Читать книгу Pouze kdo je hoden - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

O šest měsíců později

Rea ležela na hromadě kožešin vedle malinkého krbu, v němž sálal oheň, a naprosto osamocená srdceryvně sténala a křičela, neboť jí zmítaly porodní bolesti. Venku vyl ledový zimní vítr a zuřivá vichřice lomcovala okenicemi, které každou chvíli prudce narážely do zdí domu, takže dovnitř propouštěly sněhové závěje. Zběsilá bouře venku celkem výstižně vyjadřovala její vlastní rozpoložení.

Rea seděla u malého ohníčku a tvář se jí leskla potem, přesto se však navzdory tančícím plamenům nedokázala zahřát. Dítě ji bez ustání kopalo a převalovalo se jí v břiše, jako kdyby chtělo už už vyskočit ven. Byla mokrá na kost, byla jí zima, celá se třásla a rostla v ní jistota, že se nedožije rána. Zalila ji další vlna bolestí a ona si už po několikáté té noci přála, aby ji ten rytíř tehdy nechal napospas smrti. V porovnání s tím, jak se cítila teď, by jí prokázal milosrdenství. Tahle pomalá muka, tato noc plná nesnesitelné agónie, byla tisíckrát horší, než co jí kdo kdy mohl udělat.

Vtom náhle její výkřiky i kvílení větru přehlušil další zvuk-nejspíš jediný zvuk, který v ní v tu chvíli ještě dokázal probudit ochromující zamrazení strachu.

Byl to zvuk blížícího se davu lidí. Rozzuřeného davu vesničanů, jež, jak si uvědomovala, sem přišli zabít její dítě.

Rea v sobě sebrala poslední zbytky sil, o nichž ani nevěděla, že je ještě má, a celá roztřesená se nějakým zázrakem zvedla z podlahy. Se sténáním a křikem se kolébavě vyškrábala na kolena. Natáhla se k dřevěnému věšáku na zdi, pevně ho uchopila a s vypětím všech sil a jediným pronikavým výkřikem se přitáhla a postavila na nohy.

Nedokázala říct, jestli ji víc bolelo ležet nebo stát. Neměla však čas nad tím teď dumat. Zvuky davu se ozývaly čím dál tím hlasitěji, což znamenalo čím dál tím blíž, a ona věděla, že tu budou co nevidět. Její vlastní smrt by ji nyní ani nijak zvlášť netrápila. Ovšem smrt jejího děťátka, to bylo něco úplně jiného. Musela své miminko dostat do bezpečí, ať to stojí, co to stojí. Bylo to opravdu zvláštní, ale připadala si s životem dítěte mnohem víc spjatá, než se svým vlastním.

Ree se podařilo doklopýtat až ke dveřím. Tvrdě do nich narazila a musela se opřít o kliku, aby se vůbec udržela na nohou. Pár vteřin tam tak zůstala stát, hluboce dýchala a s rukou na klice sbírala síly a odvahu. Nakonec ji stiskla. Zároveň popadla vidle, které stály vedle u stěny, opřela se o ně jako o berli a otevřela dveře dokořán.

Okamžitě se do ní opřel prudký vítr a sněhová vánice tak mrazivá, že ji připravila o dech. I přes zuřící vichřici však slyšela křik lidí a srdce jí pokleslo, když v dálce uviděla pochodně, jež si k ní nocí brázdily cestu jako hejno rozzuřených světlušek. Rea vzhlédla k obloze a mezi mraky na okamžik spatřila obrovský, krvavě rudý měsíc, který vyplňoval celé nebe. Zalapala po dechu. To přece není možné. V životě neviděla, aby měsíc rudě zářil nebo aby se vůbec během bouře objevil. V břiše ucítila ostré kopnutí a najednou si byla bez pochyby jistá, že ten měsíc je znamení. Znamení, které souvisí s narozením jejího dítěte.

Kdo to bude? napadlo ji.

