oliver jim nerozuměl. Zdálo se, že je David poslouchá, možná, že on rozuměl.

Oliver pozvedl obočí a zadíval se na Davida. „No? Rozumíš jim?“

David pomalu přikývl. „Ano, mluvím několika jazyky. Možná to je další důvod, proč mě profesor Ametyst poslal.“

„A?“ zeptal se Oliver. „Jsme tu správně? Jsme v Itálii?“

David přikývl. „Jsme v Itálii.“

Oliver si nemohl pomoct. „Itálie!“ vykřikl.

Zdálo se, že i Hazel to nadchlo. „Řím! A během renesance!“

Walter se zaklonil a zadíval se na rozpadající se kostely. „Jsem rád, že máte takovou radost. Mně ke štěstí stačí, že jsme neumřeli.“

„Takže nás portál odnesl do Itálie 16. století,“ pronesla Hazel a stále vypadala ohromeně, i když se snažila vrátit k jádru věci. „Proč by lék pro Ester byl právě tady?“

Při zmínce o Ester se Oliverovi sevřel žaludek. Nebyl čas se kochat okolím, obdivovat se Itálii 16. století. Každá uplynulá sekunda totiž byla promarněnou sekundou.

„Musíme vymyslet, kam jít dál,“ vyhrkl.

Vytáhl kompas. Překvapilo ho, že velký ukazatel stále ukazoval na ampuli – očividně reprezentující lék – ale i ostatní ukazatele ukazovaly na ten stejný symbol. Žádná další nápověda tam nebyla.

Oliverovi poklesla ramena. Cítil se poražený.

„On… on nefunguje,“ vykoktal bezmocně.

A co teď? Byli v renesančním Římě a neměli tušení, kam jít dál, ani co teď dělat! Každý uplynulý okamžik přibližoval Ester ke smrti.

„Ehm… Olivere…“ pronesl David varovně.

Oliver odtrhl oči od neužitečného kompasu. Překvapilo ho, když zjistil, že k nim běží mladý chlapec. Vypadal zoufale ustaraně.

Olivera se zmocnila hrůza. Co je to za chlapce a proč se k nim žene s naprosto zoufalým výrazem?

Chlapec doběhl až k nim a začal mluvit rychlou, naléhavou italštinou. Oliver se bezmocně podíval po Hazel a Walterovi, kteří vypadali stejně bezmocně, jako on.

Velení se ujal David. Udělal krok kupředu a zatímco chlapec mluvil, on přikyvoval.

Když opálený chlapec domluvil, podíval se přes něj David na Olivera.

„Je vidoucí,“ pronesl.

Oliverovi poskočilo obočí. „Vidoucí? Jak nás našel?“

„Tvrdí, že když jsme aktivovali portál, ozval se poplach v jejich škole. Prý musíme jít za ním. Že je to tu příliš nebezpečné.“

„Ale proč?“ zeptala se Hazel. „Co je nebezpečného na postávání na ulici?“

„Krom volně pobíhajícího dobytka a žebráků?“ rýpnul si Walter.

David přeložil otázku chlapci. Ten zavrtěl hlavou a zdálo se, že je stále rozčilenější. Mluvil rychle a vzrušeně. Teatrálně přitom rozhazoval rukama.

„No?“ zeptal se Oliver. Začala v něm narůstat úzkost.

„Ten poplach,“ vydechl David překládající zprávu ostatním. Podíval se Oliverovi do očí a zatvářil se ustaraně. „Není slyšet jen v jeho škole. Můžou ho zachytit všichni vidoucí.“

Hazel zalapala po dechu. „Chceš říct…“

„Zbloudilí,“ dokončil za ni David. „Poslali jsme jim signál, že jsme tady.“

Oliver cítil, jak mu z obličeje mizí barva. Konečně pochopil, proč byl italský vidoucí tak vyděšený. V podstatě poslali signál všem zbloudilým vidoucím, že sem mají přijít a hrabat se v historii.

„Rychle,“ vyhrkl Oliver. „Zmizíme odtud.“

Hazel ho vzala za paži. „Víš jistě, že mu můžeme věřit?“

„Tím, že sem přišel, hodně riskoval,“ pronesl Walter.

Oliver si tak jistý nebyl.

„Davide, můžeš ho požádat, aby ti řekl víc? Může nějak dokázat, že je takový, jaký tvrdí?“ zeptal se.

David se podíval na chlapce a italsky ho o něco požádal. „Jmenuje se Gianni,“ překládal. „Prý může dokázat, že mu můžeme věřit.“

Chlapec, Gianni, udělal krok kupředu a vyjmul z kapsy bronzový klíč. Podal ho Oliverovi.

Ten netušil, proč mu ho Gianni dává, ale převzal ho. Několikrát ho obrátil v dlani a pak pochopil.

Na jeho zadní straně byl povědomý symbol. Obruč se třema očima. Symbol Školy pro Vidoucí.

Oliverovi zacukalo v koutku. Ten symbol mu připomínal domov.

Ukázal ho ostatním. Walter přikývl, stačilo mu to. Hazel ale složila ruce na hrudi.

„Stejně si nejsem jistá,“ řekla.

Její skepticismus připomněl Oliverovi, jaké pocity měl z Davida. Ten ale už ukázal, že je platným členem výpravy a Oliver mu teď plně důvěřoval. Jejich ochránce by je nezavedl do nebezpečí.

„Pokud David říká, že Giannimu můžeme věřit, myslím, že mu můžeme věřit,“ řekl.

David se hrdě usmál. „Hazel, přísahám, že je Gianni tím, co o sobě říká. Je vidoucí. Je přítel, kterého za námi poslali.“

Hazel se kousla do rtu, jako by stále přemýšlela, ale pak přikývla. „Statisticky vzato bude asi nebezpečnější zůstat tady na ulici než jít s ním. Souhlasím.“

Walter obrátil oči v sloup. „Samozřejmě, že se Hazel rozhoduje na základě statistik!“

Přátelé se nechali vést Giannim, chlapcem z renesančního Říma, a dali se do běhu.