Читать книгу Ještě Než Zabije - Блейк Пирс - Страница 7

Mackenzie seděla na sedadle spolujezdce a na klíně měla položených několik složek s dokumenty. Porter řídil a prsty si přitom vyťukával o volant melodii od Rolling Stones. Jeho autorádio bylo vždycky naladěno na jednu a tu samou rockovou stanici. Mackenzie se na něj rozzlobeně podívala. Její soustředění bylo díky tomu řevu v troskách. Chvíli se dívala, jak reflektory protijedoucích automobilů krájí silnici v rychlosti devadesáti mil v hodině, a potom se k němu otočila.

„Mohl byste to prosím ztlumit?“ požádala jej.

Obvykle by to ignorovala, ale teď se pokoušela soustředit, naladit se na myšlení vraha a pochopit jej.

Porter zakroutil hlavou a s povzdechnutím otočil tlačítkem rádia. Když hudba utichla, nesouhlasně se na ni podíval.

„Co vůbec doufáte, že najdete?“ zeptal se.

„Nesnažím se tam nic najít,“ odpověděla. „Jenom chci zkusit složit jednotlivé kousky dohromady a pochopit lépe vrahovu osobnost. Pokud bychom dokázali myslet jako on, měli bychom mnohem lepší šance jej najít.“

„Nebo,“ namítl Porter, „můžete prostě jenom počkat, než se dostaneme do Omahy a promluvíme si s dětmi jeho oběti. A také s její sestrou, jak nám povídal Nelson.“

Ani se na něj nemusela dívat, aby věděla, že se snaží zesumírovat nějaký sakra chytrý dodatek. Musela uznat, že za to zasloužil trochu uznání. Když byli jenom sami dva, někde na cestách nebo na místě činu, tak si Porter svoje chytré řeči na její osobu nechával víceméně pro sebe a zůstával věcný.

Pokusila se vrátit zpět k poznámkám na svém klíně. Porovnávala ty z roku 1987 s těmi čerstvými z případu vraždy Hailey Lizbrookové. Čím vícekrát je přečetla, tím více si byla jistá, že byly oba zločiny provedeny jedním a tím samým člověkem. Co ji však frustrovalo, byl fakt, že ani u jednoho z případů, nebyl jasný žádný motiv.

Procházela dokumenty sem a tam, převracela stránky a porovnávala informace. Dokonce si u toho začala sama pro sebe mumlat, pokládat otázky a nahlas k nim přiřazovat fakta pro odpovědi. Dělávala to už od střední školy, když se opravdu ponořila do řešení nějakého problému. Nikdy se jí nepodařilo z toho vyrůst.

„Ani v jednom případu není žádná evidence o sexuálním napadení,“ řekla potichu. „Žádné očividné svazky mezi oběťmi, až na profesi. Nic nenasvědčuje náboženskému motivu. Proč by to jinak nedotáhl do konce a rovnou je neukřižoval? Jak by obyčejné kůly zapadaly do náboženské motivace činu? Čísla byla přítomna na obou místech činu, ale ani jedno se nezdá mít jasný vztah k vraždám.“

„Nevykládejte si to špatně,“ řekl Porter, „ale já bych opravdu radši poslouchal svoje Stouny.“

Mackenzie se přestala bavit sama se sebou a tu si všimla, že kontrolka na jejím telefonu bliká. Poté, co se s Porterem vydali na cestu, poslala Nancy email, ve kterém ji žádala o pár drobných průzkumů v databázi zločinů za posledních třicet let, podle klíčových slov kůl, striptérka, prostitutka, servírka, kukuřice, bičování, a k tomu kód N511/J202. Blikající telefon oznamoval, že si Nancy se svým úkolem, jako ostatně vždycky, pospíšila.

V těle emailu stálo: Obávám se, že nic moc nemám. Přesto jsem připojila pár souborů s několika případy, které jsem našla. Hodně štěstí!