Oběma rukama si sáhla na břicho, zatímco se v ní malý človíček dál divoce zmítal. Cítila jeho sílu a touhu dostat se ven, jako kdyby se chtěl davu vesničanů postavit sám.

A pak byli najednou tu. Noc prozářily šlehající plameny pochodní a z uliček se vyhrnuly zástupy vesničanů, všichni směřující k ní. Kdyby byla ve své původní kondici, silná a schopná, postavila by se jim. Jenže teď dokázala sotva chodit-sotva se udržela na nohou-a čelit jim tedy nepřipadalo v úvahu. Ne s dítětem na cestě.

Přesto však cítila, jak jí v žilách proudí vztek a spolu s ním i jakási prazvláštní síla, prvotní síla jejího dítěte. Současně ji zaplavila vlna adrenalinu a její porodní bolesti na okamžik odezněly. Na chviličku se zase cítila být sama sebou.

To už se k ní ale řítil první z vesničanů, malý, obtloustlý muž se srpem v ruce. Když už byl skoro u ní, Rea se natáhla za sebe, oběma rukama sevřela vidle, ukročila o krok stranou a s křikem divokého zvířete mu je zabodla do břicha.

Muž se šokovaně zastavil a zhroutil se jí k nohám. Zbytek davu rovněž ustal v pohybu a s úžasem na ni zíral. Její vzdor ho zjevně zaskočil.

Rea na nic nečekala. Rychlým pohybem uvolnila vidle, zatočila s nimi nad hlavou a praštila jimi po hlavě dalšího vesničana, který na ni vyběhl s tlustou sukovicí. I on se rychle poroučel k zemi a přistál v závěji u jejích nohou.

Nato Rea ucítila příšernou bolest v boku, to jak na ni ze strany skočil třetí muž a porazil ji do sněhu. Setrvačností ještě několik metrů klouzali po zledovatělé zemi. Rea řvala bolestí, protože ji dítě uvnitř začalo opět kopat. Pustila se s mužem do ukrutného zápasu v boji o holý život, a když jeho sevření konečně na chviličku povolilo, zakousla se mu zuby zoufale do tváře. Muž ze sebe vyrazil děsivý výkřik, Rea však jen zesílila svůj stisk, až mu vytryskla krev. Cítila v ústech její kovovou pachuť, odmítala se ale pustit a celou dobu přitom myslela jen na své děťátko.

Nakonec se z ní svalil a držel se za tvář. Rea věděla, že přišla její příležitost. Neohrabaně se na kluzkém sněhu začala škrábat na nohy, aby se dala na útěk. Skoro už se jí podařilo postavit, když náhle ucítila, jak ji zezadu někdo popadl za vlasy. Prudce jí škubl, takže se zase skácela k zemi, a táhl ji za sebou. Málem jí přitom z hlavy vytrhal všechny vlasy. Ohlédla se a viděla, jak se na ni shora mračí Severn.

„Mělas mě poslechnout, dokud jsi měla možnost,“ zavrčel. „Teď přijdeš spolu se svým dítětem o život i ty.“

Uslyšela z davu jásot a věděla, že konec na sebe nenechá dlouho čekat. Zavřela oči a začala se modlit. Nikdy sice mezi věřící nepatřila, v této chvíli však i ona našla cestu k Bohu.

Každou částečkou své bytosti se modlím za záchranu tohoto dítěte. Klidně mě nech zemřít. Jen prosím zachraň moje dítě.

Jako by v odpověď na její modlitbu najednou ucítila, jak tah na jejích vlasech povolil a zároveň uslyšela tupou ránu. S podivem vzhlédla, aby zjistila, co se děje.

Při pohledu na svého zachránce ztuhla ohromením. Byl to o několik let mladší chlapec, Nick. Stejně jako ona byl i on potomkem chudého farmáře a nikdy mu to dvakrát nemyslelo, pročež si ho ostatní vždycky dobírali. Ona se k němu ovšem odjakživa chovala vlídně. Možná si na to teď vzpomněl.

A tak nyní pozorovala, jak se Nick napřahuje sukovicí a udeřuje Severna ze strany do hlavy, takže nad Reou ztrácí kontrolu.

