Читать книгу Lucerna - Alois Jirásek - Страница 4

Mušketýr, Braha, mlynář.

Mušketýr (vkročí ze síně).

Braha (v kožené zástěře vstoupí v týž okamžik ze mlýnice). Koho hledáte?

Mušketýr (nafoukaně). Tuhle mlynáře.

Mlynář. Co chcete?

Mušketýr. Nesu mandát ze zámku.

Braha (s úsměškem). Mandát.

Mlynář. Komu?

Mušketýr. Vám, mlynáři, od pana vrchního.

Mlynář. Mandát mně? Od vrchního? Tady ve mlýně jeho mandáty neplatí. Tady není u sedláka nebo u chalupníka, a nestraší tu robota. Tu jsem pánem já sám.

Mušketýr. No, vždyť já taky o robotě nic, o kontribuci nic, ani ne o lípě, o tom vašem soudu. Nic. ale (vyhrkne) přijede vrchnost, přišla stafeta, paní kněžna nová, co panství zdědila.

Mlynář. Hm, tak přijede.

Mušketýr. Bude tu poprvé, ještě nikdá na tom dědictví nebyla, proto všecka panství přehlíží. Šest už jich objela, šestero panství; (vypočítává) na Vlkově už byla, na Libořicích, Svojšíně, na Nedražicích a Lažanech, teď je na Březovicích a odtud přijede sem na Lohovou. Proto pan vrchní shání, běhá, aby uvítání bylo tu obzvláště slavné. Teď vám lítá po panství mandát za mandátem. A mně dal mandát, abyste, mlynáři, o tom vítání přijel rejtharsky na zámek, kůň aby byl v samém kvítí a fáborech, všecko slavně, vy že povedete sedláky; ti budou taky na koních. Vy uvítáte paní kněžnu a.

Mlynář (vpadne). Tu neuvítám, protože nikam nepojedu. Ještě vítat, slavit za to, že mne chce vrchnost připravit o lípu, o mé právo.

Mušketýr (žasna). Tak! Ale mandát poroučí – (vzpomene si). To jako ten první mandát.

Mlynář (ironicky). Máte ještě nějaký?

Mušketýr. Ještě druhý a ten poroučí, aby to děvče, co tu máte ve mlýně, ta schovanka.

Braha (sebou trhne).

Mušketýr. Aby přišla za družici: půjdou družice, celý houf, a to děvče tady.

Mlynář. Taky nikam nepůjde.

Braha. Ne, nikam nepůjde.

Mušketýr (zpupně na Brahu). Co vy – Vy mlčte!

Braha. Já? Tady mám taky slovo, abyste věďal. Hanička je má, aspoň trochu má. Já ji našel, víte-li vy – když jsem se vracel z vojny, z té nešťastné vojny, a já byl v ohni a ne za pecí jako někdo, a zraněný jsem šel, víte-li, vy mandáte. Belhal jsem se, a tu jsem ji našel v šírém, na večír, v příkopě u cesty. Bylo na podzim, na večír, po dešti, sychravo, mraky se hnaly a vítr fičel, až mně to bralo plášť. A to děvčátko v příkopě; choulila se, třásla zimou. Všichni ji opustili. Panstvo jelo kolem, jenerálové a kapitáni a vojsko, co vyhráli, a nic. Jen si na ni ukazovali a ještě se ušklebovali. Churota cizí! A domácí šli kolem, utíkali, modlili se i plakali a pro pláč, pro samé modlení neviděli; nechali ji, a tak jsem se jí ujal, sám jsem sotva lezl, sebral jsem ji jako ptáčka, když ho vichřice vyhodí z hnízda.

Mlynář. Braho, nač mu to vykládáte?

Braha. Aby věďal, že mám na ni právo, já – já.

Mlynář (k mušketýrovi). Už jsem řek’.

Mušketýr. A tak to mám vyřídit panu vrchnímu? A ten mandát.

Mlynář (nedbaje ho. obrátí se k Brahovi). Jak je s oprávkou?

Braha. Právě proto jsem přišel.

Mušketýr (vpadne). Tak tedy, mlynáři.

Mlynář (zády k němu mluví s Brahou). Už půjde kolo ?

Hraba. Všecko jak se patří, půjde.

Mušketýr (hlasitěji). Tak tedy.

Mlynář (nedbaje ho). Braho, půjdu s vámi do mlýnice.

Mušketýr. A já nic? Mandál nic? (Hrozivě vyhrkne.) Ale máme ještě lucernu, a až přijde mandát o lucerně, to se otočíte, to budete poslouchat a pěkně jako ňáký podruh. To budete! (Kvapně odejde.)

Braha (za ním hrozí). I ty mandáte, ty churoto ze mhy upletená.