Читать книгу Pouze kdo je hoden - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Rea se s leknutím posadila na své prosté posteli a zjistila, že se celá topí v potu. Vzbudily ji hlasité výkřiky, které náhle proťaly noc. Srdce jí zběsile tlouklo. Rozhlížela se v temnotě kolem sebe a doufala, že se nestalo nic vážného, že to byla jen další z jejích nočních můr, jež ji poslední dobou tolik trápily. Prsty obou rukou zaryla do nuzné slaměné matrace, tiše poslouchala a modlila se, aby už po zbytek noci bylo ticho.

Pak se však ozval další výkřik a Rea sebou trhla.

Potom další.

Postupně zaznívaly čím dál častěji — a čím dál blíž.

Rea seděla znehybnělá hrůzou a poslouchala, jak se přibližují. Kromě neutuchajícího deště slyšela také dusot koní, nejdříve jen matně, poté se k nim však přidaly i zvuky tasených mečů. Nic z toho ovšem nedokázalo přehlušit ony výkřiky.

A pak se náhle ozval další zvuk a ten byl snad ještě horší, pokud to vůbec šlo: praskání plamenů. Krev jí ztuhla v žilách, když si uvědomila, že její vesnici zřejmě podpálili. To mohlo znamenat jen jediné: příchod urozených.

Rea vyskočila z postele, jako když do ní střelí, kolenem se uhodila do železného kozlíku, jenž představoval veškerý její majetek, co ve své skromné jednopokojové chatrči měla, a vyběhla z domu. Vynořila se na zablácené ulici, zkrápěné teplým jarním deštěm, a během pár okamžiků byla na kůži promočená. S tím si teď však nehodlala dělat hlavu. Zamrkala ve snaze proniknout pohledem skrze temnotu a přitom se stále pokoušela ze sebe setřást zbytky své noční můry. Všude kolem ní se otevírala okna a dveře, z nichž váhavě vystupovali ostatní vesničané. Všichni se zastavili před svými chatami a upírali zrak směrem k jediné prosté cestě vedoucí do středu vesnice. Rea je následovala a v dálce spatřila záři. Sevřelo se jí srdce. Šířily se odtamtud plameny.

Rea žila v nejchudší části vesnice, ukryté za bludištěm křivolakých uliček, které se sem vinuly od hlavního náměstí. V některých dobách, jako právě nyní, to bylo požehnání. Alespoň tu zůstávala v bezpečí. Nikdo sem nikdy nechodil; polorozpadlé chatrče, v nichž žili pouze podřadní služební, nikoho nezajímaly a ulicemi se nesl odporný pach, který každého zbloudilého návštěvníka rychle odradil. Ree to tu vždycky připadalo jako ghetto, z něhož není úniku.

Když teď ovšem pozorovala, jak nocí šlehají plameny, poprvé v životě pocítila vděk za to, že bydlí až tady na okraji v relativním úkrytu. Urození by se nikdy neobtěžovali proplétat se klikatými uličkami a skrytými cestičkami, které sem vedly. Koneckonců zde stejně nebylo co rabovat.

Rea věděla, že právě proto kolem ní nikdo nepanikaří a všichni její chudobní sousedé jen postávají před svými příbytky a tiše přihlížejí. Právě proto se také nikdo nepokusil rozběhnout do města, aby pomohl vesničanům v centru. Žili tam bohatí lidé, kteří se na ně odjakživa dívali spatra. Nic jim nedlužili. Chudí lidé tu alespoň byli v bezpečí, neměli tedy důvod riskovat své životy, aby pomohli těm, kdo s nimi ustavičně zacházeli jako s prachsprostou lůzou.

Jak však Rea dál pozorovala všeobklopující noc, zarazilo ji, že se plameny nepřestávají přibližovat a dosavadní temnota začíná slábnout. Narudlá záře se očividně rozšiřovala a plížila se směrem k ní. Zkusila zamrkat, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. Nedávalo to přece žádný smysl. Přesto se zdálo, že raubíři míří sem.

Křik znovu zesílil, Rea si tím byla jistá. Pak plameny náhle vyšlehly z krkolomných uliček sotva třicet metrů před ní a ona sebou překvapeně škubla. Ohromením zůstala stát jako přibitá. Opravdu přicházeli sem. Ale proč?

