Читать книгу Jitřní písně - Svatopluk Čech - Страница 7

Mně zdá se, když tak mluvou nehledanou

své city, dumy vkládám do zpěvu,

že leckdo hodí knihu moji stranou

a v pohrdavém řekne úsměvu:

Oj, brachu, tvoje píseň není nová,

jde vyšlapanou všední pěšinou,

v děk davu známá, ošumělá slova

tká sobě za výbavu lacinou,

ji hluchým, planým třeskem doprovází

zvon frází.

Snad máte pravdu. Z barvy všední, matné

však obviňujte jen můj chudý zpěv,

jenž halí v roucho vetché, neúchvatné,

co plá mi v duši, zač bych cedil krev.

A věřte také: Všechno hluché není,

co starým heslem zpěv můj prochvívá,

co třeba ztupělost neb móda denní

jen pohrdlivým smíchem odbývá,

co lhostejnost neb záští skryté hází

v koš frází.

Nechť lásku k vlasti, ku Slovanstvu klade

ten onen mezi starosvětský brak,

já zbýt se nemohu té lásky mladé

a ponesu až k smrti její znak.

Co duše vssála prvním dětství jitrem,

co prohřívalo celý život můj,

to nevyrvu si, srostlé s mojím nitrem,

to dále moji píseň posvěcuj,

nechť kdokoli to pohrdavě hází

v koš frází.

Ztrň moje ruka, píše-li ta slova

jen pro potlesk, že lid je slyší rád!

Má duše stále idol Pravdy chová

a nepřilže si cností ani vad.

V tom věku, jenž se nahé pravdy děsí,

jenž stranou, šeptem k ní se jenom zná