Читать книгу Posedlost - Блейк Пирс - Страница 15

Alford vyndal svou zbraň a vyrazil ze skladu. Riley a Lucy následovaly s rukami na svých zbraních. Venku se něco vznášelo dokola kolem sloupu, na kterém viselo tělo. Vytrvale to bzučelo.

Mladý strážník Boyden měl připravenou pistoli. Právě na malý dron, který kroužil kolem těla, vystřelil a chystal se to udělat znovu.

“Boydene, dejte tu zatracenou zbraň pryč!” vykřikl Alford. Svou vlastní zbraň zasunul do pouzdra.

Boyden se překvapeně otočil na Alforda. Právě, když dal svou zbraň stranou, dron vystoupal výš a odletěl.

Velitel zuřil.

“Co k čertu myslíte, že děláte, střílet takhle zbraní?” zavrčel na Boydena.

“Chráním místo činu,” řekl Boyden. “Je to nejspíš nějaký blogger, který si dělá fotky.”

“Nejspíš,” řekl Alford. “A mně se to nelíbí o moc víc, než vám. Ale je nelegální sestřelit je. Kromě toho je tato oblast obydlená. Měl byste to vědět.”

Boyden provinile svěsil hlavu.

“Promiňte, pane,” řekl.

Alford se otočil k Riley.

“Drony, k čertu!” řekl. “Nesnáším dvacáté první století. Agentko Paige, prosím, řekněte mi, že už můžeme to tělo sundat.”

“Máte víc fotek, než ty, co jsem viděla?” zeptala se Riley.

“Spoustu s každičkým detailem,” řekl Alford. “Můžete se na ně podívat v mé kanceláři.”

Riley pokývala. “Viděla jsem tu, co jsem potřebovala. A vy jste udělal dobrou práci, že jste udržel místo činu pod kontrolou. Můžete ji odříznout.”

Alford řekl Boydenovi, “Zavolejte krajského koronera. Řekněte mu, že už si může přestat hrát s prstíky.”

“Rozumím, veliteli,” řekl Boyden a vytáhl svůj mobil.

“Pojďte,” řekl Alford Riley a Lucy. Vedl je ke svému policejnímu vozu. Když nastoupili a byli na cestě, policista nasměřoval gestem přes zábranu na hlavní silnici.

Riley si bedlivě všímala trasy. Vrah přijel svým vozidlem tam i odjel zpět stejnou trasou, jakou použili Boyden a Alford. Mezi skladištěm a železniční tratí nevedla do oblasti jiná cesta. Zdálo se pravděpodobné, že někdo viděl vrahovo vozidlo, i když jim to nemuselo připadat neobvyklé.

Policejní oddělení Reedsportu nebylo nic víc než průčelí obchodu přímo na hlavní silnici ve městě. Alford, Riley a Lucy vešli dovnitř a posadili se v kanceláři velitele.

Alford na svůj stůl položil štos složek.

“Tady je vše, co máme,” řekl. “Kompletní složka o starém případu před pěti lety a všechno, co doposud máme o včerejší vraždě.”

Riley a Lucy se každá chopila složky a začaly si je prohlížet. Rileynu pozornost upoutaly fotografie prvního případu.

Obě ženy byly přibližně stejně staré. První pracovala ve věznici, což pro ni představilo určité riziko případného šikanování. Ale ta druhá byla klasifikována jako oběť s nízkým rizikem. A neexistovaly žádné informace o tom, že by ani jedna z nich často navštěvovala bary nebo jiná místa, na kterých by byly obzvláště zranitelné. V obou případech je ti, kteří ženy znali, popsali jako přátelské, nápomocné a konvenční. A přesto tu musel být faktor, který vraha právě k těmto ženám přilákal.

“Udělali jste nějaký pokrok ve vraždě Marly Blainey?” zeptala se Riley Alforda.

“Byla v soudní pravomoci policie v Eubanksu. Kapitána Lawsona. Ale já jsem s ním na ní pracoval. Nenašli jsme nic užitečného. Řetězy byly obyčejné. Vrah je mohl koupit v kterémkoli železářství.”

Lucy se naklonila k Riley, aby si prohlédla stejné fotky.

