Читать книгу Obsidiáni - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Profesorka Obsidiánová seděla ve své kanceláři a hleděla do mísy s vizemi. Držela u ní téměř nepřetržitou stráž a ignorovala přitom všechny náznaky únavy, které ji nutily ke spánku, všechny příznaky hladu, které ji nutily něco sníst. Nic nebylo důležitější než nalezení Olivera Bluea a jeho konečné zničení.

Bylo ale těžké s únavou bojovat. Profesorka ztratila pojem o čase. Možná už tu seděla dva dny? Nebo tři? Její život se změnil v neustálé zírání do mísy, naslouchání výkřikům plukovníka Kaina venku – ten cvičil Christophera Bluea v temném umění.

Při té myšlence se musela pousmát. Tentokrát nehrozilo, že něco selže. Christopher v sobě měl tu nejnebezpečnější magii. V kombinaci s nejlepším výcvikem, který mohla temná armáda poskytnout a Chrisovou nekonečnou touhou zabít Olivera, to tentokrát muselo vyjít.

Jen by si přála, aby si jejich krysa pospíšila. K čemu jim bylo, že dostali špeha do Ametystovy Školy pro Vidoucí, špeha, který měl připravit past, která by Olivera vylákala ven, když to všechno tak dlouho trvalo?

Možná by měla vyvolat dalšího. Někoho, kdo by to trochu urychlil. Možná že by našla někoho přímo ve škole, někoho, koho by zmanipulovala. Trochu si přitom užila cestování v čase. Popravdě, čím víc nad tím přemýšlela, tím víc se jí ta myšlenka zamlouvala. Ve Škole pro Vidoucí prostě musel být nějaký student, který se cítil nespokojeně. Tvarování citlivé mladé mysli – jako u Malcolma Mstivého a teď Christophera Bluea – patřilo vždy k jejím oblíbeným činnostem.

Ano, přiměje jednoho ze studentů, aby konal tak, jak mu ona poručí.

Ještě dřív, než se rozhodla, se v její míse něco zatřepotalo.

Profesorka Obsidiánová sebou trhla. Napřímila se a pak se sklonila k míse. Skrz tmavé bouřkové mraky, které celé dny zakrývaly její výhled, viděla třpytivé fialové vířící světlo.

Okamžitě poznala, na co to kouká. Portál. Oliver Blue byl v pohybu.

Ucítila vzrušení. Upřeně sledovala obraz a pak se jí rozbušilo srdce.

Viděla ho! Olivera Bluea!

Stál na ulici plné zdobených staveb. Profesorka Obsidiánová se zamračila. Snažila se určit stavební sloh.

„Řím?“ zamumlala tiše. „16. století?“

Sledovala děj v míse. Svíral se jí přitom žaludek. Oliver se radil se svými otravnými přáteli. Pak k nim přiběhl nějaký další kluk.

Celá skupina potom doběhla k cihlové zdi a kluk stiskl několik cihel. Zeď se rozestoupila.

Profesorka Obsidiánová okamžitě poznala, co se děje. Kluk byl místní vidoucí a vedl Olivera Bluea do bezpečí jeho školy! Jakmile vejdou dovnitř, ztratí je z dohledu!

Zmocnila se jí frustrace. Praštila pěstí do stolu, nezvládala svůj vztek. Rozzuřeně zavrčela.

„Ať jde kamkoli, ten malý zmetek vždycky najde někoho, kdo mu pomůže!“ vykřikla.

Přešla k oknu a odfrkla si. Opřela se o parapet. Další tři dny zírání do mísy už nevydrží. Viděla toho dost, aby odhadla, že je Oliver Blue v Římě 16. století. Navíc měl náskok i místní podporu. Nebylo času nazbyt.

Rozrazila okno a nevšímala si přitom deště, který se jí opřel do obličeje.

„Je čas!“ vykřikla k temnému nebi.

Její hlas se zesíleně nesl nad pozemky jako zvuk zvonu.

Pak odpochodovala zpátky ke stolu a usedla na svůj trůn. O chvilku později slyšela, jak se otvírají dveře. Vešel plukovník Kain, Christopher Blue a Malcolm Mstivý. Poslechli její volání. Chlapci vypadali jako zmoklé slepice, byli pokrytí blátem a rudí vyčerpáním. Bylo příjemné je takhle vidět.

„Sednout,“ pronesla profesorka ostře.

Udělali, co jim poručila. Naprostou poslušnost měla profesorka Obsidiánová nejraději.

„Našla jsem Olivera Bluea,“ oznámila jim. „Nesmíme ztrácet čas. Okamžitě musíte za ním.“

Christopher se zatvářil zničeně. „Ale já od rána cvičil a teď je skoro půlnoc. Jsem vyčerpaný.“

Profesorka Obsidiánová ucítila záchvěv podráždění. Tihle studenti jsou vždycky tak ukňouraní. Poskytovala jim to nejlepší vzdělání, nejtemnější moc, možnost prosperovat a uspět, ovládnout vesmír. A oni se jí za to odvděčili věčnými stížnostmi.

„Seděla jsem tu tři dny. Čekala jsem na tenhle signál,“ řekla profesorka Obsidiánová. „Kdybys dělal totéž, tak bys možná mohl mluvit o tom, že jsi unavený.“

Odmlčela se. Na druhou stranu, možná měl Christopher pravdu. Poslat dva unavené vidoucí na podobnou misi by bylo hloupé. Navíc budou potřebovat podporu, alespoň do doby, než si odpočinou a naberou síly.

„Oba si s sebou můžete někoho vzít,“ řekla. „Někoho, kdo bude hlídat, když budete spát. Ale musíte se rozhodnout rychle. Koho vezmete?“

„Natašu Armstrongovou,“ pronesl Malcolm bez zaváhání.

„Dobrá volba,“ prohlásila profesorka Obsidiánová. Nataša byla jednou ze studentek, které navštěvovaly její kurzy pro pokročilé. Bude přínosným účastníkem mise. „Christophere?“

Chris se zavrtěl. „Já nikoho neznám. Neměl jsem čas si tu najít kamaráda.“

„Tak si vezmi někoho z předchozí mise,“ poradila mu profesorka netrpělivě. Snažila se to mít co nejdřív za sebou. „Někoho, kdo ti nejvíc pomohl.“

„Madeleine,“ pokrčil rameny Chris.

Profesorka Obsidiánová se zamračila. „Madeleine? Ta zrzka, které jsem tuhle zalepila pusu? Dobrá tedy. Je to tvá volba.“

Napojila se na svoji moc vidoucí a vytáhla dostatek energie pro přeuspořádání atomů. Znala každý kout své drahé školy a tak pro ni bylo snadné se v myšlenkách přenést na místo, kde Madeleine a Nataša spaly. Tohle pro ně bude opravdu drsné probuzení.

Za použití svého ohromujícího nadání se profesorka Obsidiánová zmocnila jejich atomů a rozložila je. Dotáhla je až do své pracovny a tam je znovu složila do podoby dvou děvčat.

Obě zamrkaly, zdály se vyděšené. Zrudly jim tváře, když si uvědomily, že stojí v nočních košilích přímo v ředitelčině kanceláři.

„Madeleine. Natašo,“ oznámila profesorka Obsidiánová, „dnešek je váš šťastný den. Dnes vyrazíte na velice důležitou misi. Takovou, která způsobí konečný zánik Ametystovy školy. Dnes půjdete do Říma. Dnes zabijete Olivera Bluea.“