Nato se Nick výhružně obrátil ke zbytku davu, zvedl svou palici a chránil ji před ostatními.

„Rychle, utíkej!“ křikl na ni. „Než tě zabijou!“

Rea na něj pohlédla se směsicí šoku a vděčnosti. Dav ho za to, co provedl, nepochybně ubije.

Spěšně se vyhoupla na nohy a dala se na útěk. Nohy jí na sněhu neustále podkluzovaly, byla však odhodlaná dostat se co nejdále, dokud má čas. Vběhla do spleti uliček a než se v ní zcela vytratila, naposledy se ohlédla na Nicka. Divoce se oháněl svou palicí a odrážel od sebe dotírající vesničany. Pak se ale několika mužům podařilo k němu dostat a srazit ho k zemi. Cestu již nikdo nezahrazoval, a tak se vyřítili za ní.

Rea utíkala. Sotva popadala dech, dál však kličkovala úzkými uličkami ve snaze najít nějaký úkryt. Dávila se, sužovaly ji příšerné bolesti a nevěděla, jak dlouho ještě dokáže pokračovat.

Konečně se vynořila v bohatší části vesnice, mezi elegantními domy z kamene. Bleskově se ohlédla a s hrůzou shledala, že se vzdálenost mezi jí a jejími pronásledovateli zmenšuje. Dělilo je od ní jen slabých deset metrů. Ree navíc docházel dech a při běhu čím dál víc klopýtala. Věděla, že se blíží ke konci svých sil. Začínala ji přepadat další vlna porodních bolestí.

Tu se odněkud ozvalo hlasité zaskřípání. Rea vzhlédla a spatřila, jak se před ní dokořán otevírají starodávné dubové dveře. S překvapením uviděla starého apatykáře Fiotha, který s široce rozevřenýma očima vyhlížel ze své malé kamenné pevnosti a mával na ni, aby rychle běžela za ním. Natáhl se a silou, jakou by od něj v jeho věku nečekala, vtáhl Reu do své luxusní rezidence.

Jen co byla vevnitř, prudce za ní přibouchl dveře a zamkl je na závoru.

O pouhých pár vteřin později se začaly otřásat pod náporem pěstí a srpů desítek rozběsněných vesničanů, kteří se je snažili vyrazit. K Reině nesmírné úlevě se však dveře ani nehnuly. Byly dobrých třicet centimetrů tlusté a o několik set let starší než ona a jejich těžké železné závory se ani neprohnuly.

Rea se zhluboka nadechla. Její dítě bylo v bezpečí.

Fioth se k ní naklonil a pozorně si ji prohlížel. Ve tváři se mu zračil hluboký soucit. Jeho laskavý pohled jí pomohl víc než cokoli jiného. Ve vesnici se na ni s takovou vlídností nikdo nepodíval už hezkých pár měsíců.

Pomohl jí ze sebe shodit kožešiny. Cítila, jak na ni jde další záchvat porodních bolestí a zalapala po dechu. V domě panovalo poklidné ticho; sněhová vánice, která se stále proháněla po vrcholcích střech, sem doléhala jen tlumeně. Navíc tu bylo příjemně teplo.

Fioth Reu dovedl ke krbu a jemně ji položil na lůžko z kožešin. Teprve v tu chvíli to na ni všechno dolehlo: ten běh, boj i bolest. Zhroutila se. I kdyby se dveře snažilo vyrazit tisíc lidí, věděla, že už se nepohne.

Tělem jí projela ostrá bolest a ona zmučeně zaječela.

„Já už dál utíkat nemůžu,“ vydechla Rea za sílícího vzlykání. „Já už prostě nemůžu.“

Fioth jí na čelo položil chladivý obklad.

„Teď už nikam utíkat nemusíš,“ řekl stařeckým, uklidňujícím hlasem, jako by to už sám všechno zažil. „Jsem tu s tebou.“

Další vlna bolesti ji přiměla znovu zavřísknout a zasténat. Měla dojem, jako by ji něco trhalo vedví.