Ještě než tu myšlenku stihla dokončit, vyřítil se na náměstí tryskem válečný oř s krutě vyhlížejícím rytířem na hřbetě. Jeho brnění bylo celé černé. Hledí měl sklopené, přilbici natočenou doleva. S halapartnou v ruce vypadal jako posel smrti.

Sotva se vynořil na náměstí a už se svou zbraní oháněl po zádech statného starého muže, který se pokusil utéct. Nešťastník neměl čas ani vykřiknout. Halapartna mu bleskově srazila hlavu z ramen.

Ve stejném okamžiku rozčísl noční oblohu blesk a vzápětí se ozval hrom. Déšť nyní nabyl na intenzitě a na náměstí se vyhrnul další tucet rytířů. Jeden z nich nesl nad hlavou standardu. Přestože ji ozařovalo světlo z pochodní, nepodařilo se Ree rozpoznat, jaký je na ní znak.

Vypukl chaos. Vesničany zachvátila panika, začali se otáčet a s řevem se rozutíkali do všech stran. Někteří vběhli na popud nějakého dávného instinktu zpět do svých obydlí, zatímco jiní klouzali po bahnitých cestách a snažili se uniknout úzkými uličkami mezi domy. Ani ti se ovšem nedostali daleko, než je dostihly letící oštěpy a zasáhly je do zad. Rea si uvědomila, že se dnes v noci nevyhne smrti nikdo.

Sama se o útěk ani nepokoušela. Jenom nenápadně ustoupila o krok dozadu, natáhla se za dveře svého domku a pomalu odtamtud vytáhla dlouhý meč, který dostala před mnoha lety darem. Byla to překrásná ukázka řemeslného umu. Zvuk, jenž vydal při tasení z pochvy, jí rozbušil srdce. Držela v rukou mistrovské dílo, zbraň, jakou neměla právo vlastnit. Zdědila ji však po otci. Jak k ní přišel on, to neměla tušení.

Rea zamířila pomalým a rozhodným krokem do středu náměstí. Byla mezi vesničany jediná, kdo v sobě sebral dostatek odvahy postavit se mužům tváří v tvář. Jen ona, křehká sedmnáctiletá dívka, měla kuráž bojovat i navzdory svému strachu. Sama nevěděla, kde se v ní ta statečnost vzala. Ve skutečnosti se chtěla dát na útěk, něco v jejím nitru jí to však odmítalo dovolit. Odjakživa v sobě měla něco, co ji nutilo stavět se ke všem svým strachům čelem, bez ohledu na to, jak mizivá se zdála její šance na úspěch. Neznamenalo to, že se nebála. Ba naopak, bála se moc. Nějaká její část jí ovšem pomáhala i přesto fungovat a vybízela ji najít sílu ho přemoci.

S třesoucíma se rukama stanula před rytíři a ze všech sil se snažila zachovat si chladnou hlavu. Viděla, jak se k ní tryskem rozběhl první kůň, pozvedla meč, postoupila o krok vpřed, sehnula se k zemi a usekla zvířeti nohy.

Dokázala to udělat jen s nesmírným žalem, zmrzačit tak nádherné zvíře. Ještě k tomu, když strávila většinu života pečováním o koně. Jeho jezdec však napřahoval kopí a ona věděla, že je v sázce její přežití.

Kůň ze sebe vyrazil ošklivé zaryčení a Rea si byla jistá, že bude ten zvuk v myšlenkách slýchat až do smrti. Zvíře se skácelo k zemi, hlavou se zabořilo do bláta a vyhodilo rytíře ze sedla. Ostatní koně, kteří se hnali za ním, vběhli přímo do něj, klopýtli o něj a popadali kolem ní na hromadu.

Vše zahalil oblak prachu a chaos. Rea se k nim ke všem otočila čelem, připravená na místě zemřít.

Zničehonic se proti ní rozjel osamělý rytíř, který se od ostatních nápadně lišil svým bílým brněním a bílým ořem. Rea se znovu připravila udeřit mečem, tento rytíř na ni ale byl příliš rychlý. Pohyboval se jako blesk. Sotva stačila zvednout meč, už se shora rozmachoval halapartnou a vyrazil jí čepel z rukou. Když sledovala, jak se od ní její drahocenná zbraň vzdaluje, širokým obloukem proplouvá vzduchem a přistává v bahně na opačném konci náměstí, projela jí paží vlna beznaděje. Meč mohl stejně tak dobře ležet na druhém konci světa.

