Читать книгу Pouze kdo je hoden - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

O tři měsíce později

Rea stála jako omámená osamoceně na lesní mýtině, ztracená ve vlastních myšlenkách. Neslyšela ani potok, který jí bublal pod nohama, ani zpěv ptáků z okolního hustého porostu. Dokonce si nevšimla ani kradmých paprsků slunce, jež si proklestily cestu mezi spletitými větvičkami, či stáda laní, které si ji zpovzdálí zvědavě prohlížely. Celý svět jako by se kolem ní rozplynul, až jí před očima zbyla jen jediná věc: žilnatina listu Ukanda, jenž držela v třesoucích se prstech. Opatrně z něj stáhla druhou dlaň, kterou ho doteď zakrývala a pozorně ten široký, zelený list pozorovala. Ke své hrůze spatřila, jak jeho žilky pomalu mění barvu z původní zelené na bílou.

Při tom pohledu měla dojem, jako by se jí do srdce zarýval nůž.

Ukanda totiž neměnila barvu jen tak. Zbělela pouze tehdy, když se jí dotkla žena, která čekala potomka.

Ree se před očima zatočil celý svět. Jak tam tak stála, úplně ztratila pojem o čase i prostoru. V uších cítila tepání vlastního srdce, obě ruce se jí třásly a ona se v myšlenkách vrátila k oné osudné noci před třemi měsíci, kdy jejich vesnici napadli a pozabíjeli víc lidí, než dokázala spočítat. A kdy ji unesl on. Spustila ruce a jednou si zlehka přejela po břichu. Ucítila tam téměř nepatrné vyboulení, načež se v ní opět zvedla vlna nevolnosti. Nyní tedy konečně věděla proč. Prsty nahmatala zlatý přívěsek, jenž tajně nosil kolem krku, samozřejmě hluboko pod oblečením, aby ho nikdo neviděl. Snad po milionté se zamyslela, kdo ten rytíř asi byl.

Ač se jeho poslední slova snažila nesčetněkrát vypudit z hlavy, stejně jí v hlavě zaznívala znovu a znovu.

Pošli ho za mnou.

Tu se za ní ozvalo chřestění křoví a Rea se polekaně otočila. V podrostu spatřila oči jako korálky, které mohly patřit jedině její sousedce Prudence. Upřeně na ni hleděly. Čtrnáctiletá Prudence přišla při útoku o celou svou rodinu. Byla ve vesnici známá jako nenapravitelná všetečka, co hned všechno s radostí vyslepičí, a Rea věděla, že je to ten poslední člověk, který by měl její tajemství odhalit. Se zděšením tedy sledovala, jak se dívčin zrak svezl z Reina obličeje a místo toho se zastavil na měnícím se listu. Prudence překvapením doširoka rozevřela oči.

S nesouhlasným výrazem upustila svůj koš s prádlem, otočila se na patě a uháněla pryč. Ree bylo jasné, že to může znamenat jen jediné: zanedlouho to rozvykládá po celé vesnici.

Při té myšlence se Ree sevřelo srdce a zalila ji vlna strachu. Zbytek vesnice po ní bude nepochybně chtít, aby své dítě zabila. Nebudou stát o nic, co by jim nájezd urozených připomínalo. Proč ji to ale vůbec samotnou tak děsilo? Copak si to dítě vážně chtěla nechat i přesto, za jakých brutálních okolností bylo počato?

Její obavy ji překvapily a čím víc o tom uvažovala, tím víc si uvědomovala, že se obává o bezpečí svého dítěte. To ji zaskočilo. Z rozumové stránky věděla, že si ho nechat nechce; jen by tím celou vesnici vystavila nebezpečí. Urozeným, kteří je napadli, by tak narostl ještě větší hřebínek. A zbavit se dítěte by teď bylo tak jednoduché. Stačilo požvýkat kořínek Yukaby a po příští koupeli by si s ním nemusela dělat starosti.

Jenže na vnitřní úrovni cítila, jak jí v útrobách roste děťátko, a její tělo ji nabádalo k něčemu, co naprosto protiřečilo rozumu: ať si ho nechá. Ať ho opatruje. Přece jen to bylo její dítě, přesně, jak jí to sny slibovaly.

