Читать книгу Obsidiáni - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Gianni, italský vidoucí, provedl čtyři přátele skrz kouzelnou zeď. Když prošli clonou a objevili se na druhé straně, zalapal Oliver po dechu.

Nic takového nikdy neviděl. Italská verze Školy pro Vidoucí byla nejextravagantnější místo, které kdy viděl. Na rozdíl od školy sestry Judity v Anglii, která vypadala jako klášter, a jeho vlastní školy ve Spojených státech, která mu připomínala kosmickou loď, působila tahle jako královský palác. Napůl očekával, že z některých dveří vyjde král i s doprovodem, nebo alespoň nějací divadelníci, kteří je uvítají.

„Tudy,“ pronesl David. Překládal, co jim říkal Gianni.

Spěchali dál do obrovské školy. Vše tam bylo ještě větší a rozlehlejší. Kolem byly zdobené mramorové sloupy a obrovské sochy, nemluvě o složitě malovaných klenutých stropech. Oliver si přitom vzpomněl na všechny ty umělce z období renesance, třeba da Vinciho a hlavně Michelangela, který maloval ohromné fresky na stropy náboženských budov. Zajímalo by ho, jestli někteří z nich nechodili i do této školy.

Jak spěchali chodbami, měl Oliver podivný pocit déjà vu. Netušil proč, ale měl pocit, jako by tu už někdy byl.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Hazel.

Oliver přikývl. „Mám jen divný pocit, to je všechno. Jako bych tu už byl.“

Hazel se zachmuřila. „Možná ano. Jiné tvé já, samozřejmě. Z jiné časové osy.“

Oliver přemýšlel nad tím, co právě řekla. Samozřejmě bylo možné, že jiná jeho verze tu už byla, ale to nemohlo vysvětlit Oliverův pocit povědomosti. Jiný Oliver z jiné časové osy měl svoje vzpomínky. Rozhodně se na ně nemohl napojit.

Byla to záhada. Přesto ale s každým krokem, který udělal, měl Oliver stále silnější pocit, že už tudy jednou šel.

Oliver zavrtěl hlavou, aby se zbavil podobných myšlenek. Něco takového nebylo možné. Nejspíš si jen vybavoval nějakou knihu o historii, kterou četl, nebo dokument, který viděl. Možná mu to tu připomínalo nějaký sen. Každopádně nesměl ztrácet čas zbytečnými úvahami. Musel se soustředit na Ester a nalezení Elixíru, který jí zachrání život.

Gianni je dovedl k velkým lakovaným dveřím a zaklepal. Obrátil se k Davidovi a něco řekl. David překládal do angličtiny.

„Tady sídlí ředitelka.“

Oliver polkl. Nemohl si pomoct. Pokaždé, když se setkal s dalším mocným a váženým vidoucím, cítil se nervózní. Profesora Ametysta respektoval víc než kohokoli jiného ve vesmíru a setkání s jeho historickými protějšky byl vždy silný zážitek.

Gianni otevřel dveře a zavedl je dál. Kancelář byla ohromná, spíš připomínala taneční sál než co jiného. Na tmavě zelených stěnách visely ohromné malby ve zlatých rámech a na jedné straně stál obrovský mramorový krb. Ze stropu visely lustry a vzduchem se nesla vůně mandlí.

Jak pokračovali dál, všiml si Oliver velkého stolu, za kterým seděla neskutečně elegantní dáma. Byla sice stará, ale přesto také extrémně okouzlující a v očích měla mladický lesk. Měla stejně olivovou kůži a tmavé oči jako Gianni. Černé vlasy měla přehozené přes jedno rameno. Bohaté vlny se zářivě leskly.

„Oliver Blue?“ zeptala se měkkým, příjemným hlasem se silným italským přízvukem.

„Ano,“ vykoktal Oliver. Překvapila ho.

„Prosím, posaďte se.“ Pokynula k řadě židlí a usmála se. Měla příjemný úsměv s dokonale bílými zuby. „Vy všichni.“

Oliver se cítil trochu zmateně, ale poslechl ji. Jeho přátelé se také posadili.