Rea se ani nepohnula, stále ohromená, že se najednou nemá jak bránit. Ze všeho nejvíc si však připadala zmatená. Rytíř se ji svou ránou nesnažil zabít. Proč?

Než mohla tu myšlenku dokončit, ocitl se u ní znovu rytíř na bílém koni a shýbal se, aby ji popadl. Cítila, jak se jí do hrudi zaryla jeho kovová rukavice, když ji oběma rukama hrubě chytil za košili, jediným pohybem ji vyšvihl k sobě do sedla a posadil si ji před sebe. Tvrdě dopadla na hřbet uhánějícího koně a překvapením vykřikla. Z obou stran ji objímaly rytířovy obrněné paže a pevně ji držely na místě. Neměla ani pořádně čas něco vymyslet, natož se nadechnout, tak těsně ji rytíř svíral. Rea se pokusila zazmítat a házet sebou ze strany na stranu, nebylo to ale nic platné. Rytíř na ni byl příliš silný.

„Přestaň se vzpírat,“ nařídil jí. „Snažím se ti zachránit život.“

Rea si nebyla jistá, jestli mu věří, i tak se ovšem přestala kroutit. Rytíř pokračoval tryskem napříč vesnicí a křivolakými uličkami se proplétal čím dál tím dál od její chatrče. Odněkud k němu přijeli další rytíři a on výhružně zvedl meč.

„Ta je moje,“ okřikl je její únosce a druhý rytíř se zase vzdálil.

„Nejsem tvoje,“ ohradila se Rea s rostoucím strachem. „Nejsem ničí.“

„Venkovanky se umí ohánět, co?“ zasmál se druhý rytíř.

Ten, co zajal Reu na to nic neřekl. Vyjeli z vesnice do otevřené krajiny a náhle se kolem nich rozlehlo blažené ticho. Každou vteřinou se od všeho toho chaosu, rabování a křiku vzdalovali dál a dál a Rea pocítila úlevu, že se opět ocitla ve světě, kde vládne klid. Okamžitě si za to však začala připadat provinile. Měla zemřít ve vesnici po boku svého lidu. Na druhou stranu ji napadlo, že soudě podle toho, jak ji rytíř svírá čím dál tím víc, možná ji čeká mnohem horší osud.

„Prosím,“ podařilo se jí zasípat, třebaže jen s velkými obtížemi.

On ji ale místo odpovědi jen stiskl ještě pevněji, pobídl koně k větší rychlosti a v hustém dešti ji vezl otevřenou loukou, přes pozvolné kopce, dokud nedorazili na místo, kde panovalo naprosté ticho. Působilo to až nadpozemským dojmem, jaký tu vládl klid a mír. Jako by na světě nikdy nebylo nic v nepořádku.

Konečně zastavili na široké náhorní plošině vysoko nad okolní krajinou a pod letitým stromem, který okamžitě poznala. Seděla pod ním v minulosti už mnohokrát.

Jedním rychlým pohybem seskočil z koně, přičemž ji nepustil ze svého sevření, takže ji stáhl s sebou. Přistáli na mokré trávě, oba se zakymáceli a vrávoravě se poroučeli k zemi. Rea cítila, jak se rytíř svalil vedle ní, a měla dojem, že si vyrazila dech. Uvědomila si také, že mohl klidně přistát na ní, čímž by jí mohl vážně ublížit, schválně to však neudělal. Právě naopak, dopadl tak, že její pád ztlumil.

„Kdo jsi?“ chtěla vědět Rea. „Co po mně chceš?“

„Tomu bys nerozuměla,“ odpověděl rytíř a posadil se. Rea mu neviděla do obličeje. Měl ho skrytý za hledím své bílé přilbice. Skrze průzory dokázala rozeznat jen téměř fialové oči, z nichž vyzařovala nezkrotná síla. Při pohledu na jeho koně si znovu všimla jeho erbu a tentokrát měla příležitost si ho dobře prohlédnout. Dva hadi se na něm ovíjeli kolem měsíce a mezi nimi se skvěla dýka. Celý znak rámoval zlatý kruh.

Rytíř se k ní natáhl a Rea se po něm ohnala. Udeřila ho do brnění, nic tím ale samozřejmě nedokázala. Ona měla slabé malé ruce a snažila se jimi bít do kovové zbroje. Stejně dobře by se mohla pokoušet holýma rukama rozbít skálu.

