Читать книгу Pouze kdo je hoden - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 16

Royce stál uprostřed pšeničného pole, oháněl se srpem ze strany na stranu a srdce mu při myšlence na svou nastávající plesalo. Nemohl uvěřit, že konečně nadešel jeho svatební den. Miloval Genevieve, kam až jeho paměť sahala, a dnešnímu dni se nic nemohlo vyrovnat. Zítra se probudí vedle ní, v jejich nové, vlastní chatce, a před sebou budou mít úplně nový život. Cítil, jak mu v břiše poletují motýli. Nic si na světě nepřál víc.

Zatímco se dál rozmachoval srpem, zatoulaly se mu myšlenky k nočním tréninkům, kde se proti sobě se svými bratry každý den procvičovali v boji mečem. Všichni čtyři se každý den neúnavně utkávali ve vzájemných soubojích s dřevěnými meči, ale někdy i se skutečnými, které vážily dvakrát tolik a daly se sotva uzvednout. Pomáhaly jim zesílit a zrychlit se. Ačkoli Royce byl ze všech bratrů nejmladší, věděl, že už je z něj lepší bojovník, než kterýkoli z nich. Dokázal se s mečem pohybovat s větší mrštností, rychleji udeřit a bránit se. Skoro jako by byl uhněten z jiného těsta než ostatní. Neušlo mu, že je jiný. Nechápal ale jak. A to mu dělalo starosti.

V hlavě mu dokola vířily ty samé otázky. Odkud získal své nadání k boji? Proč se od ostatních tak lišil? Nedávalo mu to smysl. Všichni byli bratři. Pocházeli ze stejné krve, ze stejné rodiny. A přitom byli nerozluční, všechno dělali společně, ať už trénovali nebo se dřeli na polích. To vlastně bylo jediné, co vrhalo na jeho blažený den stopu stínu; co když se po odstěhování začne od své rodiny odcizovat? V duchu si odpřísáhl, že ať se stane cokoliv, nikdy nic takového nedopustí.

Od kraje pole sem náhle dolehl hluk a vytrhl Royce ze zamyšlení. Mladíkovi okamžitě došlo, že slyší něco, co je na tuto denní dobu velice neobvyklé. Něco, co rozhodně nechce slyšet v tak dokonalý den, jako je ten dnešní. Koně. Rychle a naléhavě cválající koně.

Royce se bleskově otočil, v tu ránu ve střehu. Jeho bratři ho následovali. Jeho neklid jen vzrostl, když mezi přijíždějícími rozeznal Genevieviny sestry a sestřenice. I ze svého stanoviště viděl, že mají tváře zkřivené strachem a úzkostí.

Royce se snažil pochopit, na co se to dívá. Kde je Genevieve? Proč se sem všechny tak ženou?

Vzápětí se mu sevřelo srdce. Něco strašného se muselo stát.

Zahodil srp a rozběhl se jim naproti. Jeho bratři a hrstka dalších farmářů z jejich vesnice mu běželi v patách. První k němu dorazila Sheila, Genevievina sestra. Seskočila z koně, ještě než stihl zastavit a popadla Royce za ramena.

„Co se děje?“ vykřikl. Také jí položil ruce na ramena a cítil, jak se chvěje.

Sotva ze sebe mezi vzlyky dokázala vypravit slovo.

„Genevieve!“ vyjekla nakonec s hrůzou v hlase. „Unesli ji!“

Roycovi při těch slovech ztuhla krev v žilách a hlavou mu probleskly všechny nejhorší scénáře.

„Kdo?“ chtěl vědět, když ho jeho bratři konečně doběhli.

„Manfor!“ vzlykala dívka. „z rodu Norsů!“

Roycovi se rozbušilo srdce a zaplavila ho vlna rozhořčení. Unesli mu nevěstu. Urození si ji klidně odvezli, jako by jim patřila. Tvář mu zbrunátněla vztekem.

„Kdy!?“ rozkřikl se a bezděky sevřel Sheilinu paži silněji, než chtěl.

„Teď!“ odpověděla. „Jen jsme si zaběhly pro koně, abychom ti to mohly co nejrychleji říct!“

Ostatní dívky za ní začaly také sesedat, a jakmile se ocitly na zemi, podaly otěže Roycovi a jeho bratrům. Royce ani na vteřinu nezaváhal. Jediným rychlým pohybem se vyhoupl na koně, kopl ho do slabin a už tryskem uháněl polem.

