Читать книгу Jitřní písně - Svatopluk Čech - Страница 2

V čele vrásky, šije dolů,

oči jako v těžkých m’hách,

sestárli jsme všichni spolu,

babí léto po Čechách.

Žluté listí smutně padá

v šedé vlasy, pustá lada,

nuda u našeho stolu,

ochablost’ nám hlídá práh.

Hypochondry samé zříti,

omrzelé k zoufání,

všude na rtech sytých žití,

mrazí trpké usmání,

stesky jenom trudíme se,

žalobami nudíme se,

každý mentorem chce býti,

samé slyšet kázání.

Dost již, bratři! Hle, tam září

pohár blahodějných šťáv,

které dobrá víla sváří

z divných, čarokrásných trav;

dosud kouzlo dávné žije,

jímž se přímí svislé šíje,

jímž se trudná mdloba stáří

plaší z ňader, snímá s hlav.

Číš tam plná vláhy skvoucí

z kouzelného koření:

z dobré vůle, lásky vroucí,

odvahy a nadšení -

Hle, jak svůdnou perlou hraje

rosa zázračného kraje,

z nížto mladost’ nehynoucí

do srdcí se pramení.

Jenom chtít a ruka schvátí

vzácnou číši, zrobí div:

Mládí do duší se vrátí,

zjaří každý sval a čiv,

místo žalob, stesků marných

chopíme se prací zdarných,

jarní větřík bude hráti

v plném květu českých niv.