Rea vyrostla jako jedináček a sirotek. Nikdy nepoznala své rodiče a odjakživa se životem musela prodírat sama, aniž by měla někoho, kdo by ji miloval nebo koho by milovala ona. Právě po někom takovém přitom zoufale toužila. Už ji nebavilo být pořád sama, schovávat se odříznutá v nejchudší části vesnice, hrabat se ve špíně, jen aby se uživila, a od rána do večera dřít jako o duši bez naděje, že to někdy skončí. Věděla, že si vzhledem ke svému postavení nikdy nenajde muže; rozhodně ne takového, který by se jí hned od počátku nehnusil. Nikdy už se jí také zřejmě nenaskytne možnost mít další dítě.

Reu v tu chvíli znenadání pohltila hluboká touha. Tohle je nejspíš její jediná šance. Teprve teď, když byla těhotná, si uvědomila, jak moc si toto dítě přeje. Nic na světě si nepřála víc.

Rea se vydala zpět na cestu do vesnice. Byla rozčilená a mísila se v ní celá řada protichůdných emocí. Zdaleka si nepřipadala připravená čelit nesouhlasným tvářím, které na ni nepochybně čekají. Ostatní vesničané budou trvat na tom, aby ve vesnici nepřežila ani jediná památka na raubíře, jež je připravili o všechno. Nikdy nepochopí, že se věci s tímhle mužem měly jinak, že ji ochránil. A Rea jim to stěží mohla mít za zlé. Nájezdníci tuto taktiku používali zcela běžně — zaseli své sémě do lůn vesničanek, aby tak získali vládu a kontrolu nad vesnicemi po celém království. Někdy si pro své dítě dokonce nechali poslat. Přivést na svět jejich potomka jen sytilo ten jejich začarovaný kruh násilí.

Nic z toho však nedokázalo změnit, co cítila. V jejím nitru vznikal nový život. Cítila ho při každém kroku, při každém úderu srdce, jako by tepal spolu s ním. Dodávalo jí to sílu.

Rea procházela uličkami uprostřed vesnice a mířila ke svému maličkému příbytku. Přemítala přitom, jak se jí celý svět obrátil vzhůru nohama a co si o tom má myslet. Těhotná. Vždyť ani pořádně nevěděla, jak být těhotná. Neměla tušení, jak se rodí dítě, natož jak se vychovává. I sama sebe dokázala uživit jenom s obtížemi, jak si teď bude moct dovolit nový přírůstek?

Přesto všechno ale cítila, jak jí tělem prostupuje nová síla a proudí jí v žilách. Poslední tři měsíce si matně uvědomovala, že se v ní něco takového skrývá, avšak nyní vytryskla na povrch a zcela ji pohltila. Byla to síla, jakou si sama nedokázala představit. Síla budoucnosti a naděje. Síla šance. Na život, jenž jí dosud byl odepírán.

Byla to síla, která si žádala, aby sama sebe překonala.

Rea zvolna kráčela blátivou ulicí, když náhle poprvé zaregistrovala své okolí, odkud na ni upíraly zraky davy vesničanů. Otočila se a spatřila, jak se do ní z obou stran ulice zabodávají zvědavé a nesouhlasné pohledy starých i mladých žen, starců i chlapců, osamělých přeživších a zmrzačených mužů, jejichž těla zohavovaly jizvy z oné strašlivé noci. V jejich tvářích se zračilo nekonečné utrpení. A všechny ty tváře hleděly na ni a na její břicho, jako by to nějakým způsobem všechno zavinila ona.

Rea mezi nimi rozeznala i dívky jejího věku. Z jejich strhaných obličejů však nevyzařovala jediná známka soucitu. Věděla, že mnohé z nich té noci potkal podobný osud, ovšem každá z nich ho již zažehnala kořenem. Neušlo jí, že mají oči plné smutku, a vycítila, že chtějí, aby ho s nimi musela sdílet i ona.

Všimla si, jak dav kolem ní houstne, a když vzhlédla, s překvapením zjistila, že jí někteří z vesničanů zastoupili cestu. Zdálo se, že se tu sešla celá vesnice, mladí i staří, muži i ženy. Z tváří jim čišela nesmírná bolest; bolest, kterou s nimi plně sdílela. Zastavila se a pohled jim vracela. Věděla, co po ní chtějí. Chtějí, aby zabila svého syna.

Ta myšlenka ji naplnila nenadálým vzdorem-a v tom okamžiku si umínila, že to nikdy nedopustí.

„Reo,“ ozval se odněkud z davu drsný hlas.