Za sebou slyšel své bratry, kteří rovněž neotáleli a ihned se vydali za ním a skrze obilí směrem ke vzdálené pevnosti.

Nejstarší z bratrů, Raymond, Royce dojel.

„Uvědomuješ si, že právo je na jeho straně?“ zavolal na něj. „Je urozený a ona není vdaná — alespoň prozatím.“

Royce přikývnul.

„Pokud tam vrazíme a budeme požadovat, aby nám ji vrátili, jen se nám vysmějí,“ pokračoval Raymond. „Nemáme žádné právo chtít ji zpátky.“

Royce zatnul zuby.

„Já nikoho žádat nebudu,“ procedil. „Já si ji prostě odvedu.“

Lofen, který je mezitím také dohonil, zakroutil hlavou.

„Těmi dveřmi v životě neprojdeš,“ varoval ho. „Bude tam na tebe čekat profesionální armáda. Rytíři. Brnění. Zbraně. Brány.“ Znovu potřásl hlavou. „A i kdyby se ti nějakým zázrakem podařilo se přes ně dostat, i kdyby se ti povedlo ji zachránit, nikdy ji jen tak nepustí. Uštvou tě a zabijí.“

„Já vím,“ odpověděl Royce.

„Bratře,“ zvolal Garet. „Mám tě rád. A Genevieve mám taky rád. Ale jedeš na jistou smrt. Na smrt nás všech. Nech ji být. Nemůžeš už nic dělat.“

Royce z jejich hlasů slyšel, jak na něm bratrům záleží a vážil si toho. Nemohl si však dovolit je poslouchat. Byla to jeho nevěsta, nesešlo tudíž na tom, co dává v sázku. Neměl na vybranou. Nemohl ji tam jen tak nechat, i kdyby to mělo znamenat jeho smrt. Měl to zkrátka v povaze.

Aby mu to nemohli dál vymlouvat, pobídl Royce svého koně k ostřejšímu tempu a tryskem se řítil přes pole k obzoru, kde se rozléhalo město, nad nímž se tyčila Manforova tvrz. A kde na něj zcela jistě čekala smrt.

Genevieve, volal na ni v duchu. Jedu si pro tebe.

*

Royce a jeho bratři uháněli plnou rychlostí přes pole. Právě zdolali poslední kopec a valili se dolů k rozlehlému městu, které se rýsovalo na jeho úpatí. V jeho středu se vyjímala obrovská tvrz, sídlo rodu Norsů, urozených, jež zdejšímu kraji vládli železnou pěstí a jež přiváděli Roycovu rodinu pomalu na mizinu, neboť od nich požadovali jeden desátek za druhým ze všeho, co se jim na farmě urodilo. Celé generace se jim úspěšně dařilo udržovat své poddané v chudobě. Měli ve svých službách desítky rytířů v plné zbroji se skutečnými zbraněmi a skutečnými koňmi. Seděli za tlustými, kamennými zdmi, obehnanými příkopem a dostat se k nim dalo pouze přes padací most. Pod záminkou udržování práva a pořádku sledovali jako žárlivá slepice vše, co se ve městečku šustlo, ve skutečnosti ho však jen vysávali do sucha.

To oni určovali zákony. To oni prosazovali kruté předpisy, které zaváděli všichni urození po celé zemi, předpisy, které vyhovovaly pouze jim. Předstírali, že svým poddaným nabízí ochranu, ačkoli všichni venkované věděli, že jediní, před kým se potřebují chránit, jsou právě urození. Království Sevania bylo koneckonců bezpečným krajem; od ostatních zemí ho ze třech stran dělila voda, jelikož se nacházel na severním cípu kontinentu Alufen. Mocný oceán, řeky a hory mu poskytovaly lepší obranu než nejsilnější hradby, což zřejmě přispělo k tomu, že na něj už celá staletí nikdo nezaútočil.

Jediné nebezpečí a tyranie tedy hrozily ze strany téměř všemocné aristokracie a jejich nestoudného obírání chudých. Lidí, jako byl Royce. Jenže teď už jim nestačilo pouze bohatství — teď už si líčili i na jejich ženy.

To pomyšlení zbarvilo Roycovy tváře do ruda. Sklonil hlavu, uchopil svůj meč o něco pevněji a v duchu si dodával odvahy.

„Most je spuštěný!“ zakřičel Raymond. „A mříž je taky otevřená!“

Royce si toho také všiml a rozhodl se to považovat za dobré znamení.