„Jsem ředitelkou Římské školy vidoucích,“ oznámila žena. „Lucia Morettiová. Vítám vás tu.“

„Děkujeme,“ vykoktal Oliver. V přítomnosti tak elegantní a mocné dámy se cítil trochu neklidně.

Ředitelka pokračovala. „Podle mých informací se vám podařilo aktivovat starobylý portál, který má vést k Elixíru. Musím říct, že mne poněkud překvapilo, že vás zavedl právě sem.“ V očích se jí vzrušeně zablesklo. „Když pomyslím, že klíč k nalezení Elixíru byl celou dobu na dosah ruky…“ Usmála se na Olivera. „Nepřekvapuje mne, že po celých stoletích jsi to ze všech lidí byl právě ty, kdo aktivoval portál, Olivere Blue.“

Oliver se zmateně zamračil. Co to mělo znamenat?

„Nerozumím,“ řekl. „Co myslíte tím ,ze všech lidí‘?“

„Cože? Jsi syn Margaret Oliverové a Theodora Bluea!“ vykřikla. „Nebo snad ne?“

Při zmínce o rodičích se Oliverovi rozbušilo srdce. Walter a Hazel sebou viditelně trhli. Jako jedni z nejbližších Oliverových přátel věděli, jak zoufale se je snaží najít.

„Vy znáte mé rodiče?“ zeptal se Oliver šokovaně, téměř neslyšně.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděla ředitelka. Na čele se jí objevila vráska. „Jsou tu poměrně slavní, ale to ty přece víš.“

„Vlastně nevím,“ vyhrkl Oliver. „Moji rodiče mě dali k adopci. Nic o nich nevím.“ Mluvil překotně, jako by se snažil dobrat výsledku co nejrychleji. „Jsou tady? V Římě? Víte, kde je můžu najít?“

Obličej Lucie Morettiové se zachmuřil. „Omlouvám se. Asi jsem řekla něco, co jsem neměla.“

„Vůbec ne,“ odpověděl Oliver. „Prosím, řekněte mi vše, co víte. Já nevím vůbec nic. Znám jen jejich jména a že studovali na Harvardově univerzitě. A vlastně mám zápisník mého táty.“

Ředitelka pozvedla obočí. „Zápisník?“ zeptala se. „Smím ho vidět?“

„Samozřejmě.“ Oliver vzal zápisník od Hazel, která ho schovávala v brašně. Rychle ho předal ředitelce. Pokud o jeho rodičích něco věděla, potřeboval to zjistit i on.

Ředitelka Morettiová zápisník prolistovala. „Olivere, víš, co to je?“

Zavrtěl hlavou.

„Je to recept,“ prozradila mu. „Recept na Elixír.“

„Cože?“ vydechl Oliver. „Chcete říct, že jsem lék měl celou dobu u sebe?“

„Počkej. Uklidni se,“ řekla. „Nenech se unést. Chtěla jsem říct, že je to pokus o recept na Elixír. Tvoji rodiče byli lidé, Olivere. To ale víš, že? Neměli moc vidoucích. Tím pádem nemohli cestovat časem. Ale pohybovali se ve společnosti vidoucích. Chtěli zažít to, co vidoucí. Tady je důkaz, že se tvůj otec pokoušel stvořit vlastní Elixír. S ním by měl možnost cestovat časem, časovými osami i paralelními světy. Recept ale není dokončený. Otec neuspěl.“

Olivera zalila vlna emocí. Nedokázal se vypořádat se všemi informacemi, které právě zjistil. Myšlenka na to, že se jeho smrtelní rodiče pokoušeli zjistit, jak cestovat časem, se mu zdála divná. Proč by mohli chtít cestovat časem? Vidoucí cestovali časem, aby chránili vesmír a jednotlivé časové osy. Bránili vesmír před zbloudilými vidoucími, kteří se snažili škodit. Lidé ale časem cestovat nemuseli. Bylo to nebezpečné i pro vidoucí, natož pro smrtelníky. Pro ty to musela být sebevražda.

Nevěděl, jestli má cítit úlevu, že je recept jeho otce nedokončený, nebo ne. Kdyby Teddy Blue uspěl při tvorbě Elixíru, měl by teď Oliver možnost zachránit Esteřin život. Ale protože neuspěl, zachránil Teddy život sám sobě?

