Читать книгу Obsidiáni - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 9

Oliver cítil, jak se mu zrychluje tep. Ester Valentiniová umírala. Každá uplynulá sekunda byla promarněná sekunda. Musel ji zachránit stůj co stůj. Na to, aby se vzdal, ji příliš miloval. Ať už měl kvůli její záchraně čelit čemukoli, hodlal to udělat. Ať už byla jeho šance na úspěch jakkoli malá, musel to zkusit.

Podíval se přes stolek na profesora Ametysta, který seděl na ošoupaném koženém gauči a pil čaj z křehkého čínského porcelánu. Ředitel Školy pro Vidoucí dal Oliverovi svolení vyrazit na velice nebezpečnou cestu zpátky časem, aby našel ukrytý vynález vidoucích, který by Ester mohl zachránit život. Teď ale Oliver potřeboval přesné informace o tom, jak takovou misi zvládnout.

„Udělám cokoli, co bude nutné,“ připomněl mu znovu Oliver silným a odhodlaným hlasem. „Ať to bude jakkoli nebezpečné, Ester zachráním.“

Ředitel Školy pro Vidoucí pomalu přikývl. „Je mojí povinností tvého mentora ti říct, že to je smrtelně nebezpečné. A že je možné, že selžeš.“

„Malá naděje je lepší než žádná naděje,“ pronesl odhodlaně Oliver.

Profesor Ametyst odložil šálek. Lehce jím cinknul a zvuk se ozvěnou nesl nezměrným prostorem šesté dimenze.

„Abys Ester zachránil život,“ řekl, „musíš cestovat zpět časem a najít něco, co se jmenuje Elixír. Je to jediná věc, která ji může vyléčit.“

Elixír, zopakoval v duchu Oliver. Ohromilo ho to, znělo to velice důležitě.

„Elixír byl ukryt,“ pokračoval ředitel, „protože je velice mocný. A velice nebezpečný.“

„Kde byl ukryt, pane profesore?“ zeptal se Oliver.

„To nikdo neví. Jde o velice střežené tajemství.“

Oliver ucítil zklamání. Jak mohl najít Elixír, když ho někam ukryli? A když nikdo nevěděl, kam?

V tu chvíli si všiml záblesku v ředitelových očích. Uvědomil si, že naděje ještě není úplně ztracená.

„Ale já věřím, že jsem přišel na způsob, jak to místo najít,“ řekl mu starý vidoucí.

Oliver cítil příval naděje. „Vážně?“

„Raději se moc neraduj,“ mírnil jeho nadšení profesor. „Vím o jednom portálu, který by tě tam možná mohl přenést.“

„Jak to myslíte?“ zeptal se Oliver zmateně. Portály spojovaly dvě místa tím, že mezi nimi byly magické červí díry, které procházely prostorem i časem. Portál, o kterém profesor mluvil, ho tam buď mohl nebo nemohl dostat, žádné možná.

Ředitel si odkašlal a začal s vysvětlováním. „Není to obvyklý portál. Je velice výjimečný, je v něm neobvyklá magie. Může tě dostat přesně tam, kam potřebuješ.“

Oliverovi se rozbušilo srdce. To znělo skvěle! Proč se ale profesor Ametyst tvářil tak vážně?

Starý vidoucí pokračoval. „Aby to fungovalo, musíš se plně soustředit na svůj záměr. Když vejdeš, musíš se soustředit na myšlenku, že to na to místo cestuješ pro vyšší dobro. Jinak bude portál extrémně nestabilní a vyvrhne tě.“

Oliverovi vyschlo v puse. Teď už to chápal. Pokud by do portálu vešel, aniž by měl čisté úmysly, zcela jistě by selhal.

„Takže bude fungovat, jen pokud to budu dělat nezištně?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl profesor s vážným pokývnutím. „Pokud nemáš čisté úmysly, vyvrhne tě portál do vesmírné prázdnoty. Rozumíš, jak riskantní to je?“

Oliver cítil, jak se chvěje po celém těle. Jako by zažíval miniaturní zemětřesení. Bál se portálu a toho, jestli jsou jeho záměry dostatečně čisté. Musel to ale zkusit. Kvůli Ester. Rozhodl se.