„Pořádně se zakloň!“ poručil jí.

Udělala, co jí nařídil-a o vteřinku později to ucítila. Obrovský tlak mezi nohama.

Náhle se ozval zvuk, který ji zprvu vystrašil.

Nářek.

Křik dítěte.

Bolest ji málem připravila o vědomí.

Napůl v bezvědomí sledovala apatykářovy šikovné ruce, jak z ní vytahují dítě, blíží se k ní s něčím ostrým a přestřihávají pupeční šňůru. Viděla ho otírat miminko osuškou a ujišťovat se, že má volné plíce, nos i hrdlo.

Nářek a křik se nyní domem rozléhal ještě hlasitěji.

Rea propukla v pláč. Při tom zvuku ji zaplavila neskonalá úleva. Pronikal jí do srdce a přehlušoval i zběsilé bušení, které se neustále ozývalo ode dveří. Dítě.

Její dítě.

Bylo naživu. Navzdory veškeré nepřízni osudu se přece jen narodilo.

Rea si matně uvědomovala, že ho apatykář zabaluje do deky a vkládá jí ho do náruče. Poprvé ucítila jeho teplo. Cítila na hrudi jeho váhu a pevně ho k sobě tiskla, zatímco miminko dál vyřvávalo a plakalo. Nikdy v životě nepoznala tak úžasný pocit radosti. Z očí se jí řinuly obrovské slzy štěstí.

Vtom se zvenčí ozvalo něco dočista jiného. Dusot kopyt. Řinčení zbroje. A poté výkřiky. Náhle už k nim nedoléhal řev davu, který ji chtěl zabít — ale davu, který sám čelil zabíjení.

Rea tomu hluku zmateně naslouchala a snažila se pochopit, co se děje. Pak pocítila, jak ji zalévá úleva. No jistě. Urozený se vrátil, aby ji zachránil. Aby zachránil své dítě.

„Díky Bohu,“ hlesla. „Rytíři mi přišli na pomoc.“

Tělo jí znenadání naplnila vlna optimismu. Třeba ji od toho všeho odveze. Třeba bude mít šanci začít nový život. Její syn vyroste na hradě, stane se z něj velký pán a třeba se tam najde místo i pro ni. Její děťátko bude mít dobrý život. Ona bude mít dobrý život.

Zaplavila ji úleva a po tvářích jí nepřestávaly kanout slzy štěstí.

„Ne,“ opravil ji apatykář s těžkým srdcem. „Nepřišli sem, aby tvé dítě zachránili.“

Nechápavě se na něj podívala. „Tak proč tedy?“

Ponuře jí pohled vrátil.

„Aby ho zabili.“

Zděšeně na něj zírala. Po zádech jí přeběhl mráz.

„Nechtěli se spoléhat na práci vesničanů,“ dodal Fioth. „Potřebovali se ujistit, že bude čin vykonán správně, jejich vlastníma rukama.“

V Ree by se krve nedořezal.

„Ale…“ zakoktala se ve snaze to pochopit, „…moje dítě je přece jednoho z nich. Jejich velitele. Tak proč? Proč by ho měli chtít zabít?“

Fioth sklíčeně zavrtěl hlavou.

„Ti muži, které slyšíš, k němu nepatří. Jsou to jeho protivníci. Chtějí jeho potomka zabít. A tebe chtějí zabít také.“

Díval se na ni přitom s tak panickou naléhavostí, že si s hrůzou uvědomila, že mluví pravdu.

„Oba odsud musíte okamžitě utéct!“ vybízel ji. „Hned!“

Skoro tu větu ani nedokončil, když se ozvala ohlušující rána železa na dřevo. Tentokrát se ovšem nejednalo o malý farmářský srp — toto bylo profesionální vojenské beranidlo. Při jeho nárazu se dveře viditelně prohnuly.

Fioth se k ní obrátil s očima doširoka rozevřenýma strachem.

„BĚŽ!“ vykřikl.

