Читать книгу Posedlost - Блейк Пирс - Страница 6

Kapitán Jimmy Cole právě dovyprávěl svým pasažérům starý duchařský příběh o řece Hudson. Bylo to dobré vyprávění o vrahovi se sekerou v dlouhém, tmavém plášti, který byl pro mlhavou noc, jako byla tato, perfektní. Opřel se ve své židli a na chvíli dal odpočinout svým kolenům, rozvrzaným z příliš mnoha operací, a už po milionté přemýšlel o své penzi. Viděl téměř všechny osady, které Hudson nabídl, a jednou ho dokonce i tak malá rybářská loďka jako byla tahle Suzy, dostane.

Pro dnešní noc končil a zamířil s lodí na břeh, jak vytrvale supěla směrem k loděnici v Reedsportu, jeden z jeho pasažérů vykřikl a vytrhl ho z jeho rozjímání.

“Hej, Kápo – není ten váš duch zrovinka támhle?”

Jimmy se neobtěžoval podívat se. Všichni jeho čtyři pasažéři – dvě mladé dvojice na dovolené – byli dost opilí. Bezpochyby se jeden z chlapců jen snažil vyděsit dívky.

Ale pak jedna z žen dodala: “Já to taky vidím. Není to divné?”

Jimmy se otočil na své pasažéry. Zatracení opilci. To je naposledy, co pronajme svou loď takhle pozdě v noci.

Druhý muž ukázal rukou.

“Je to támhle,” řekl.

Jeho žena si zakryla oči.

“Bože, nemůžu se na to dívat!” řekla za doprovodu nervózního a rozpačitého smíchu.

Podrážděný Jimmy si uvědomil, že nebude mít klid, nakonec se otočil a podíval se tam, kam ten muž ukazoval.

V mezeře mezi stromy na pobřeží si něčeho všiml. Pomyslel si, že to září a má to nejasný lidský tvar. Ať je to cokoli, zdálo se, že se to vznáší nad zemí. Ale bylo to příliš daleko na to, aby to viděl jasněji.

Předtím, než se Jimmy stihl natáhnout pro svůj dalekohled, objekt zmizel za stromy podél břehu.

Pravda byla ta, že Jimmy si sám dal také pár piv. Podle něho to nebyl problém. Tuhle řeku znal dobře. A svou práci měl rád. Obzvláště ho bavilo být na Hudsonu v tuto noční dobu, když byla voda tak klidná a pokojná. Jeho pocitem klidu mohlo otřást jen několik málo věcí.

Zpomalil a Suzy opatrně kormidloval k nárazníkům, když doplul k loděnici. Byl pyšný na své jemné přistání, vypnul motor a přivázal loď ke kolíkům.

Pasažéři se vyvalili z lodě za chichotu a smíchu. Potáceli se loděnicí na břeh a mířili ke svému penzionu. Jimmy byl rád, že zaplatili předem.

Ale nemohl přestat myslet na ten podivný objekt, kterého si všiml. Byl daleko odtud na vzdáleném břehu a nebylo možné na něj odtud dohlédnout. Kdo nebo co to mohlo být?

Byl kvůli tomu naštvaný, věděl, že nebude v klidu, dokud na to nepřijde. Takový prostě byl.

Jimmy si hlasitě povzdychl, dvakrát tak rozčilený, a vydal se pěšky, těžkou chůzí, zpět po břehu řeky, po směru železniční tratě, která hraničila s vodou. Tato trať byla využívána před sty lety, kdy byly v Reedsportu většinou jen nevěstince a herny. Nyní byl jen další relikvií časů dávno minulých.

Jimmy konečně zašel za zatáčku a přiblížil se ke starému skladišti blízko tratě. Pár bezpečnostních lamp na budově svítilo potemnělým světlem a pak to spatřil: zářící obrys člověka, který jako by se vznášel ve vzduchu. Silueta byla spuštěna z jednoho křížového trámu elektrického sloupu.

Jak se přiblížil a pečlivě se podíval, zamrazilo ho v zádech. Silueta byla skutečně lidská – ale nevykazovala žádné známky života. Tělo bylo k němu zády, svázané nějakou látkou a omotané kolem dokola těžkými řetězy, které ho křižovaly a byly propojené až přehnaně na to, aby zajatce bezpečně znehybnily. Řetězy se ve světle blyštily.

Ó Bože, už zase.

Jimmy se neubránil vzpomínce na krutou vraždu, která před několika lety otřásla celou oblastí.

Kolena se mu podlamovala, Jimmy přešel k odvrácené straně těla. Přistoupil dostatečně blízko na to, aby se mu podíval do obličeje – a téměř se z toho šoku zhroutil na koleje. Poznal ji. Byla to místní žena, zdravotní sestřička a jeho dlouholetá přítelkyně. Měla podřezaný krk a ústa otevřená roubíkem z řetězu, který měla obmotaný kolem hlavy.

Jimmy zalapal po dechu smutkem a hrůzou.

Vrah je zpátky.