Oliver statečně vystrčil bradu. „Jsem připravený.“

Profesor Ametyst si ho dlouze a pečlivě prohlížel. Pak vstal. „Pojď se mnou.“

Oliver ho poslechl. Cítil, jak v něm roste napětí. Šel za ředitelem ven ze šesté dimenze zpátky do rušné Školy pro Vidoucí. Stáli na nejvyšším podlaží a shlíželi dolů na hlavní atrium a všech padesát podlaží vzájemně se křížících lávek a chodníků. Všude byla spousta studentů. I dole pod ohromným kapokem.

„Tohle vše tu je jen díky tobě, Olivere,“ pronesl profesor Ametyst. „Díky tvým hrdinským činům, tvojí ochotě dát přednost vyšším cílům. Díky tomu se vrátila Koule Kandry. Škola je teď silnější než kdy dřív.“

Oliver cítil, jak rudne. Proč mu to profesor ukazoval?

„Tohle je čistota srdce, kterou potřebuješ na další cestu,“ vysvětlil profesor. Zajiskřilo se mu v očích.

Oliver přikývl. Už chápal. Profesor chtěl, aby cítil – skutečně a opravdu cítil – to, co potřeboval, aby prošel portálem. Připomněl mu, co přesně bylo v sázce a na čem nejvíc záleží.

Oliver ale tak úplně nesouhlasil s tím, co mu právě profesor řekl. Na své předchozí misi neuspěl jen on sám. Měl s sebou přátele. Bez nich, bez toho, že mu připomínali, na čem opravdu záleží, by nikdy neuspěl na své misi za záchranou sira Isaaca Newtona a Koule Kandry.

„Nedokázal jsem to sám,“ prohlásil Oliver poněkud váhavě.

Překvapilo ho, když se ředitel široce usmál.

„Přesně!“ Luskl prsty, jako kdyby si právě něco uvědomil. „Přesně proto jsem zařídil, aby ti na téhle misi někdo pomohl.“

Oliver šokovaně vykulil oči. „Vážně? Kdo?“

Na poslední misi mu dělala společnost Ester a ta teď ležela na ošetřovně a umírala. Na pomoc mu přišel i Ralf, ale ten se málem utopil v Temži. Cestování zpátky časem bylo nebezpečné. Oliverovi se vůbec nelíbila myšlenka, že by ohrozil někoho ze svých přátel.

Oliver zaslechl cinknutí výtahu na druhé straně chodby. Sledoval, jak se otvírají dveře.

Když zjistil, kdo z výtahu vychází, rozbušilo se mu srdce. Byla to Hazel Kerrová, vlasy karamelové barvy spojené do drdolu na temeni hlavy. A taky Walter Stroud v zašlém tričku s motivem počítačové hry, jeho žlutá barva kontrastovala s tmavou kůží. Dva z jeho nejbližších přátel. Myšlenka na to, že vyrazí s ním, byla uklidňující.

Ale když k nim ti dva zamířili, všiml si Oliver ještě třetí postavy. Byl to vysoký chlapec, kterého Oliver neznal. Měl opálenou kůži a tmavé vlnité vlasy sahající mu k bradě.

„Kdo je to?“ zeptal se Oliver.

„Nechám ho, aby se představil sám,“ odpověděl ředitel.

Všichni tři studenti dorazili k Oliverovi. Hazel ho přátelsky šťouchla do ramene. Walter ho poplácal po zádech, jak to ostatně dělal velice často. Oliver na oba kývl, byl rád, že jsou zase s ním. Jeho pohled ale přitahoval třetí student. Ten, kterého neznal.

„Já jsem David Mendoza,“ pronesl chlapec a natáhl ruku k Oliverovi. „Jsem v druháku.“

„Aha,“ odpověděl Oliver a potřásl mu rukou. „Jdeš se mnou?“

Do hovoru se vmísil ředitel. „David má skvělý bojový výcvik. Nejlepší ze školy. Chci, aby tě chránil na tvojí cestě. Považuj ho za končetinu k mozku slečny Kerrové a srdci pana Strouda. S těmito třemi společníky máš nejlepší šanci na úspěch.“

Oliver přikývl. Věřil profesoru Ametystovi – jeho mentor ho zatím nikdy nezklamal – ale Davida Mendozu vůbec neznal. Nevěděl, jestli mu může věřit.

