Читать книгу Jitřní písně - Svatopluk Čech - Страница 1

Ještě noci plášť se černá shůry,

jeho třásní země pokryta,

ale na východě řídnou chmůry

a svit krásné hvězdy prokmitá.

Jako jarní anemona rosná

na blankytném vzchází záhoně -

Zdráva buď, ty hvězdo těchonostná,

sličná hlasatelko Jasoně!

Dlouhá byla noc, hvězd málo měla,

můra na hruď ulehala všem;

dosud chmurné snění tíží čela

valných davů, mutné ticho zem’.

Však již tu tam zvedají se hlavy,

skráně cítí svěží jarní dech,

oko vítá jitřenku, již zdraví

pěvci háje v prvnich povzletech.

I v mé útrobě se píseň budí,

staré ptáče, tiká v moji plec,

ale pochybnost’ mé tělo trudí,

mám-li otevříti ňader klec.

Píseň moje zpíváz jiných zřídel,

jinak dosud nápěv její zněl

a čas k tomu vzal ji pružnost křídel,

hlasu mladistvého svěží pel.

Nebude se třpytit v perlách rosy,

nebude mít v zobci jarní květ,

ševelit jak zefír na rákosí,

o kráse a slastech lásky pět.

Bude asi drsnozvuká, divá,

temným šumem větru zavane

nebe skřípne, jako čepel rzivá,

když ji tasíš z pochvy zedrané.

V ňadrech zůstaň, písni! Marná slova:

Dobývá se z prsou v ranní svět.

Nevábí ji haluz vavřínová,

ani denních pochval hluchý květ -

vyletá jen, že jí dusno v nitru,

vyletá, že musí, musí ven

po svém zapěti též pozdrav jitru,

spící budit, hlásat blízký den.