U emailu bylo pouhých pět příloh. Mackenzie si je všechny ihned prohlédla. Tři z nich s vraždou Lizbrookové, nebo tou z osmadevadesátého, očividně neměly nic co do činění. Poslední dvě však byly zajímavější a minimálně si zasloužily hlubší zkoumání.

Jedním z nich byl případ z roku 1994, kdy byla nalezena mrtvá žena za jednou opuštěnou stodolou v zemědělské oblasti zhruba osmdesát mil od Omahy. Byla přivázána ke dřevěnému kůlu a podle hlášení byla v době objevení mrtvá už nejméně šest dní. Když ji našli, byla již ztuhlá a navíc se smečka zvířat – nejspíše to byli rysové – začala živit na jejích dolních končetinách. Žena měla dlouhý záznam trestů, včetně dvou odnětí svobody za prostituci. Ani tentokrát nebyly objeveny žádné známky sexuálního zneužití a i když měla na zádech rány od biče, zdaleka nebyly tak výrazné jako ty, jež utržila Hailey Lizbrooková. Hlášení však neobsahovalo žádnou zmínku o číslech na kůlu.

Druhý možná související dokument byl o devatenáctileté dívce, po které bylo vyhlášeno pátrání, když se nevrátila ze svého prvního roku pobytu na univerzitě v Nebrasce. To bylo v roce 2009. Když bylo její tělo objeveno uprostřed polí o tři měsíce později, bylo zpola zakopáno a i v tomto případě měla na zádech rány od biče nebo provazu. Obrázky později pronikly do tisku, společně s dalšími fotografiemi dívky bavící se na jakési divoké sexuální párty na univerzitních kolejích. Fotografie byly údajně pořízeny týden předtím, než bylo ohlášeno její zmizení.

Poslední případ byl trochu přitažený za vlasy, ale Mackenzie doufala, že by oba mohly být s případem ze sedmaosmdesátého a případem Hailey Lizbrookové spojeny.

„Co to tam máte?“ zeptal se Porter.

„Nancy mi poslala nějaká hlášení o dalších případech, které mohou souviset.“

„Stojí nějaký za pozornost?“

Mackenzie chvilku zaváhala, ale potom mu pověděla o těch dvou. Když skončila, Porter jenom pokýval hlavou a sledoval noční silnici. Zrovna míjeli směrovou ceduli oznamující, že Omaha je vzdálena dvacet dva mil.

„Myslím, že se občas příliš snažíte,“ řekl Porter po chvíli. „Pracujete, jak jen můžete, a spousta lidí si toho už všimla. Ale buďme upřímní: ne každý případ souvisí s jinými, aby pro vás nakonec mohl vzniknout nějaký monstr proces.“

„Tak mě pobavte,“ řekla Mackenzie. „Co vám právě teď říkají vaše instinkty? S čím máme tu čest?“

„Je to jenom obyčejnej grázlík, kterýmu máma pořádně nenakládala na zadek,“ odpověděl Porter pohrdavě. „Když si promluvíme s dostatečným počtem lidí, najdeme ho. Celá tahle analýza je jenom ztráta času. Lidi se nehledají tím, že se jim nabouráme do hlav. Děje se to kladením otázek. Pouliční práce. Od domu k domu a jednoho svědka k druhému.“

Odmlčeli se a Mackenzie chvíli přemýšlela o tom, jak jednoduše Porter viděl svět kolem sebe. Jak černobílý pro něj byl. Nebyl v něm žádný prostor pro detaily a maličkosti, nic mimo předem určené předpoklady. Ona si naopak byla jistá, že člověk, se kterým mají co do činění, je mnohem sofistikovanější.“

„Co si o našem vrahovi myslíte vy?“ zeptal se po chvíli.

V jeho hlase přitom zněl odpor, jako kdyby se jí zeptat ani nechtěl, ale dlouhé mlčení jej k tomu přinutilo.