„Tady je pár věcí, co budeš potřebovat,“ pokračoval profesor. Vyjmul z kapsy amulet. „Tohle je ptačí amulet. Uvidíš skrz něj Ester. Ukáže ti ji.“

Podal amulet Oliverovi.

Oliver se zamračil na divný černý drahokam. Na jeho povrchu viděl zářit krásnou tvář Ester Valentiniové. Jako by ji tam někdo načrtl uhlem. Měla zavřené oči a vypadala smrtelně nemocná. Oliverovi se při pohledu na ni sevřelo srdce.

„Funguje v reálném čase?“ zeptal se Oliver.

Ředitel přikývl. „Ano. Pomůže ti udržet čisté srdce. Pokud bys někdy váhal, podívej se na něj a vzpomeň si, proč to podstupuješ.“

Oliver si nasadil amulet na krk. Bude ho chránit jako oko v hlavě, je to jediné spojení s Ester.

Pak mu profesor Ametyst předal zdobené žezlo. Oliver se na něj ohromeně zadíval. Jedna jeho část byla dutá a průhledná. Propadával jí písek. Nezáleželo na tom, jak moc Oliver žezlem otáčel, písek padal stále stejnou rychlostí, stále stejným směrem. Jako by byl očarovaný.

„Co to je?“ zeptal se Oliver.

„Když tím žezlem udeříš, objeví se jasný záblesk způsobující dočasnou slepotu. Takže ho používej moudře. Písek uvnitř ukazuje, kolik času ještě Ester zbývá.“

Oliver zalapal po dechu, zmocnila se ho hrůza. Sledoval písek a cítil se přitom stále hůř.

Ředitel mu položil ruce na ramena a přerušil tok jeho myšlenek. „Jde o víc než jen Ester,“ pronesl. „Smrt jí byla předurčena. Budeš měnit její osud, abys ji zachránil. Jak dobře víš, bude to mít vedlejší účinky. Dojde ke změnám, které nelze předvídat. Prošel jsem ale spoustou časových os a pokud Ester zemře, bude výsledek ještě horší.“

Oliverovi se sevřel žaludek. „Co tím myslíte?“

„Její život je spojen se školou, Olivere. Její smrt by se nesla časem jako ozvěna. Jako vlny na vodě. Konkrétnější být nemůžu. Víš, že nesmím prozradit, co jsem viděl v alternativních časových osách.“

Oliver to chápal. Ale zmocňovala se ho úzkost při myšlence, že v sázce bylo víc než Esteřin život. Nějakým způsobem byla ohrožena i škola.

Znovu se podíval na hodiny v žezle. Každé zrnko písku znamenalo další promarněnou sekundu.

„Stejné je to ale i s jejím přežitím,“ pokračoval profesor. „Elixír nejen, že vyléčí Ester, ale také umožní vidoucím, aby se dostali na nejhorší místa v čase a bezpečně se vrátili. Splní tak kriticky nutné mise. Taková možnost neomezeného cestování časem je riskantní. Teď už víš, Olivere, proč je to tak důležité.“

Oliver ucítil knedlík v krku. Měl pocit, jako by ho svíral škrtič. V sázce bylo tolik, že si to ani neuměl představit.

Podíval se na Waltera a Hazel, své nejlepší přátele a pak na Davida, svého nového společníka. Nakonec se podíval na profesora Ametysta.

„Nezklamu vás,“ řekl.

Profesor Ametyst rozhodně přikývl. Poplácal ho po rameni. „Tak to je asi čas se rozloučit.“

Oliver přikývl. „Ano. Ale nejdřív musím vidět Ester.“

„Samozřejmě.“

Profesor zavedl Olivera k výtahu a společně sjeli na ošetřovnu. Když vešli, zapátral Oliver pohledem po Ester. Když ji spatřil, zjistil, že vedle ní někdo sedí. Zadrhl se v něm dech. Byl to Edmund.

Když se Oliver přiblížil, Edmund se prudce ohlédl. Probodl Olivera pohledem a prudce vyskočil. Byl rudý vzteky.

