Читать книгу Ještě Než Zabije - Блейк Пирс - Страница 10

Mackenzie si nedokázala vzpomenout, kdy byla policejní stanice naposledy v takovém chaosu. První, co spatřila, když vstoupila do haly, byla Nancy, která pospíchala do něčí kanceláře. Asi ještě nikdy ji neviděla pohybovat se tak rychle. Každý policista, kterého po cestě do zasedací místnosti míjela, po ní navíc vrhnul nervózní pohled.

Vypadalo to, že to bude velmi výživné ráno. Ve vzduchu bylo napětí, které vůbec nebylo nepodobné tomu, když se v létě schylovalo k pořádné plískanici z vedra.

Část z té tísně cítila Mackenzie sama, ještě než vůbec opustila domov. První telefonát obdržela v 7:30, ve kterém ji informovali, že během několika hodin začne vyšetřování nové stopy. Informace, kterou včera dostala z Kevina, si očividně získala pozornost. Bylo vydáno povolení k prohlídce a rozjížděl se plán. Jeden z jeho důležitých detailů už jí byl oznámen: Nelson si přál, aby podezřelého přivedla ona s Porterem.

Těch deset minut, které strávila na stanici, bylo jako uragán. Zatímco si nalévala do hrnku kávu, Nelson štěkal rozkazy na všechny strany. Porter seděl sám na své židli u stolu. Působil jako uražené dítě, které si přeje dostat tolik pozornosti, kolik je to jenom možné. Mackenzie věděla, že jej žere, že ta stopa vzešla z jejího výslechu – výslechu chlapce, od kterého on už byl připraven odejít s nepořízenou.

Mackenzie s Porterem byli ustanoveni vedoucí jednotkou, podporovanou dalšími dvěma vozidly, které se držely v dosahu, a byly připraveny je posílit. Bylo to počtvrté v její kariéře, kdy dostala za úkol provést zatčení a adrenalin, který člověk při takové akci cítil, se nikdy neomrzel. Navzdory všemu vzrušení však Mackenzie zůstávala klidná a koncentrovaná. Ze zasedačky vycházela sebevědomá a s počínající jistotou, že odteď je to především její případ, nehledě na to, jak moc si Porter přál opak.

Když byla ve dveřích, dohnal ji Nelson a jemně ji chytil za paži.

„Whiteová, na minutku, můžete?“

Než se zmohla na odpověď, už ji vedl do vedlejší místnosti, používané jako kopírovací centrum. Dokonce se rozhlédl kolem a ujistil se, že je nemůže nikdo slyšet. Když nabyl jistoty, že je vzduch čistý, podíval se na ni, čímž její úlek, že provedla nějaký průšvih, ještě podpořil.

„Podívejte se,“ začal, „Porter za mnou včera večer přijel a žádal mě o přeložení. Okamžitě jsem mu řekl, že ne. Také jsem mu řekl, že by byl náramně hloupý, kdyby ten případ teď nechal plavat. Nevíte náhodou, co ho to popadlo a proč?“

„Myslí si, že jsem ho včera podrazila,“ odpověděla Mackenzie. „Jenže ty děti se s ním nebavily a on se nijak nesnažil z nich ty odpovědi dostat.“

„Dobrá, nemusíte dále vysvětlovat,“ řekl na to Nelson. „Já si myslím, že jste s tím starším klukem udělala sakra dobrou práci. Později dokonce řekl dalším lidem, kteří se tam zastavili – tím myslím sociálku – že jste si s ním moc pěkně popovídala. Teď jsem vám jenom chtěl říci, že Porter bude dneska nabručený. Pokud na vás vyrukuje s nějakými kravinami, dejte mi vědět. Nemyslím si ale, že to hrozí. I když není ani trochu váš fanoušek, svěřil se mi, že vás sakra hodně respektuje. To ale zůstane mezi vámi a mnou. Jasné?“

„Ano, pane,“ řekla Mackenzie, překvapená tou náhlou podporou a povzbuzením.