Rea na něj vystrašeně hleděla a nedokázala si představit, jak se jí v současném stavu podaří byť jenom vstát.

On ji však popadl a trhnutím ji vytáhl na nohy. Zaskučela bolestí, každý pohyb jí způsoboval agónii.

„Prosím!“ plakala. „Strašně to bolí! Nech mě umřít!“

„Podívej se do náruče!“ zařval na ni. „Copak chceš, aby umřel i on?“

Rea sklopila oči k chlapci, který jí kvílel v náručí, a uvědomila si, že má pravdu. Nemůže ho tu nechat zemřít. Ve stejnou chvíli se dveře otřásly pod dalším nárazem.

„A co ty?“ zajíkla se. „Vždyť tebe také zabijí.“

Rezignovaně přikývl.

„Já už jsem si odžil spoustu let,“ odpověděl. „Jestli je můžu zdržet a dát ti šanci na únik, rád za to položím to málo, co mi ze života ještě zbývá. Teď už běž! Dej se k řece! Najdi si tam člun a uteč odsud! Rychle!“

Než se nad tím stihla zamyslet, znovu jí trhl a vedl ji k zadnímu vchodu pevnosti. Pak se zničehonic zastavil a odhrnul gobelín, který před ním visel na zdi. Skrývaly se za ním v kameni vytesané dveře. Vší silou se do nich opřel a za hlasitého skřípění je otevřel. Z druhé strany zavanul prastarý vzduch. Do pevnosti pronikl studený průvan.

Sotva se dveře otevřely, vystrčil ji i s dítětem ven.

Rea se rázem ocitla zpátky uprostřed sněhové bouře. S dítětem přitisknutým k hrudi klopýtala po strmém, zasněženém břehu řeky. Klouzalo jí to a podjíždělo, takže měla dojem, jako by se jí pod nohama hroutil celý svět a jen stěží dokázala pokračovat v pohybu. Do stromu, který stál nedaleko od místa, kudy probíhala, udeřil blesk a prozářil celou noc. Strom se pod jeho náporem zlomil a v plamenech přistál jen kousíček od Rey.

Rea zakopla a udělala kotrmelec; instinktivně se přitom stočila, aby ochránila své dítě, a ucítila, jak jí z krku sjíždí řetízek, který jí pro chlapce věnoval jeho otec. Přistál ve šlehajících plamenech. Rea ulomila tenkou větvičku, aby ho odtamtud vylovila, a podařilo se jí ho na ni navléct právě v okamžiku, kdy se větvička vznítila. Na vteřinu ho nechala houpat ve vzduchu, avšak když uviděla, jak se po něm natahuje malinká dětská ručička, zachvátilo ji zděšení.

Chlapeček zařval, načež Rea řetízek bleskově odhodila stranou. Nezajímalo ji už, kdo jí ho dal. Při pohledu na dokonalý obrys přívěsku na ručce jejího dítěte ji naplnila hrůza. Připadalo jí to jako osudové znamení.

Terén se nyní začal svažovat o něco prudčeji a Rea znovu uklouzla. Tentokrát upadla na zadek a pak už se s křikem řítila po svahu dolů, až ke kraji řeky.

Když tam konečně dorazila, vydechla úlevou. Najednou jí došlo, že kdyby celý ten svah nesjela, zřejmě by sem nikdy nedoběhla. Zvedla oči zpátky k vrcholu a překvapilo ji, jak dlouhou vzdálenost urazila. Zároveň ovšem s hrůzou spatřila, jak se rytíři dobyli do Fiothovy pevnosti a zapálili ji. Oheň divoce sálal i ve sněhu a Rey se zmocnil příšerný pocit viny. Vždyť ten starý dobrák zemřel kvůli ní.

O moment později vyrazili ze zadních dveří rytíři, zatímco další ji objížděli na koních. Viděla, že si jí všimli a bez prodlení se za ní rozjeli.