„Jasně, že je!“ zvolal Lofen. „Copak si myslíš, že budou očekávat nějaký útok? A k tomu od nás?“

Royce zrychlil a byl svým bratrům neskonale vděčný, že mu dělají doprovod. Věděl, že jim na Genevieve záleží tak jako jemu. Byla pro ně jako sestra. Dopustit se na Roycovi takové urážky znamenalo dopustit se jí na nich všech. Royce upřel zrak směrem k padacímu mostu a uviděl, jak tam nevzrušeně postává pár hradních rytířů a nepřítomně hledí do pastvin a polí okolo města. Nebyli připravení na útok. Nikdo je nenapadl už celá staletí, neměli tudíž důvod něco takového očekávat nyní.

Royce s hlasitým zařinčením tasil meč, pozdvihl ho do výše a sklopil hlavu. Vzduch proťal stejný řinčivý zvuk, jak jeho bratři následovali jeho příkladu a rovněž tasili své zbraně. Royce pobídl svého koně, aby se dostal do čela jejich malé skupinky a byl prvním, kdo se vrhne do boje. Srdce mu bušilo vzrušením a strachem. Nebál se ovšem o sebe, ale o Genevieve.

„Vrazím tam, najdu ji a vypadnu!“ zakřičel na bratry svůj plán. „Vy zůstaňte venku. Tohle je moje bitva.“

„Přece tě tam nepustíme samotného!“ namítl Garet.

Royce však nesmlouvavě zakroutil hlavou.

„Jestli se něco zvrtne, nechci, abyste za to platili vy,“ odporoval. „Zůstaňte tady a zaměstnejte ty strážné. To teď potřebuju nejvíc.“

Mečem ukázal na desítku rytířů roztroušených kolem brány za příkopem. Royce věděl, že jakmile přejede most, pustí se strážní do akce. Pokud ale jeho bratři dokážou odvrátit jejich pozornost, třeba je to zdrží alespoň na tak dlouho, aby se sám dostal dovnitř a našel svou nevěstu. Odhadoval, že mu bude stačit pár minut. Jestli se mu podaří najít ji rychle, může ji popadnout, zmizet a nechat to místo daleko za sebou. Doufal, že to půjde bez toho, aby musel někoho zabít; nejraději by nikoho ani nezranil. Chtěl si jen odvézt svou zaslíbenou.

Royce uháněl se skloněnou hlavou, co nejrychleji to jeho kůň dokázal, tak rychle, až málem nemohl dýchat. Vítr ho šlehal do obličeje a povlával mu vlasy. Most se nyní rýsoval blíž a blíž, dělilo jej od něj už jen třicet metrů, dvacet, deset… V uších mu hučelo jen tepání vlastní krve a dusot kopyt. Srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi. Najednou mu došlo, do jakého se to žene šílenství. Chystá se udělat něco, o čem nikdo z poddaných nikdy ani nesnil: napadnout šlechtice. Začínal válku, kterou neměl šanci vyhrát a v níž nepochybně položí život. Jenže za touhle bránou drží jeho nevěstu a to mu jako důvod úplně stačilo.

Royce už od mostu dělilo posledních pár metrů, když vzhlédl a uviděl, jak před ním rytíři překvapeně vypoulili oči a dali se do zběsilého šátrání po svých zbraních. Bylo na nich vidět, jak je zaskočil, že by se něčeho takového nikdy nenadáli.

Nic jiného než jejich zpožděnou reakci Royce nepotřeboval. Vyřítil se vpřed, a zatímco rytíři nemotorně zvedali své halapartny, sklonil ruku s mečem do stejné roviny a sekáním do násad je začal o jejich zbraně připravovat. Mával mečem ze strany na stranu a krátil zbraně rytířů na obou stranách mostu. Dával si přitom pozor, aby pokud možno nikomu neublížil. Chtěl je jen odzbrojit a ne zabředávat do bitvy.

Royce dál nabíral rychlost a nepřestával svého koně pobízet. Využíval zvíře jako další zbraň, aby jeho tělem shodil zbývající strážce přes okraj úzkého mostu, kde se ve své těžké zbroji zřítili do vody v příkopu. Chvíli jim potrvá, než se odtamtud vyhrabou. To by mu mělo dát víc než dost času.