Patřil Severnovi, muži středního věku s tmavými vlasy a vousy. Po tváři se mu táhla dlouhá jizva, kterou si odnesl z oné krvavé noci. Stál uprostřed celého shluku a hrozivě se na ni mračil. Pohledem si ji přeměřil od hlavy k patě, jako kdyby byla kus dobytka. Reu napadlo, že vlastně sám není o moc lepší, než urození. V tomto ohledu byli všichni stejní: každý z nich si myslel, že má právo kontrolovat její tělo.

„Vem si kořen,“ prohlásil zlověstně. „Vem si kořen a zítra to budeš mít všechno za sebou.“

Žena po Severnově boku postoupila o krok vpřed. Luca. I ji té noci napadli, ale ona už kořen snědla před týdnem. Rea ji slyšela, jak celou noc sténá a pláče nad ztraceným potomkem.

Luca k ní natáhla ruce s váčkem plným žlutého prášku. Rea ucukla. Cítila na sobě oči celé vesnice. Všichni čekali, až si z pytlíku nabere.

„Luca tě doprovodí k řece,“ dodal Severn. „A zůstane s tebou přes noc.“

Rea mu pohled oplatila a cítila, jak jí tělem stoupá jakási neznámá síla. S ledovým výrazem po nich po všech přejela očima.

Nic neřekla.

Tváře vesničanů se zatvrdily.

„Nepokoušej se nám vzdorovat, děvče,“ přidal se další muž, pokročil vpřed a tak úporně přitom svíral svůj srp, že mu z toho zbělely klouby na prstech. „Nesnaž se znesvětit památku mužů a žen, o něž jsme přišli, když za nás té noci položili život. Udělej, co se od tebe čeká. Udělej, co se na tvém místě patří.“

Rea se zhluboka nadechla a samotnou ji zaskočilo, jak rozhodně se její hlas rozezněl, když odpověděla:

„Neudělám.“

Málem svůj hlas ani nepoznala. Měla dojem, že je mnohem hlubší a zní dospěleji, než kdy předtím. Jako kdyby se z ní přes noc stala žena.

Dívala se, jak jim zlostí rudnou obličeje. Připomínalo jí to mrak, který náhle zahalí slunce. Pak z davu se zamračením vystoupil další muž, Kavo, z něhož vyzařovala přirozená autorita. Ree sklouzl pohled k jeho ruce, v níž držel důtky.

„Můžeme to udělat po dobrém,“ pronesl ocelovým tónem, „anebo po zlém.“

Ree se divoce rozbušilo srdce, přesto mu však zpříma pohlédla do očí a neuhýbala. Vzpomněla si, co jí kdysi řekl otec, když byla ještě malinká: nikdy se nevzdávej. Nikomu. Vždy si stůj za svým, i když se všechno ostatní obrací proti tobě. Obzvlášť, pokud se všechno ostatní obrací proti tobě. Vždycky si hlídej toho největšího darebáka. Zaútoč jako první. I kdyby tě to mělo stát život.

Rea vyrazila do akce. Bez přemýšlení se natáhla, vytrhla jednomu z přihlížejících z rukou dlouhou hůl, jednou nohou vykročila vpřed a vší silou bodla Kava do solar plexu.

Kavo zalapal po dechu a zlomil se v pase. Rea mu však nehodlala dát žádnou šanci, a tak se znovu rozmáchla a tentokrát ho praštila do obličeje. V nose mu ošklivě zapraskalo, muž upustil důtky a se skučením se svezl do bláta, kde se zbědovaně držel za nos.

Rea vzhlédla, hůl stále v ruce, a viděla, že ji pozorují zástupy zděšených a šokovaných obličejů. Předchozí jistota z nich rychle vyprchávala.

„Je to můj syn,“ zavrčela. „A já si ho nechám. Jestli se ke mně ještě někdo přiblíží, nedostane do břicha holí, ale mečem!“

Nato sevřela hůl o něco pevněji, otočila se na patě a pomalým krokem se dala na odchod. Cestu si přitom razila lokty. Věděla, že se nikdo neodváží jít za ní. Přinejmenším ne hned.

Pomalou chůzí se od davu vzdalovala. Ruce se jí třásly a srdce jí bušilo jako o závod. Věděla, že než se dítě narodí, čeká ji šest neskutečně dlouhých měsíců.

A stejně dobře věděla, že až si pro ni příště přijdou, bude to, aby zabíjeli.