Читать книгу Lucerna - Alois Jirásek - Страница 20

Hanička, mlynář, pak vodník Míchal.

Hanička. Co se babička tak leká.

Mlynář. A dnes zrovna nebude, myslím, potřeba ani Černobýlu ani lyčáku. (Za řeči uklidil inkoust a péro do koutnice a chce odnést kroniku. Jak ji zavírá, postřehne proutky mateří doušky. Rychle položí kroniku zase na stůl a skloní se k ní.)

Hanička (vedle něho).

Vodník Míchal (stane nepozorován u otevřeného okna. pak sedí pojednou na okně hledě dychtivě po Haničce).

Mlynář (obraceje listy v kronice). Ah! Mateřídouška. Tu proutek, tu proutky, a tu a tu – Haničko.

Hanička. Teď už víš, kam jsem uschovala mateřídoušku. Dýchne na tě z kroniky, zavoní.

Mlynář. A v té vůni si vzpomenu na tebe, ty má mateřídouško. (Jak jsou nachýleni nad knihou, vloží jí ruku na rameno.) Nedám tě, ani dotknout se tě nesmějí.

Míchal (z hluboká vzdychne).

Hanička (se ohlédne a slabé vykřikne).

Mlynář. Ty! I ty zlejduchu! (Rozpřáhne se, jakoby chtěl vodníka uhodit.)

Míchal (se na něj zlostně zašklebí). Tak pojď!