Ředitelka Morettiová zaklapla zápisník. „Olivere, víš, že se nic neděje jen náhodou. Portál tě sem přivedl z nějakého důvodu. Na tomto místě bude Elixír objeven. Věřím, že tento zápisník je prvním krokem. Druhý krok udělám já.“

Oliver se zvědavě zamračil. „Jak to myslíte?“

„Jsem matematička, Olivere,“ vysvětlila ředitelka. „Nejlepší mozek, který ve vesmíru kdy byl. Mojí chytrosti se vyrovná jedině Einstein.“ Zabubnovala prsty o stůl a v očích se jí vzrušeně zablesklo. „Potřebuješ mé pokyny. Potřebuješ moje vědomosti. Když tě vycvičím, dokážeme společně dokončit recept.“

„Já ale nemám čas,“ pronesl Oliver. „Nesnažím se najít Elixír, abych získal možnost cestování časem. Dělám to, protože mi profesor Ametyst řekl, že je to jediná možnost, jak vyléčit moji kamarádku z nemoci z cestování časem! Ona umírá.“ Zlomil se mu hlas. V duchu si představil Ester. Instinktivně sevřel amulet. „Nemám čas tu cvičit.“

Ředitelka se odmlčela. Naklonila hlavu ke straně a chvíli si Olivera prohlížela. „Chápu.“

Zdálo se, že ji zklamalo, že Oliver nepřijal její nabídku výcviku. Nechtěl ji urazit. Za jiných okolností by se té možnosti rychle chopil, rád by se naučil všechno, co mu geniální matematička, ředitelka Morettiová mohla předat. Prostě jen neměl čas.

Hazel si nervózně mnula ruce. Zadívala se na Olivera s úzkostlivým výrazem v obličeji. „Není ale tohle naše jediná šance?“ zeptala se. „Elixír nebyl nikdy vytvořen. Portál nás sem zavedl, protože tu najdeme všechny dílky skládačky, které potřebujeme k jeho výrobě. Profesorka Morettiová je také určitě součástí té skládačky.“

„Chápu, jak to myslíš,“ řekl Oliver. „Ale Ester zemře dřív, než se stihnu naučit vše, co je třeba.“

„Je tu jeden rituál,“ vyhrkla ředitelka a přerušila tak jejich konverzaci.

„Rituál?“ zeptal se Oliver. Nelíbilo se mu, jak to zní. Působilo to na něj děsivě. Možná dokonce nebezpečně.

Ředitelka Morettiová pomalu přikývla. „Je to… jak bych to řekla… komplikovaná procedura. Ještě jsem ji nikdy neprováděla, ale je to možná naše jediná naděje.“

Oliver byl stále nervóznější. A její slova ho nijak neuklidnila.

„Co to obnáší?“ zeptal se a sám slyšel, jak se mu chvěje hlas.

„Přenesu na tebe veškeré své vědomosti a dovednosti,“ vysvětlila. „Naučíš se tak všechno, co vím. Budeš mít přístup k mým vzpomínkám, dokonce i k těm podvědomým, které jsem už dávno zapomněla. Věřím, že pak budeš mít dost vědomostí k dokončení receptu na Elixír. Co říkáš?“

Celá ta představa Olivera děsila. Ester ho ale potřebovala. Stejně tak i škola. A navíc mu ředitelka řekla, že bude znát její vzpomínky. A ona znala jeho rodiče. Možná mu její vzpomínky pomůžou v jejich hledání?

„Bude to bolet?“ zeptal se Oliver.

Ředitelka Morettiová nakrčila ret. „Nemyslím, že to bude příjemný zážitek,“ řekla. „Předpokládám, že to bude docela šokující.

Oliver se podíval na své přátele.

Walter přikývl, stejně jako Hazel, i když výraz v jejích očích prozrazoval, že má strach. Nakonec se Oliver podíval na Davida. Jemu naprosto důvěřoval.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ pronesl David.

Oliver spolkl knedlík, který se mu vytvořil v krku a obrátil se zpět k ředitelce Morettiové. Odhodlaně přikývl.

„Dobrá. Udělám to. Podstoupím ten rituál.“