Читать книгу Jitřní písně - Svatopluk Čech - Страница 6

Dva zvony visí pod Petřínem,

dva věrní druzi mnohý čas,

nad mariánským vzletá týnem

tři staletí jich velký hlas,

jej opětují stráně kolem,

on mocně duní širým dolem

a plní Prahu zpěvem svým;

však nasloucháš-li bystrým sluchem,

zvuk proznívá těch zvonů ruchem:

Hus, Hus, Jeroným!

Mnich bosák obraz matky boží

kdys před vítězným vojskem nes’,

a svaté panně na podnoží

vzdor lidu kacířského kles’,

na popravišti strašným soudem

krev odbojníků tekla proudem

a znovu v Čechách vládl Řím;

meč břitký s ohněm vyplel sémě,

jež zasili v prsť naší země

Jan Hus, Jeroným!

A řád, jenž zažeh’ svaté hněvy,

zde vyvolil si byt a chrám,

v něm spasný obraz rajské děvy

nad oltář vztyčil k modlitbám

a za slavíky štíhlé věži

ze staré kaple bludných kněží

dva zvony vyrval ssutým zdím,

dva zvony, s nichžto vyhlazena

zlá dvojí líc, dvě kletá jmena:

Jan Hus, Jeroným!

Tak sám ten arcikacíř dvojí,

jenž chystal pravé víře zmar,

měl nyní slavit v novém kroji

pád bludařství a církve zdar -

Než, poprvé když v bytě novém

zpěv jejich zazněl zvučným kovem,

tu mnichy zděsil pekla šprým -

Jak výsměch vzdorný v jejich cely

ty zvony nepodajné hřměly:

Hus, Hus, Jeroným!

Hned snešeny jsou zvony s hůry

a vytržena srdce z nich

i přelity jsou v nové stvůry,

jež vykropil a žehnal mnich,

kol vryta do nich zbožná slova,

šperk svatých znaků,jmena nová -

kříž zvítězil nad čarem zlým:

již umlklo na české nivě:

Hus, Hus, Jeroným…

Leč nikoli! V tom kovu starém

přec vytrval i starý zvuk

a pod vnuceným cizím tvarem

bil tajně dávný srdce tluk.

Jej nevytiskla z věrných zvonů

moc exorcismu, svatých konů,

on pod útlakem pouze zdřím’,

a duším věrným v jejich znění

vždy duníval jak dávné hřmění:

Hus, Hus, Jeroným!

A teď jej slyší tisíc uší,

těch družnýchzvonů pravý hlas,

jenž z mrtvých srdcí k živým buší

jak mučedníků svatých vzkaz:

„Jak zvonů nám, i lide, tobě

sok vyrval jaré srdce v zlobě,

znak cizí údům vtiskna mdlým,

byl’s přelit v nástroj svého vraha,

z úst vyrvána Ti jména drahá:

Jan Hus, Jeroným.“

Však nechať tebe přetvořili

všem zemím v pohrdu a smích,

přec v mošně žebrácké ti zbyly

dva skvosty vzácné předků tvých:

Ať svalili tvůj Sion v rumy

a zdeptali tvé smělé dumy,

tvé bible vmetli v žár a dým:

vždy tajně choval’s pravdy žízeň,

s níž podstoupili ohně trýzeň

Jan Hus, Jeroným.

A druhý odkaz, klenot ryzí:

to milý hlahol rodných slov;

nechť přeléván ve tvary cizí,

jím stále zvonil český kov.

Ó chraň jej dál jak záři oka

před úskokem a zlobou soka,

vždyť rosteš, vadneš, hyneš s ním -

stůj v boji zaň jak tvrdá skála,

jak dvojice ta velká stála:

Jan Hus, Jeroným!

Je trudno kol. – Na nivy naše

voj stínů slavý smutný vjezd

a mraky šeré halí plaše

nám dvojici těch jasných hvězd.

Teď prapor světla lichá třáseň,

a s ostychem jen volí báseň

o řeči rodné sešlý rým -

Pryč, péro chabé! – - Náhle ke mně

hlas dalných zvonů donik’ temně:

Hus, Hus, Jeroným!

Ó nebe, rozhluč uraganem

těch zvonů rety kovové,

ať znovu svatým ohněm vzplanem’

v jich staré písni hromové,

ať v čela vrátí hrdé vzdory

a zápal zhaslý v chabé zory,

ať sílu pažím vdechnou mdlým,

ať k novému se vypne vzletu

duch český, z něhož bleskli světu

Jan Hus, Jeroným!