Rea se otočila a chtěla se dát na další útěk, jenže už neměla kam. Stejně nebyla ve stavu na to, aby někde pobíhala. Jediné, co mohla udělat, bylo padnout na kolena u břehu řeky. Věděla, že tady zemře. Nezbývala jí už žádná naděje.

Nicméně pro její děťátko tu naděje pořád zůstávala. Rozhlédla se kolem, dokud očima nespočinula na spleti klacíků. Jednalo se nejspíš o bobří hnízdo, ovšem navrstvené tak hustě, že připomínalo košík. Poháněná mateřskou láskou rychle přemýšlela. Natáhla se a hnízdo sebrala. Pak do něj spěšně položila své dítě. Opatrně ho vyzkoušela dát na vodu a s nesmírnou úlevou zjistila, že se nepotápí.

Rea se připravila odstrčit košík od břehu do poklidných vod říčky. Pokud ho zachytí proud, odnese ho daleko odsud. Někam dál po proudu řeky. Jak daleko a jak dlouho to potrvá, to nevěděla. I malá šance na přežití však byla pořád lepší než žádná.

Se vzlykáním se sklonila a políbila své dítě na čelo. S žalostným výkřikem sevřela jeho malé ručky ve svých dlaních.

„Miluju tě,“ řekla mu mezi vzlyky. „Nikdy na mě nezapomeň.“

Dítě také zakřičelo, jako kdyby jí snad rozumělo. Vydalo ze sebe pronikavý vzlyk, jenž přehlušil dokonce i zahřmění, které následovalo další rozeklaný blesk, i dusot kopyt blížících se koní.

Rea věděla, že už nesmí otálet. Postrčila košík a pozorovala, jak se ho záhy zmocnil proud. S pláčem sledovala, jak košík mizí v temnotě.

Jen co se jí ztratil z dohledu, ozval se za ní řinkot zbroje. Otočila se a spatřila, jak pouhých pár metrů od ní sesedá ze svých koní několik rytířů.

„Kde máš to děcko?“ zeptal se jeden z nich a jeho hlas se zpoza sklopeného hledí pronikavě nesl běsnící bouří. To hledí se ovšem ani zdaleka nepodobalo tomu, jaké měl na sobě onen rytíř, co ji před tolika měsíci unesl. Tento muž měl na sobě rudé brnění zcela jiného tvaru a v jeho tónu nezaznívala žádná laskavost.

„Já…,“ začala.

Potom ucítila, jak se jí zmocňuje vztek — vztek ženy, která ví, že brzy zemře. Ženy, která nemá co ztratit.

„Je pryč,“ vyštěkla vzdorovitě. Usmála se. „A vy ho nikdy nenajdete. Nikdy.“

Muž zlostně zavrčel, přistoupil k ní o krok blíž, tasil meč a bodl ji.

Rea ucítila v hrudi příšernou agónii a bezmocně zalapala po dechu. Celý její svět jako by se najednou stával lehčím, ale poté, co si prožila v předchozí hodině, už to vlastně ani nebylo tak hrozné. Zalapala po dechu. Připadalo jí, že je celý svět lehčí a lehčí a že ji pohlcuje bílé světlo. Věděla, že umírá.

Už se ovšem ničeho nebála. Naopak se cítila jako vítěz. Její děťátko bylo v bezpečí.

A tak když padla tváří napřed do řeky a zbarvila její vody do ruda, věděla, že je po všem. Její krátký, těžký život byl u konce.

Její chlapec bude ale žít navěky.

*

Venkovská selka Mithka klečela na břehu řeky po boku svého manžela. Oba se horečně modlili, protože je nenapadalo, kde jinde hledat v této tajemné bouři útěchu. Měli dojem, že se blíží konec světa. Už jen ten krvavě rudý měsíc byl sám o sobě neblahým znamením, a že se navíc ukázal při takové bouři — to už přesahovalo veškerý rozum. Bylo to neslýchané. Mithka věděla, že se chystá něco výjimečného.

Společně tam tedy klečeli u řeky, tváře si nechali bičovat větrem a sněhem a žena se modlila za ochranu své rodiny. Za smilování. Za odpuštění všeho, v čem kdy pochybila.

