Читать книгу Lucerna - Alois Jirásek - Страница 9

Zajíček, Hanička.

Zajíček (huda na housle vejde ze síně, zůstane u prahu a provází dál).

Hanička (zpívá). Když po třetí ťali, dřevo promluvilo. (Náhle přestane, obrátí se po Zajíčkovi, vesele:) To nám to šlo.

Zajíček (se blíží). Když jsem tě. Haničko, venku zaslechl, musil jsem přizvučet; hned housle pod bradu, jak by je tam někdo vtiskl, a šmytec do ruky. Zrovna se obveselím, když zpíváš. A i když jen tak mluvíš, jen bych tě poslouchal. Dornička taky říká, že máš milou řeč. Mně je u tebe volno, jsem ti, věř mně, nějak smělejší a starost padá. Ty – ty jseš – (pohladí ji po rameni) bože, Haničko, jak bych řek – jako sestřička – milá jako kvítí.

Hanička. Co o starosti povídáte, co vás souží.

Zajíček. O rozmilá Haničko, kdybys věděla! Počítej! Už na osmý rok jsem školním mládencem, už na osmý rok, a rád bych už byl za kantora obrácen, aby má ze všech nejmilejsí Dornička už nemusila čekat, abysme se mohli už vzít. Osmý rok, Haničko, školním mládencem! Ročně na penězích skoro nic, jen co si vyhraju a vypřadu. A kdybych byl na jedné škole! Ale to na dvou. Běhat z jedné do druhé přes pole, přes vrchy, v dešti i vánici, mít nad sebou dva principály a co horšího nežli dva principálové, nežli déšť a hromobití, je, mít dvě principálky, jednu sekutnější nežli druhou. Jedné abych pořád dříví štípal, vodu nosil, druhé pořád děti choval. A na půdě spát a jíst po střídě u sedláků. To je, milá Haničko, očistec, očistec, ne-li peklo. Však jsem to všecko napsal, složil, v rytmech skomponíroval.

Hanička. A proč, pro koho?

Zajíček. Vrchnosti, nové vrchnosti, paní kněžně, co panství zdědila. Jdu vám říct, že přijede. Poprvé sem přijede a s ní vrchní guberno.

Hanička. Kdo je to?

Zajíček. Její nejvyšší dvořan; povídají, že u ní mnoho zmůže. Vrchní chystá slavné uvítání – a já (tišeji, tajemně) muziku, kasací na zámku. Jak kněžna přijede, pěkně zahrajem, víš, já, Sejtko, Zima, Klásek. Klásek už u mne byl, ale mlč, prosím tě.

Hanička. A to skládání – ta supplika.

Zajíček. Tu po té kasací pěkně podám. Povídám v ní, co a jak, že já jakožto jeden školní mládenec, spolu klarinetista primarius, fidicen, valthornista a basetlista, též také k tomu organista a v nějakých menších věcech i komponista – (položí náhle housle, hrabe se v kabátě, vytáhne suppliku). Ale abys viděla, tady to je, poslechni, co jsem paní kněžně napsal. (Čte:) Pomni jenom, že jsem kvočna tvoje, která má kuřátek osmdesát dvě, třicet čtyři v kukance lohovické, čtyřicet a osm k tomu v bukovické, tři dni sedím v hnízdě lohovickém a tři dni ostatní v bukovickém. Nesmím si odpočinout ani v noci, musím i příst a často přes půl noci

Hanička. Myslíte, že vám ta prosba pomůže?

Zajíček. Vždyť by se skála obměkčila, jak důtklivě prosím a žádám. (Čte:)

Jak doufá kuřátko v kvočinku svou, tak doufám v paní kněžnu milostivou. Ponížený a poslušný jsem vždy milostivé vrchnosti v čas každý. Zajíček Josef ve Lhotě rozený, v horách Jestřábských mám bydlení. V Bukovici v noci jsem to psal a při tom svou bídu rozvažoval.

Datum jest třicátého června, když měsíček svítil mně do okna.

Hanička (se za čtení zasmušila, vážně hledí na Zajíčka).

Zajíček (zaražen). Ale bože, Haničko, ty nic, a tak se díváš.

Hanička. Je mně vás líto, že se tak poníženě shýbáte a pokořujete.

Zajíček. Když musím! Považ, jen považ, Haničko, v městečku je kantorské místo, a kdybych je dostal, byl bych při tom regens chori! Považ, zasedl bych za varhany farního kostela, řídil bych kůr, bože, jaká radost! A také by to něco neslo, pěkný sobotáles, deputát, kolik sáhů drev, koledy, a štola dá zas na penězích. To bych si moh’ Dorničku vzít ihned, od té chvíle, považ! A spinet bych si časem pořídil. Bože, jaké živobytí! Proto ty prosby, proto se poníženě ohýbám. Ach, kolikrát jsem to musil udělat zadarmo! Před kým se ohýbám, před jakými strejci! No ale, pomyslím, co dělat, jaká pomoc, a těším se v duchu, že jsem přec něco jiného a zapomenu na jejich hloupou pýchu, obzvláště když hraju, když mě to zrovna vznese a jsem uvnitř spokojený, jako když se krásně vyjasní. A i když nehraju a jen tak sedím podvečír a i v noci, když slyším krásnou muziku. Jistě slyším, v duchu, v hlavě, divnou, krásnou – Rozumíš-li mně.

Hanička. Rozumím.

Zajíček (vzrušuje se). Slyším, slyším. Jen ji chytit, chytit.