„Co ten tady dělá?“ obořil se Edmund na ředitele a obviňujícím gestem ukázal na Olivera. „To kvůli němu je jí takhle.“

Oliver ucítil bodnutí smutku. Měl pravdu. Ester cestovala časem kvůli němu, takže za její nemoc mohl on.

Profesor Ametyst ale zavrtěl hlavou. „Ester věděla, že umírá, ještě dřív, než odešla do Anglie,“ řekl Edmundovi. „Oliver s tím nemá nic společného.“

Tomu Oliver nemohl uvěřit. Totéž mu sice řekla i Ester, ale přesto si myslel, že mu lžou jen proto, aby si nepřipadal tak špatně. Aby se neobviňoval. Odkud by mohla mít Ester nemoc z cestování časem, když ne z cesty časem zpátky k němu? Nic jiného nedávalo smysl.

Edmund stál vedle jejího lůžka a prudce oddechoval. Oliver si všiml, že má ruce zaťaté v pěst. Věděl, že Ester miluje i on. Nejspíš bylo snadné z jejího stavu někoho obvinit, zvlášť, když ten někdo byl Oliver, kterého stejně nenáviděl.

„Nevěřím vám,“ štěkl Edmund. „Než vyrazila na misi s Oliverem, byla v pořádku. A teď je tady.“ Máchl rukou k místu, kde Ester ležela v podstatě nehnutě, se zavřenýma očima. „A vy myslíte, že jí Oliver zachrání život?“

Blýskalo se mu v očích.

Oliver nemohl uvěřit, že Edmund mluví s profesorem Ametystem tímhle tónem. Vždyť to byl samotný ředitel a Edmund se s ním hádal jako rozmazlené děcko s rodiči!

Ještě překvapivější ale bylo, že mu to profesor Ametyst dovolil. Jakýkoli jiný student by byl za jiných okolností jistě potrestán za to, že se takhle chová. Oliver si kvůli tomu ještě silněji uvědomoval, jak zoufalá Esteřina situace je.

Profesor Ametyst si Edmunda přeměřil pohledem. „Oliver má čisté srdce,“ vysvětlil. „Jeho city k Ester jsou čisté. Tvoje, obávám se, Edmunde, nejsou.“

Edmund zrudl ještě víc. „Jak to můžete říct? Já ji taky miluju! Miloval jsem ji dávno před tím, než on vůbec vstoupil do školy! Tuhle misi bych zvládl stejně dobře jako Oliver. Dokonce líp.“

Ředitel jen zavrtěl hlavou. „Mrzí mě to, ale pleteš se. Je jediná osoba, která má šanci uspět. A tou je Oliver.“

Edmund tam ještě chvíli stál a vztekle těkal pohledem z ředitele k Oliverovi a zpět. Pak s dupáním vyrazil pryč. Cestou ještě strčil do Olivera. Ošetřovnou se nesl zvuk dušených vzlyků, zatímco Edmund pochodoval z místnosti.

Oliver ho sledoval. Nemohl si pomoct – bylo mu ho líto. Kdyby Ester neopětovala jeho city, taky by se cítil mizerně.

Když byl Edmund pryč, obrátil Oliver pozornost k Ester. Ta zrovna spala. Sklonil se k ní a dotkl se její ruky. Měla studenou kůži, jako kdyby ani nevyzařovala tělesné teplo. Stiskl jí dlaň.

Olivera překvapilo, když jeho stisk opětovala. Oliver zadržel dech. Probouzela se!

V tu chvíli se Esteřiny řasy zachvěly. Z hrdla se jí vydralo tiché zasténání.

„Jsem tady,“ vyhrkl Oliver. „Ester?“

Viděl, jak se jí pod víčky pohybují oči. Očividně se je snažila otevřít.

A pak, konečně, jako by ji to stálo spoustu sil, otevřela víčka a Oliver znovu spatřil ty překrásné smaragdové oči.

Tiše na něj hleděla. Koutek úst se jí ale pohnul v lehkém úsměvu. A pak, s povzdechem, zavřela oči. Znovu usnula.

„Nezklamu tě, Ester,“ zašeptal Oliver a cítil, jak se mu hlas chvěje emocemi. „Nenechám tě umřít.“