Za sebou slyšel, jak mu bratři pomáhají dokončit jeho dílo. Na druhé straně mostu se rozjeli k bráně, zaútočili na strážce a odzbrojili je, než měli vůbec možnost se vzpamatovat. Nato bránu zastoupili a zahradili, čímž už tak zmatené strážce rozhodili ještě víc a Roycovi poskytli příležitost proklouznout jim za zády.

Royce se předklonil v sedle a rozjel se k otevřené mříži. Ta se však nyní začala spouštět a on přinutil koně k ještě větší rychlosti. Sklonil hlavu a proletěl obrovským obloukem těsně předtím, než se mohutná mříž se zaduněním dovřela.

S divoce tlukoucím srdcem se ocitl na vnitřním nádvoří, zpomalil a rozhlédl se kolem sebe. Ještě nikdy tu nebyl a v obklopení silných kamenných zdí, jež sahaly do výšky několika pater, si připadal dezorientovaný a ztracený. Všude kolem proudily sem a tam davy nádeníků a služebných s vědry vody a různým zbožím. Naštěstí zde na něj nečekali žádní rytíři. Neměli přece důvod obávat se útoku.

Royce zoufale přejížděl pohledem po hradbách v naději, že někde zahlédne svou nevěstu.

Nic však nespatřil. Zachvátila jej panika. Co když ji odvedli někam jinam?

„GENEVIEVE!“ rozkřičel se.

Rozhlížel se všemi směry, horečně se i se svým řehtajícím koněm otáčel ze strany na stranu, najednou mu ale došlo, že vlastně nemá sebemenší ponětí, kde hledat. Neměl žádný plán. Popravdě ani příliš nevěřil, že se dostane takhle daleko.

Royce se pustil do usilovného přemýšlení a snažil se dojít k rychlému rozhodnutí. Urození budou patrně žít ve vyšších poschodích, uvažoval, aby je neobtěžoval zápach z ulice a obyčejní lidé a aby si mohli užívat větru a slunce, co hrdlo ráčí. Tam si tedy nepochybně odvedli i Genevieve.

Ta myšlenka ho znovu naplnila hněvem.

Přinutil se ovládnout své emoce, kopl koně do slabin a cvalem se rozjel přes nádvoří. Po cestě míjel šokované služebné, kteří se při pohledu na něj zastavovali a zapomínali na svou práci. Po chvíli před sebou spatřil široké, točité schodiště. Dojel až k němu, seskočil z koně, ještě než se zastavil a sotva dopadl na zem, rozběhl se po schodech nahoru. Běžel po spirálovitém schodišti dokola a dokola, poschodí za poschodím, znovu a znovu. Ani netušil, kam že to utíká, usoudil ale, že bude nejlepší začít seshora.

Royce konečně dorazil na konec schodiště v nejvyšším podlaží a stěží popadal dech.

„Genevieve!“ zakřičel a doufal — modlil se — aby odpověděla.

Nedostalo se mu však žádné odezvy. Zaplavovala ho čím dál tím větší hrůza.

Namátkou si vybral jednu z chodeb, rozběhl se jí a v duchu žadonil, aby to byla ta správná. Uháněl dál, když tu se na jedné straně znenadání otevřely dveře a zpoza nich vykoukla něčí hlava. Patřila muži, urozenému, s malou, zavalitou postavou, rozpláclým nosem a řídnoucími vlasy.

Mračil se na Royce, zjevně si z jeho nuzného oděvu dokázal vyvodit, že se jedná o prostého venkovana, a nakrčil nos, jako by se díval na něco nechutného.

„Hej!“ zařval na něj. „Co děláš v našem—“

Royce nemeškal. Sotva se po něm pohoršený šlechtic vrhl, praštil ho pěstí do obličeje a poslal ho po zádech na zem.

Rychle nahlédl do místnosti, z níž muž vyšel, kdyby tam náhodou našel svou milou. Byla však prázdná.

Dal se znovu do běhu.

„GENEVIEVE!“ rozkřikl se Royce.

Vtom najednou odněkud z dálky uslyšel v odpověď tlumený výkřik.

Srdce se mu zastavilo a on se zarazil na místě jako přibitý ve snaze určit, odkud výkřik přišel. Velice dobře si uvědomoval, že nemá mnoho času, že po něm co nevidět půjde celá armáda. Se zrychleným dechem proto utíkal dál a nepřestával volat její jméno.

A pak to uslyšel znovu — další přidušený výkřik. Royce věděl, že je to ona. Srdce se mu divoce rozbušilo. Je tady nahoře. A on je k ní blíž a blíž.

