Читать книгу Posedlost - Блейк Пирс - Страница 11

Strohý, vážný výraz Brenta Meredith říkal Riley, že se mu její požadavek vůbec nelíbí.

“Je zřejmé, že ten případ je přesně pro mě,” řekla. “Mám mnohem víc zkušeností s tímto typem ujetého sériového vraha, než kdokoli jiný.”

Právě popsala telefonát z Reedsportu, Meredithova čelist byla celou tu dobu pevně sevřená.

Po dlouhém tichu Meredith konečně vzdychl.

“Povolím to,” řekl zdráhavě.

Riley si oddychla.

“Děkuji vám, pane,” řekla.

“Neděkujte mi,” zabručel. “Dělám to proti svému přesvědčení. Nechávám to projít jen proto, že máte pro řešení tohoto případu zvláštní dovednosti. Vaše zkušenosti s tímto typem vraha jsou jedinečné. Přiřadím vám partnera.”

Riley pocítila vlnu zklamání. Věděla, že pracovat právě nyní s Billem nebylo možné, ale přemýšlela, zda Meredith věděl, proč je mezi dlouholetými partnery napětí. Předpokládala, že je pravděpodobnější, že Bill prostě Meredithovi řekl, že tentokrát chce zůstat blízko domova.

“Ale pane—” začala.

“Žádné ale,” řekl Meredith. “A žádné další z těch vašich osamocených lumpáren. Není to chytré a odporuje to pravidlům. Málem jste se už víc než jedenkrát nechala zabít. Pravidla jsou pravidla. A právě teď už jich sám dost porušuji tím, že vám po nedávných incidentech nenařizuji dovolenou.”

“Ano, pane,” řekla Riley potichu.

Meredith si třel bradu, zvažoval všechny možnosti. Řekl, “Agentka Vargas půjde s vámi.”

“Lucy Vargas?” zeptala se Riley.

Meredith jen kývl. Riley se ten nápad moc nelíbil.

“Byla v týmu, který se ukázal předešlou noc v mém domě,” řekla Riley. “Působí impozantně a líbila se mi – ale je to zelenáč. Jsem zvyklá pracovat s někým zkušenějším.”

Meredith se doširoka usmál. “Její známky na akademii byly výjimečné. A je mladá. Je vzácné, aby byli studenti přijati do Úřadu pro analýzu chování přímo z akademie. Ale ona je skutečně tak dobrá. Je připravena získat zkušenosti v terénu.”

Riley věděla, že nemá na výběr.

Meredith pokračoval, “Jak brzo budete připravena vyrazit?”

Riley si v hlavě promítla nezbytné kroky. Promluvit se svou dcerou bylo na seznamu jako první. A co dalšího? Cestovní tašku v kanceláři neměla. Bude muset zajet do Fredericksburgu, zastavit se doma, potom zajistit, aby April zůstala u svého otce a jet zpět do Quantica.

“Dejte mi tři hodiny,” řekla.

“Zajistím letadlo,” řekl Meredith. “Informuji velitele policie v Reedsportu, že je tým na cestě. Buďte na vzletové dráze přesně za tři hodiny. Jestli budete mít zpoždění, bude to sakra velký problém.”

Riley nervózně vstala ze židle.

“Rozumím, pane,” řekla. Téměř mu znovu poděkovala, ale urychleně si vzpomněla na jeho příkaz, aby to nedělala. Odešla z kanceláře bez dalšího slova.

*

Riley se dostala domů za půl hodiny, zaparkovala venku a namířila si to přímo k hlavní dveřím. Musí si vzít své cestovaní zavazadlo, malý kufřík, který mívala vždy sbalený, včetně toaletních potřeb, županu a oblečení na převléknutí. Musí si je bleskurychle vyzvednout a pak jet do města, kde vše April a Ryanovi vysvětlí. Na tu část se vůbec netěšila, že musí si být jistá, že April bude v bezpečí.

Když otočila klíč hlavních dveří, zjistila, že už jsou odemčené. Věděla, že když odcházela, zamykala. Vždy to tak dělala, bez výjimky. Všechny Rileyny smysly byly okamžitě v pohotovosti. Vyndala svou zbraň a vešla dovnitř.

Jak se kradmo pohybovala domem, nahlížela do každého zákoutí a rohu, uvědomila si, že slyší dlouhý a nepřerušovaný zvuk. Zdálo se, že přichází zvenčí. Byla to hudba – velmi hlasitá hudba.

Co to k čertu?

Stále vyhlížející vetřelce procházela kuchyní. Zadní dveře byly z části otevřeny a venku vřískala popová hudba. Ucítila známou vůni.

“Jéžiš, snad ne zase,” řekla si pro sebe.

Vrátila zbraň do pouzdra a vyšla ven. A jasně, byla tam April, seděla u piknikového stolku s hubeným chlapcem, nejspíš stejně starým. Hudba vycházela z malých reproduktorů, které seděly na piknikovém stole.

Když svou matku uviděla, Apriliny oči zažehly panikou. Natáhla se pod piknikový stůl, aby uhasila joint, který měla v ruce, samozřejmě si přála, aby zmizel.

“Neobtěžuj se to schovávat,” řekla Riley a kráčela ke stolu. “Vím, co děláte.”

Sotva byla přes hudbu slyšet. Natáhla se po přehrávači a vypnula ho.

“To není, co vypadá, že to je, mami,” řekla April.