„Nehodlám ti nijak ublížit,“ ujistil ji rytíř. „Nehodlám s tebou dělat vůbec nic, pokud to po mně nebudeš chtít.“

Rea pochopila, co tím myslí a zarazila se. Bylo jí sedmnáct. Šetřila se, dokud nenajde dokonalého muže. Nepředstavovala si, že to proběhne takhle. Nebo ano? Znovu se jí vybavil její sen, ten, ze kterého se předtím probudila, ten, který ji trýznil již několik měsíců. Ten samý strom, ta samá tráva, ta samá plošina. Ta samá bouřka. Ten samý muž.

Nějakým způsobem to předvídala a náhle si uvědomila, že to na něj celou dobu čekala.

„Mně se o tobě také zdály sny,“ prohlásil. „Zdálo se mi, že ses ocitla v nebezpečí. Zdálo se mi o tom, co z nás vzejde, z našeho spojení na tomto místě. Kdybys tam zůstala s ostatními, zabili by tě bez ohledu na to, jak jsi byla statečná. Tady, pokud chceš, spolu můžeme začít něco nového.“

Rea si vzpomněla na to, co se jí o tomto muži zdálo, a jaký v těch snech byl. Už jen ta myšlenka ji přiměla se k němu natáhnout.

„Ano,“ zašeptala do zvuku padajícího deště.

Rukama jí sjel po šatech a položil ji do trávy pod stromem. Rea s mužem dosud nikdy nebyla, viděla ale, co to obnáší, u zvířat ve vesnici. Avšak na tomhle nebylo nic zvířeckého. Muž nad ní si sundal jen ty nejnutnější části brnění, ani jí neukázal svůj obličej. Přesto s ní zacházel velice jemně, a když přišel čas, Rea se přistihla, jak ho pevně svírá.

Příliš brzy bylo po všem. Rea ležela na trávě a nevěděla, co dělat dál. Někde seshora uslyšela cinkání kovu o kov a věděla, že si rytíř opět nasazuje zbytek brnění. Poté k ní přistoupil a něco jí podával. Vtiskl jí to do dlaně.

Přes kapky deště, které jí v jednom kuse padaly do očí, zamžourala ve snaze rozeznat, o co se jedná. S překvapením zjistila, že se dívá na zlatý řetízek s přívěskem, na němž se vyjímají dva hadi kolem měsíce s dýkou uprostřed.

„Já nejsem žádná děvka, co si nechává platit,“ obořila se na něj.

„Až se narodí, “ odvětil rytíř, „dej mu to a pošli ho za mnou.“

Vzhlédla k němu.

„Odcházíš, že ano?“ zeptala se ho. „Prostě si jen tak odejdeš.“

„Budeš tu v bezpečí,“ ujistil ji, „a kdybych byl pryč příliš dlouho, někdo by mě začal hledat. Bude lepší, když půjdu.“

„Lepší pro koho?“ odsekla Rea. Zavřela oči. I přes šum deště slyšela, jak rytíř nasedá na koně, a nepřítomně vnímala vzdalující se dusot koňských kopyt.

Zničehonic jí začala těžknout víčka. Byla příliš vyčerpaná na to, aby se pohnula, a tak zůstala ležet na místě, kde ji dál bičovaly neodbytné dešťové kapky. Se zlomeným srdcem cítila, jak ji pomalu přemáhá spánek a nechala se jím ochotně unášet. Možná teď alespoň ty nekonečné sny ustanou.

Než se zcela oddala dřímotě, znovu se podívala na řetízek a na něm vyobrazený znak. Pevně ho sevřela v dlani. Byl zhotovený z tak silného zlata, že by dokázal po zbytek života uživit celou její vesnici.

Proč jí ho dal? Proč ji nenechal zemřít?

Řekl, ať to dá mu. Vůbec tu nešlo o ni. Věděl, že otěhotní. Stejně jako věděl, že se jí narodí chlapec.

Jak?

Těsně předtím, než upadla do blaženého spánku, se jí náhle všechno přehnalo před očima. Poslední část jejího snu.

Chlapec. Ve snu přece porodila chlapce. Zrozeného z noci plné zloby a násilí.

Chlapce, jehož osudem bylo stát se králem.