“I tak jich koupil hodně,” řekla Lucy. “Člověk by si myslel, že by si nějaký úředník všiml, že si jich někdo koupil tolik.”

Alford souhlasně pokýval.

“Jo, to jsme si tenkrát mysleli. Ale kontaktovali jsme všechna železářství kolem. Žádný úředník si žádného takového neobvyklého prodeje nevšiml. Musel si jich koupil vždycky jen pár, tady a tam, aniž by přilákal nějakou pozornost. Když se dostal k vraždě, měl po ruce velkou hromadu. Možná ji ještě má.”

Riley se podívala zblízka na svěrací kazajku, kterou měla žena na sobě. Vypadala identicky jako ta, která svírala oběť z předchozí noci.

“A co ta svěrací kazajka?” zeptala se Riley.

Alford pokrčil rameny. “Člověk by si myslel, že něco takového bude snadné vystopovat. Ale nic jsme nezjistili. V psychiatrických nemocnicích se běžně vydává. Zkontrolovali jsme všechny nemocnice ve státě, včetně jedné, která je hodně blízko. Nikdo si nevšiml, že by nějaké svěrací kazajky chyběly nebo byly ukradeny.” Nastalo ticho, zatímco Riley a Lucy pokračovali v prohlížení reportů a fotek. Těla byla zanechána deset mil od sebe. To indikovalo, že vrah pravděpodobně nežil daleko. Ale tělo první ženy bylo bez ceremonií odhozeno na břehu řeky. Během pěti let, které ty dvě vraždy dělily, se vrahovo chování určitým způsobem změnilo.

“Tak co si o tomhle chlápkovi myslíte?” zeptal se Alford. “Proč zrovna svěrací kazajka a řetězy? Nezdá se to být přehnané?”

Riley se na chvíli zamyslela.

“Ne v jeho mysli,” řekla. “Jedná se o sílu. Oběti chce omezit ne fyzicky, ale symbolicky. Nejde o praktičnost. Jde o to, obrat oběť o moc. Vrah to chce jednoznačně vyjádřit.”

“Ale proč ženy?” zeptala se Lucy. “Jestli chce obrat oběti o moc, nebylo by to s muži dramatičtější?”

“To je dobrá otázka,” odpověděla Riley. Vzpomněla si na místo činu – jak bylo tělo pečlivě vyváženo.

“Ale nezapomeňte, že není silný,” řekla Riley. “Možná to bude částečně o výběru snadnějších cílů. Ženy středního věku, jakou jsou tyto, pravděpodobně tolik nebudou bojovat. Ale také pravděpodobně v jeho mysli něco představují. Nebyly vybrány jako jednotlivci, ale jako ženy – ať už pro něj ženy představují cokoli.”

Alford cynicky zamručel.

“Takže říkáte, že to nebylo nic osobního,” řekl. “Že tyto ženy neudělaly nic, kvůli čemu byly polapeny a zabity. Že si vrah dokonce ani nemyslel, že si to zasloužily.”

“Tak to často chodí,” řekla Riley. “V mém posledním případě byl vrah zaměřený na ženy, které si koupily panenky. Nezáleželo mu na tom, kým byly. Vše, na čem mu záleželo bylo, že je viděl koupit si panenku.”

Nastalo znovu ticho. Alford se podíval na hodinky.

“Asi za půl hodiny mám tiskovou konferenci,” řekl. “Je tu ještě něco, o čem si předtím musíme promluvit?”

Riley řekla, “No, čím dříve budu moci provést s agentkou Vargasovou pohovor s nejbližší rodinou oběti, tím lépe. Dnes večer, pokud to je možné.”

Alford se zamyšleně zamračil.

“Myslím, že ne,” řekl. “Její manžel zemřel mlady, asi před patnácti lety. Má jen pár dospělých dětí, syna a dceru, oba mají své rodiny. Bydlí přímo ve městě. Moji lidé s nimi celý den prováděli pohovory. Jsou opravdu unavení a zničení. Dejme jim čas do zítra předtím, než si tím zase budou muset projít.”

Riley viděla, že Lucy se chystá něco namítnout, ale tichým gestem ji zastavila. Bylo od Lucy chytré, že si s rodinou chtěla okamžitě pohovořit. Ale Riley si byla také vědoma, že je lepší si místní policii nerozhárat, obzvláště pokud se jevili tak kompetentní, jako Alford a jeho tým.