Mithka byla zbožná žena, která už spatřila mnoho slunečních cyklů. Přivedla na svět sedm dětí a žila spokojený život. Chudobný, ale spokojený. Hleděla si svého, starala se o ostatní a nikdy nikomu neublížila. Modlila se k Bohu, aby ochránil její děti, její domácnost a jejich skromný majetek. Předklonila se, položila dlaně do sněhu, zavřela oči a sehnula se, dokud se čelem nedotýkala země. Modlila se k Bohu, aby jí dal znamení.

Pomaloučku hlavu zase zvedla. Jen tak udělala, rozšířily se jí oči a srdce se jí při pohledu před sebe divoce rozbušilo.

„Murko!“ vydechla.

Její manžel se otočil a podíval se stejným směrem. Nyní tam oba klečeli a zírali ztuhlí úžasem.

To přece nebylo možné. Mithka několikrát rychle zamrkala, nic se však nezměnilo. Před nimi se na vodě pořád pohupoval košík, unášený říčním proudem.

A v tom košíku bylo dítě.

Chlapeček.

Nocí se nesl jeho křik a přehlušoval dokonce i bouři a neskutečné hřmění hromu. Každé jeho zakřičení bodalo Mithku u srdce.

Vrhla se do řeky, brodila se hloub a hloub a nevšímala si přitom ledových vod, které se jí jako nože snažily dostat pod kůži. Popadla košík a razila si cestu proti proudu zpět ke břehu. Pohlédla na novorozeně v košíku a viděla, že je pečlivě zabalené do deky a že se jakýmsi zázrakem ani nenamočilo.

Začala si ho prohlížet víc zblízka a s údivem postřehla, že má na ručce čerstvou popáleninu. Když spatřila, o co se jedná, její údiv jen vzrostl. Byl to symbol: dva hadi, kteří se ovíjeli okolo měsíce a mezi sebou měli dýku.

Zalapala po dechu. Okamžitě ten symbol rozpoznala. Slyšela o něm vyprávět pověsti a legendy. Naháněl jí strach.

Obrátila se ke svému manželovi.

„Kdo mohl něco takového udělat?“ zeptala se zděšeně a tiskla si dítě na prsa.

Muž dokázal jen udiveně potřást hlavou.

„Musíme si ho nechat,“ rozhodla.

Její manžel se zamračil a zavrtěl hlavou.

„Jak?“ rozhodil rukama. „Nemůžeme si dovolit živit další krk. Už tak se sotva uživíme sami. Máme tři kluky — na co potřebujeme čtvrtého? Doby, kdy jsme vychovávali děti, jsou už za námi.“

Mithka se rychle zamyslela a pak mu ukázala popáleninu na chlapcově ruce. Po všech těch letech věděla, jak na svého muže udělat dojem. Zjevně to na něj zapůsobilo.

„Podívej,“ odsekla. „Je to znamení. Určené nám,“ pokračovala příkře. „Já se o to dítě postarám — ať se ti to líbí nebo ne. Nenechám ho venku napospas smrti.“

Manžel se stále mračil, bylo na něm ale vidět, že už si sám sebou není tak jistý. Nad nimi uhodil další blesk a on se s obavami zahleděl do nebe.

„A ty si myslíš, že je to náhoda?“ zeptal se. „Že přijde v takovouhle noc na svět takovéhle dítě? Máš ty vůbec ponětí, koho to držíš v náručí?“

Ustaraně se na chlapce zadíval. A pak vstal, o pár kroků ustoupil, otočil se a s očividnou nelibostí odcházel.

Mithka se však nehodlala vzdát. Usmála se na děťátko a pohupovala jím u prsou, aby mu zahřála studený obličej. Jeho pláč se pomaloučku utišil.

„Dítě, které není jako žádný z nás,“ odpověděla jen tak do prostoru a pevně ho k sobě tiskla. „Dítě, které jednou změní svět. A já ho pojmenuji Royce.“