“To je přesně to, co se to zdá být,” řekla Riley. “Dej mi ten zbytek.”

April zakroutila očima a podala ji plastový pytlík, ve kterém bylo trochu trávy.

“Myslela jsem, že jsi v práci,” řekla April, jako by to vše vysvětlovalo.

Riley si nebyla jistá, jestli má být víc naštvaná nebo zklamaná. Už jednou předtím April nachytala, jak kouří trávu. Ale věci se mezi nimi urovnaly a ona si myslela, že ty dny už mají za sebou.

Riley zírala na chlapce.

“Mami, to je Brian,” řekla April. “Je to kamarád ze školy.”

S prázdným úšklebkem a skleněnýma očima se chlapec natáhl, aby Riley potřásl rukou.

“Jsem rád, že vás poznávám, paní Paige,” řekl.

Riley nechala své ruce podél těla.

“Co tady vůbec děláš?” zeptala se Riley April.

“Žiju tady,” řekla April a pokrčila rameny.

“Ty víš, co mám na mysli. Máš být v domě svého otce.”

April neodpověděla. Riley se podívala na hodinky. Čas utíkal. Musí situaci rychle vyřešit.

“Řekni mi, co se stalo,” řekla Riley.

April začínala vypadat trochu v rozpacích. Na tuto situaci nebyla opravdu připravená.

“Ráno jsem šla od tátova domů pěšky do školy,” řekla. “Před školou jsem potkala Briana. Rozhodli jsme se dneska vynechat. Je v pořádku, když sem tam zameškám. Mám to pod kontrolou. Finální zkouška je až v pátek.”

Brian se nervózně a přihlouple zasmál.

“Jo, April ve třídě vyniká, paní Paige,” řekl. “Je úžasná.”

“Jak jste se sem dostali?” zeptala se Riley.

April odvrátila pohled. Riley snadno uhodla, proč se tak zdráhala říci pravdu.

“Ó, Bože, vy děcka jste sem přijely stopem, že ano?” řekla Riley.

“Řidič byl vážně moc milý chlapík, velmi tichý,” řekla April. “Brian byl celou dobu se mnou. Byli jsme v bezpečí.”

Riley zápasila s tím, aby udržela pod kontrolou své nervy a svůj hlas.

“Jak víš, že jste byli v bezpečí? April, nikdy nemáš přijmout nabídku na svezení od cizích lidí. A proč jste sem jeli po té hrozbě z přechozí noci? To bylo neskutečně hloupé. Co kdyby byl Peterson stále nablízku?”

April se usmála, jako by to věděla nejlíp.

“No tak, mami. Moc se strachuješ. Říkali to ti agenti. Slyšela jsem, jak o tom dva mluví – ti, co mě vezli minulou noc k tátovi domů. Řekli, že Peterson je určitě mrtev a že to jen nemůžeš přijmout. Řekli, že ten, který tu ty kamínky nechal, si nejspíš jen dělal legraci.”

Riley supěla. Přála si, aby se jí ti agenti dostali do rukou. Měli dost drzosti, odporovat Riley v doslechu její dcery. Pomyslela na to, že by si od April vyžádala jejich jména, ale pak se rozhodla to nechat být.

“Poslouchej mě, April,” řekla Riley. “Musím odjet z města na pár dnů, kvůli práci. Musím odjet hned teď. Odvezu tě k otci domů. Potřebuji, abys tam zůstala.”

“Proč nemůžu jet s tebou?” zeptala se April.

Riley přemýšlela, jak jen mohou být dospívající děti ohledně některých záležitostí tak hloupí.

“Protože musíš dochodit své vyučování,” řekla. “Musíš tím projít nebo budeš ve škole pozadu. Angličtina je podmínkou a ty jsi bezdůvodně propadla. A kromě toho mám práci. Být se mnou, když mám práci není vždy bezpečné. To už bys měla vědět.”

April nic neřekla.

“Pojďte dovnitř,” řekla Riley. “Máme jen pár minut. Musím si vzít pár věcí a ty taky. Pak tě odvezu k otcovi domů.”

Riley se otočila na Briana a dodala, “A tebe odvezu domů.”

“Můžu jet stopem,” řekl Brian.

Riley na něj jen pohlédla.

“Okay,” řekl Brian a vyhlížel poněkud ustrašeně. On i April vstali od stolu a následovali Riley dovnitř.

“Běžte a nasedněte do auta, oba dva,” dodala. Děti poslušně opustili dům.

Zahákla nový postranní zámek, který na zadní dveře přidala a šla z jednoho pokoje do druhého, aby se ujistila, že jsem všechna okna zavřena.

Ve své ložnici si vyzvedla svou cestovní tašku a ujistila se, že vše, co potřebuje, je stále uvnitř. Jak odcházela, podívala se nervózně na postel, jako by se kamínky měly znovu objevit. Na okamžik přemýšlela, proč míří do dalšího státu, místo toho, aby tu zůstala a snažila se najít vraha, který je tam dal a pronásledoval ji.

A kromě toho ji tento Aprilin kousek vyděsil. Mohla své dceři důvěřovat, že bude ve Fredericksburgu v bezpečí? Předtím si to myslela, ale nyní měla již své pochyby.

I tak nemohla udělat nic, co by to změnilo. Byl jí přiřazen nový případ a ona musela odjet. Jak šla ven k autu, podívala se do hustých, temných lesů a hledala z nich známky po Petersonovi.

Ale žádné tam nespatřila.