“Chápu,” řekla Riley. “Pokusme se o zítřejší ráno. A co rodina první oběti?”

“Myslím, že v Eubanksu by mohli být ještě nějací příbuzní,” řekl Alford. “Podívám se na to. Jen nic neuspěchejme. Koneckonců, vrah nemá vůbec naspěch. Jeho poslední vražda byla před pěti lety a nemá sklony k tomu, aby znovu brzy jednal. Dejme si na čas, abychom udělali věci správně.”

Alford vstal ze židle.

“Měl bych se připravit na tu tiskovou konferenci,” řekl. “Chcete se jí zúčastnit? Máte připravené nějaké prohlášení?”

Riley se nad tím zamyslela.

“Ne, myslím, že ne,” řekla. “Bude lepší, když se FBI prozatím bude udržovat v pozadí. Nechceme, aby si vrah myslel, že se mu dostává moc pozornosti. Je pravděpodobnější, že se ukáže, když si nebude myslet, že se mu dostává tolik pozornosti, kolik si zaslouží. Právě teď bude nejlepší, když budete vy ten obličej, který lidi spatří.”

“Dobře tedy, tak si můžete udělat pohodlí,” řekl Alford. “Rezervoval jsem pro vás pokoje v místním penzionu. Venku je také auto, které vám je k dispozici.”

Přisunul přes stůl k Riley rezervační formulář a klíče. S Lucy opustily stanici.

*

Později večer Riley seděla na sedadle v arkýřovém okně a dívala se na hlavní ulici v Reedsportu. Padl soumrak a začínala se rozsvěcovat pouliční světla. Noční vzduch byl teplý a příjemný a vše bylo potichu, na dohled nebyli žádní reportéři.

Alford rezervoval pro Riley a Lucy dva rozkošné pokoje v druhém poschodí penzionu. Žena, která to místo vlastnila, servírovala vynikající večeři. Pak Riley s Lucy strávily asi hodinu v hlavní místnosti v přízemí plánováním na zítra.

Reedsport bylo opravdové malebné a pěkné město. Za jiných okolností by to bylo hezké místo na dovolenou. Ale nyní, když byla Riley mimo diskusi o včerejší vraždě, její mysl se zaměřila na rodinné záležitosti.

Až do teď si na Petersona celý den nevzpomněla. Byl na svobodě a ona to věděla, ale nikdo jiný tomu nevěřil. Bylo od ní moudré, nechat věci jak jsou? Měla se více snažit o to, aby někoho přesvědčila?

Zamrazilo jí, když pomyslela na to, že ti dva vrazi – Peterson a ten, který zde zabil ty dvě ženy – v tento okamžik žili svůj život jak se jim zlíbilo. Kolik dalších takových bylo na svobodě, někde v tomto státě, někde v této zemi? Proč byla naše kultura zamořená těmito pokřivenými lidskými bytostmi?

Co asi dělají? Kují plány někde o samotě nebo příjemně tráví čas se svými přáteli a rodinou – nic netušícími, nevinnými lidmi, kteří nemají ponětí o ďáblu, který mezi nimi je?

V daný okamžik nebyl způsob, jak by to Riley mohla zjistit. Ale její práce byla to zjistit.

Také se ocitla v úzkostném přemýšlení o April. Nebyl to dobrý pocit, jen tak ji zanechat s jejím otcem. Ale co jiného mohla udělat? Riley věděla, že i kdyby tento případ nevzala, objevil by se brzy jiný. Byla prostě příliš zapletená do své práce, než aby mohla řešit nezvladatelnou dospívající. Nebyla doma dost často.

Riley z náhlého popudu vyndala svůj mobil a poslala zprávu.

Ahoj April. Jak se máš?

Za pár vteřin přišla odpověď.

Mám se fajn, mami. Jak se máš ty? Už jsi to vyřešila?

Riley chvíli trvalo, než si uvědomila, že April má na mysli ten nový případ.

Ještě ne, napsala.

April odpověděla, Brzy to vyřešíš.

Riley se nad tím pousmála, vypadalo to jako hlasování o důvěře.

Napsala, Chceš si promluvit? Mohla bych ti teď zavolat.