„Myslím, že nenávidí ženy pro to, co představují,“ řekla tiše a stále si ještě v mysli svůj názor utvářela. „Možná, že je to padesátiletý panic, který si myslí, že sex je divný – ale zároveň se nemůže vyrovnat s jeho potřebou. Zabíjení žen mu dává pocit, že vítězí nad vlastními instinkty, které mu rozumově připadají člověka nehodné a odpudivé. Dokud může eliminovat zdroj té touhy, jež jej trápí, cítí, že nad tím má kontrolu. Rány bičem na zádech indikují, že své oběti vlastně trestá za jejich provokativní náturu. Potom tu máme ještě fakt, že nikdy není dokázáno sexuální zneužití. To mě přivádí k myšlence, že by jeho činy mohly v jeho očích být nějakým pokusem o očišťování.“

Porter zakroutil hlavou skoro stejně, jako kdyby to udělal zklamaný rodič.

„Přesně o tomhle mluvím,” řekl. „Ztráta času. Už jste se do toho zamotala tak hluboko, že už ani nevíte, co si o tom myslet – a nic z toho nám nijak nepomáhá. Ve skutečnosti si nevidíte na špičku nosu.”

Znovu je obklopilo trapné ticho. Porter evidentně již řekl to, chtěl a tak znovu zapnul svoje rádio.

Vydrželo to ale jenom pár minut. Už se blížili do Omahy a musel brzy vypnout rádio sám od sebe. Potom dokonce znovu promluvil a jeho hlas přitom zněl poněkud nervózně. Mackenzie v něm však rozpoznala i snahu dát najevo, kdo je v tomto vyšetřování šéfem.

„Už jste někdy mluvila s dětmi, které zrovna přišly o rodiče?” zeptal se jí.

„Jednou,” odpověděla. „Po přestřelce mezi gangy. Byl to jedenáctiletý kluk.”

„Taky jsem to už párkrát zažil. Není to zrovna příjemné.”

„To teda není,” souhlasila Mackenzie.

„Takže poslouchejte, budeme se ptát dvou malých kluků na jejich mrtvou mámu. Dřív nebo později přijde řeč na místo, kde pracovala. Musíme to zvládnout citlivě, s ohledem na děti a v rukavičkách.”

Mackenzie zuřila. Nebyla žádný zelenáč, ale on s ní mluvil jako s děckem.

„Nechte mluvit mě. Vy můžete být utěšovatelka, když začnou brečet. Nelson říkal, že tam bude i její sestra, ale nějak si nedokážu představit, že by nám je mohla nějak pomoci utišit. Nejspíš bude stejně zdrcená jako ty děti.”

Mackenzie si nemyslela, že je to zrovna nejlepší nápad. Jenže v případu byl zainteresovaný jak Nelson, tak Porter, a bylo lepší nevzpouzet se jim úplně ve všem. Takže když si Porter přál vyslýchat dvě vyděšené děti, bude mu to muset umožnit.

„Jak si přejete,”' procedila mezi zuby.

Znovu se odmlčeli. Porter tentokrát už ani nezapnul rádio, a tak jim jako zvuková kulisa sloužilo jenom předení motoru a šustění listů ze složky, kterou měla Mackenzie na klíně. V těch dokumentech, které poslala Nancy, se ukrýval mnohem rozsáhlejší příběh. Tím si Mackenzie byla jistá.

Samozřejmě, aby mohly společně vypravovat jasný příběh, musely by být odhaleny všechny postavy. Jenže ta nejdůležitější se zatím stále ukrývala ve stínech.

Na další křižovatce zahnuli a výrazně pomalejší rychlostí objevili ztichlý blok budov. Mackenzie se zmocnil ten známý pocit, kdy si přála být kdekoliv, ale hlavně ne tam, kde byla.

Už za chvíli se setkají s dětmi zavražděné.