„Výborně,“ řekl Nelson a zlehka ji poplácal po zádech. „Běžte a seberte toho chlapa.“

Mackenzie se odebrala na parkoviště, kde našla Portera už připraveného za volantem a s nastartovaným motorem. Hodil po ní pohledem typu: kde sakra vězíte tak dlouho. Mackenzie přidala do kroku a v okamžiku, kdy dosedla na sedačku, vystřelil Porter kupředu. Nestačila ani bezpečně zavřít dveře.

„Předpokládám, že jste o tom chlápkovi obdržela plné hlášení?“ zeptal se, když zahnul na silnici. Dvě další auta se držela nedaleko za nimi. Vezla Nelsona a čtyři další policisty, kteří měli posloužit jako záloha.

„Přesně tak,“ odpověděla Mackenzie. „Jmenuje se Clive Traylor, je mu čtyřicet jedna let a je to registrovaný sexuální delikvent. Strávil šest měsíců ve vězení za napadení ženy v roce 2006. V současnosti pracuje v jedné malé lékárně, ale také se doma ve své stodole věnuje truhlařině.“

„Myslím, že vám unikla poslední aktualizace, kterou Nancy poslala,“ řekl Porter.

„Vážně?“ zeptala se Mackenzie. „O čem byla?“

„Ten parchant má za stodolou několik dřevěných kůlů. Průzkum říká, že jsou zhruba stejných rozměrů, jako ten, který jsme našli v tom kukuřičném poli.“

Mackenzie si v telefonu otevřela emaily a zjistila, že Nancy opravdu poslala tuto informace zhruba před deseti minutami.

„To vypadá na našeho chlapa,“ řekla nahlas.

„To teda jo,“ souhlasil Porter. Jeho hlas zněl, jako kdyby vycházel z nějakého robota, který byl naprogramován bez emocí říkat slova a z nich potom skládat věty. Ani jednou se na ni přitom nepodíval. Byl očividně stále naštvaný, ale Mackenzie to nevadilo. Dokud tu energii z vlastní zloby bude směřovat k vyřešení případu, neměla důvod se tím zaobírat.

„Půjdu napřed a vykopu ho ven,“ řekl Porter. „Když jste se do toho včera vložila, vytočilo mě to do běla. Ale kdybyste neudělala ten zázrak s tím klukem, byl bych nahranej. Jste lepší, než jsem si myslel. To musím uznat. Ale ta neúcta…“

Najednou se odmlčel, jako kdyby si nebyl jistý, jak má svoje prohlášení zakončit. Mackenzie neřekla v odpověď vůbec nic. Jednoduše se dívala dopředu na ubíhající asfalt a snažila se strávit fakt, že během poslední patnácti minut obdržela už druhý „něco jako kompliment“, od dvou nejméně pravděpodobných lidí na okrsku.

Najednou se zdálo, že to bude velice podařený den. Při troše štěstí toho muže do večera usvědčí z vraždy Hailey Lizbrookové i pár dalších nevysvětlených vražd z minulých dvou dekád. Pokud je čeká tento výsledek, Porterovu kyselou náladu bude snášet s radostí.

*

Mackenzie se dívala z okna na neustále se měnící a stále chudší čtvrtě na předměstí Omahy. Pěkně upravené vesnice s ostrahou už dávno ustoupily činžákům s nízkými nájmy, a potom i stále omšelejším domkům.

Brzy dorazili do čtvrtě, kde měl domek i Clive Traylor. Sestávalo z jednopodlažních nízkonákladových domků, kolem kterých se rozprostíraly víceméně mrtvé trávníky, z nichž každý byl korunován pokřivenou a zrezlou poštovní schránkou. Řady a řady domků zdánlivě nebraly konce a každá další vypadala zuboženější než ta předchozí. Mackenzie si nebyla jistá, co bylo více depresivní: jejich polorozpadlý vzhled, anebo ubíjející monotónnost.