Konečně doběhl na konec chodby a v tom okamžiku se zpoza posledních dveří nalevo ozval jekot. Na nic nečekal, svěsil rameno a vrazil jím přímo do starobylých dubových dveří.

Rozletěly se dokořán a Royce vrávoravě vpadl dovnitř. Ocitl se v přepychem oplývající komnatě, deset krát deset metrů, s vysokým, klenutým stropem, okny vytesanými v kamenných zdech a obrovským krbem. Uprostřed stála veliká, luxusní postel s nebesy. Royce dosud nikdy nic podobného neviděl. V tu chvíli ho ovšem mnohem více zaujalo, co spatřil na ní. Zalila ho nesmírná úleva. Na hromadě kožešin tam ležela jeho milovaná Genevieve.

S uspokojením shledal, že má na sobě stále všechno oblečení a svíjí se a kope kolem sebe, zatímco s ní Manfor zezadu zápasí. Royce byl vzteky bez sebe. Ten zmetek si tam klidně osahává jeho nevěstu a snaží se z ní strhnout šaty. Ještě že to Royce stihl včas.

Genevieve se kroutila a bránila jako lvice, Manfor měl na ni ale příliš mnoho síly.

Royce ani na okamžik nezahálel a dal se do práce. Přiskočil k posteli a vrhl se na Manfora přesně v okamžiku, kdy se šlechtic otočil, aby se podíval, co se to děje. Vytřeštil oči překvapením, to už ho ale Royce popadl za košili a vší silou odhodil.

Manfor přeletěl ložnici a s heknutím tvrdě přistál na dlážděné podlaze.

„Royci!“ zvolala Genevieve a otočila se, aby mu pohlédla do tváře. V hlase jí zaznívala nezměrná úleva.

Royce však věděl, že Manforovi nesmí dát šanci se vzpamatovat. Šlechtic se právě pokoušel znovu postavit na nohy, Royce po něm ale skočil a přitlačil ho k zemi. Celý rozzuřený za to, co Manfor provedl jeho nastávající, se rozpřáhl pěstí a uštědřil mu pořádnou ránu do čelisti.

Manfor se ale nehodlal nechat jen tak dát. Posadil se a sáhl po dýce. Royce mu ji pohotově sebral a neúnavně do protivníka bušil, dokud neskončil zpátky na zádech. Pak poslal dýku po podlaze daleko z jeho dosahu.

Chytil Manfora za zkřížená zápěstí. Urozený se na něj šklebil svým typickým vzdorovitým a nadřazeným úsměškem.

„Právo je na mé straně,“ zasyčel. „Můžu si vzít, koho chci. Ta holka je moje.“

Royce se zamračil.

„Moji nevěstu si vzít nemůžeš.“

„Jsi blázen,“ zavrčel Manfor. „Blázen. Do západu slunce budeš viset. Nemáš se kam schovat. Copak to nechápeš? Celý tenhle kraj patří nám.“

Royce zavrtěl hlavou.

„Co ty nechápeš,“ odpověděl, „je, že mně je to úplně jedno.“

Manfor zkřivil obličej.

„Tohle ti neprojde,“ varoval ho. „Já na to dohlédnu.“

Royce zpevnil svůj stisk na jeho zápěstích.

„Nic takového neuděláš. Genevieve a já odsud dnes svobodně odejdeme. Pokud se pro ni ještě někdy pokusíš přijít, zabiju tě.“

K Roycově překvapení se Manforův obličej zkroutil do zlomyslného úsměvu. Z koutku úst mu vytékala krev.

„Nikdy ji nenechám na pokoji,“ prohlásil. „Nikdy. Budu ji mučit po zbytek jejího života. A tebe uštvu s muži svého otce jako podsvinče. Odvedu si ji a bude moje. A ty budeš viset na šibenici. Takže si klidně utíkej a hlavně si koukej dobře zapamatovat tu její tvářičku, protože bude už brzy patřit jenom mně.“

Royce cítil, jak mu tělem prostupuje neovladatelný hněv. Nejhorší na těch krutých slovech bylo to, že věděl, že jsou naprosto pravdivá. Neměl kam utéct; venkov patřil urozeným. Nemohl měřit síly s armádou. A o tom, že se Manfor nikdy nevzdá, také nepochyboval. Samozřejmě jen pro vlastní zvrácenou zábavu, z žádného jiného důvodu. Měl vše, na co si vzpomněl, a stejně mu to nedalo; dál okrádal lidi, kteří neměli nic.

