Читать книгу Ještě Než Zabije - Блейк Пирс - Страница 6

Seděl ve svém autě a užíval si okolní ticho. Lampy pouličního osvětlení vrhaly nažloutlé světlo. Takhle pozdě v noci už po ní nejezdilo mnoho aut a celé okolí bylo strašidelně tiché. Věděl, že kdokoliv, kdo je teď v této části města a, takhle pozdě, venku, má v úmyslu vyřizovat svoje záležitosti v tajnosti. To mu jenom usnadňovalo soustředění na jeho práci – DOBROU PRÁCI.

Chodníky byly temné, až na občasný neon osvětlující ošumělé budovy. Postava velmi obdařené ženy zářila z okna budovy, kterou pozoroval. Byla jako maják na rozbouřeném moři. Jenže na takových místech jeden jenom stěží našel útočiště – alespoň ne útočiště hodné respektu.

Jak tak seděl v autě, tak daleko od pouličních světel, jak jen to bylo možné, přemýšlel o sbírce, kterou měl doma. Než se této noci vydal ven, pozorně ji celou prostudoval. Byly to drobné suvenýry jeho práce, které si rovnal na malý pracovní stůl: kabelka, náušnice, zlatý řetízek a pramínek vlasů uložený v plastikové krabičce na jídlo té nejmenší velikosti. Byly to připomínky toho, že má svůj úkol a práci. A že ani jedno ještě neskončilo.

Tu se z jednoho domu na opačné straně ulice vynořila mužská postava a vytrhla jej z jeho zadumání. Nadále však pokojně a bez hnutí seděl a sledoval, co se bude dít. Za ty roky se naučil trpělivosti dokonale. Jenže teď, když věděl, že musí pracovat rychle, začínal být neklidný.

Co když nebyl dostatečně precizní?

Moc na výběr ale neměl. Vražda Hailey Lizbrookové už byla dokonce i ve zprávách. Lidé jej hledali – jako kdyby snad udělal něco špatného. Prostě tomu vůbec nerozuměli. To, co té ženě dal, byl přece dar.

Akt milosrdenství.

V minulosti by si mezi jednotlivými svatými činy dával na čas. Jenže teď měl naspěch. Bylo toho tolik, co bylo třeba udělat. Vždycky tu ty ženy byly – na rozích zapadlých uliček, v reklamách, v televizi.

Však oni to nakonec všichni pochopí. Poznají pravdu a ještě mu poděkují. Zeptají se ho, jak žít čistý život a on jim otevře oči.

O pár okamžiků později neonový obraz ženy v okně potemněl a světlo uvnitř v místnosti spolu s ním. Celá budova se ponořila do tmy. Zavíralo se.

Věděl, že to znamená, že zadním vchodem každou chvíli vyjdou ty ženy ven ke svým autům a vyrazí domů.

Zařadil rychlost a pomaloučku jel kolem bloku. Měl pocit, že jej pouliční lampy pronásledují, ale zároveň dobře věděl, že tu teď nejsou žádné oči, které by jej mohly vidět. V této části města bylo každému všechno jedno.

Většina aut, zaparkovaných vzadu za budovou, vypadala dobře. Vystavování vlastního těla na odiv přinášelo očividně dobré výdělky. Zaparkoval na vzdáleném konci parkoviště a znovu čekal.

Trvalo ještě dlouho, než se konečně vchod pro zaměstnance otevřel. Do nočního vzduchu vyšly dvě ženy, následované mužem, který budil dojem, že tu pracuje jako ochranka. Bylo nasnadě položit si otázku, jestli by tento člověk mohl představovat problém. Pro podobné případy byla pod sedadlem řidiče ukryta pistole, kterou by její majitel použil, kdyby to bylo nutné. Doufal však, že se tomu vyhne. Ještě nikdy ji nepoužil. Střelnými zbraněmi vlastně pohrdal. Bylo na nich cosi nečistého. Člověk nemusel mít žádné kvality, aby je mohl úspěšně používat.

Konečně se lidé na parkovišti rozešli ke svým automobilům a odjížděli pryč.

Sledoval, jak koncová světla jejich aut mizí za rohem, když tu najednou ve svém sedadle strnul. Rozbušilo se mu srdce. To byla ona. To byla ta, kterou si vybral.

Byla nevysoká, její vlasy byly obarvené na blond a sestřižené po ramena. Díval se, jak nastoupila do svého auta a sám nesešlápl plyn, dokud nezmizela za rohem jako ostatní.

Potom pomalu odjel z parkoviště a jal se objíždět budovu z druhé strany, aby nevzbudil pozornost. Instinktivně přitom sáhnul pod sedadlo a nahmatal tam připravený provaz. Ten dotyk jej uklidnil.

Bylo osvěžující vědět, že po hledání a číhání se konečně přiblížila chvíle oběti.

Již brzy to přijde.