Royce se očima zabodl do očí bezcitného šlechtice a bylo mu jasné, že mu Genevieve dřív nebo později nevyhnutelně padne svárů. Stejně tak mu bylo jasné, že to nemůže dovolit. Opravdu s ní chtěl jen odejít, vážně ano. Jenže nemohl. Kdyby tak udělal, odsoudil by Genevieve k smrti.

Zničehonic Manfora hrubě popadl za límec a vytáhl ho na nohy. Postavil se k němu čelem a tasil svůj meč.

„Tas!“ nařídil mu. Rozhodl se dát mu šanci na čestný souboj.

Manfor na něj zůstal nevěřícně zírat. Zjevně ho zaskočilo, že má možnost se bránit. Pak uposlechl a tasil meč.

Vyřítil se kupředu a prudce máchl mečem. Royce pozvedl vlastní čepel a jeho úder odrazil. Vzduchem se rozlétly jiskry. Royce vycítil, že je silnější, zvedl svůj meč a zahnal Manfora na ústup. Pak ho udeřil jílcem do tváře.

Hlasité zapraskání Roycovi prozradilo, že Manforovi zlomil nos. Manfor se zapotácel a s ohromeným výrazem se chytil za nos. Royce by ho v tu chvíli mohl bez obtíží zabít, místo toho mu ale dal ještě jednu šanci.

„Vzdej se nyní,“ nabídl mu, „a nechám tě žít.“

Manfor však v odpověď jen zlostně zavrčel, zvedl meč a znovu zaútočil.

Divoce se rozmachoval ze strany na stranu, zatímco Royce všechny jeho rány zručně odrážel. Vyměňovali si navzájem jeden úder za druhým, místností se rozléhalo řinčení mečů, od čepelí odskakovaly jiskry a dvojice bojovníků tančila z jedné strany komnaty na druhou. Manfor byl sice urozený a vyrůstal tedy se všemi výhodami královské vrstvy, Royce měl ovšem pro boj mimořádné nadání.

Zatímco spolu bojovali, ozvalo se zvenku vzdálené troubení rohů, následované zvuky blížící se armády a klapotem koňských kopyt na pouliční dlažbě pod hradem. Roycovi znepokojeně zaškubalo v břiše. Docházel mu čas. Musí něco rychle udělat.

Konečně obloukem odrazil Manforův meč a vyrazil mu ho z ruky. Zbraň odletěla na opačný konec místnosti. Royce přitiskl špičku svého meče ke šlechticovu hrdlu.

„Vzdej se,” poručil mu.

Manfor pomalu ustoupil a zvedl ruce. Pak ale zády narazil do malého dřevěného psacího stolu, zničehonic se otočil, něco z něj sebral a hodil to Roycovi do očí.

Royce vykřikl. Cosi ho oslepilo. Oči ho štípaly a svět kolem něj náhle zčernal. Teprve, když si začal zuřivě mnout oči, uvědomil si, že mu šlechtic vychrstl do tváře inkoust. Byl to nečestný tah, jaký se na urozeného neslušel. Jaký se neslušel na žádného bojovníka. Když se to ale vzalo kolem a kolem, říkal si Royce, že ho to vlastně ani nemělo překvapit.

Než mohl znovu nabýt zrak, ucítil ostrou bolest v břiše, kam ho Manfor surově kopnul. Zlomil se v pase a skácel na podlahu, odkud se bez dechu snažil sledovat protivníkovy pohyby. Přestože měl zrak stále zakalený, dokázal matně rozeznat Manforův samolibý úsměv, když odněkud ze svého pláště vytáhl skrytou dýku, aby mu ji vrazil do zad.

„ROYCI!“ zaječela Genevieve.

Dýka prosvištěla vzduchem ke svému cíli, jenže ten už tam nebyl. Roycovi se podařilo sebrat a zvednout se na jedno koleno. Současně zvedl ruku a popadl Manfora za zápěstí. Pomalu se postavil. Paže se mu třásly, protože Manfor se navzdory jeho sevření vytrvale snažil protlačit dýku až k jeho tělu, pak ale o krok ustoupil, obrátil Manforovu ruku opačným směrem a použil jeho sílu proti němu. Manfor se dál neodbytně napřahoval, když však tentokrát Royce ustoupil do strany, nepustil šlechticovu ruku a místo toho ji přiměl pokračovat v započaté dráze, dokud se vlastnímu majiteli nezabodla do břicha.