Читать книгу Ještě Než Zabije - Блейк Пирс - Страница 3

Kdykoliv jindy by pro ni první paprsky úsvitu na špičkách kukuřičných klasů byly překrásné. Dívala se, jak první světlo toho dne tančí kolem klasů a vytváří jemnou zlatavou záři. Ze všech sil se snažila v tom najít zalíbení.

Potřebovala se něčím rozptýlit – jinak by ta bolest byla nesnesitelná.

Byla přivázána k velkému dřevěnému kůlu, který se tisknul k jejím zádům a pokračoval ještě dvě stopy nad její hlavu. Ruce měla svázané za zády a pevně přitáhnuté ke kůlu. Na sobě měla jenom černé krajkové spodní prádlo a podprsenku, která zvedala její, již zasloužilá ňadra, blíže k sobě a vzhůru. Právě díky tomu kousku oblečení dostávala ve striptýz klubu nejvíce spropitného. Podprsenka dávala jejím ňadrům vzhled, jako kdyby stále patřily jednadvacetileté, a ne čtyřiatřicetileté matce dvou dětí.

Kůl se zadíral do odhalené kůže na jejích zádech. To však nebylo nic proti bolesti, kterou z ní doloval ten muž s temným, hrozným hlasem.

Napnula se, když uslyšela, že kráčí za ní. Jeho kroky jemně křupaly na mýtině uprostřed kukuřičných polí. Byl tam ale i další zvuk, i když byl o poznání tišší. Ten chlap něco vláčel. Uvědomila si, že to musí být bič. Ten, který používal, když ji bil. Musel být opatřený nějakými výstupky a na konci měl ještě něco dalšího. Podařilo se jí ho zahlédnout jenom jednou jedinkrát – a i ten letmý pohled jí stačil.

Její záda štípala od spousty předchozích švihnutí a jenom zvuk, který ta strašlivá věc vydávala, když byla vlečena kolem, v ní vzbuzoval záchvaty bezmocné paniky. Vykřikla – té noci už to bylo jistě minimálně posté – ale kukuřičná pole, stejně jako předtím, vše dokonale uhlušila. Nejprve se snažila volat o pomoc. Doufala, že by ji někdo mohl slyšet. Postupně se však její výkřiky změnily v žalostné kvílení tvora, jenž už věděl, že žádná pomoc nikdy nepřijde.

„Zvážím, že tě nechám běžet,“ řekl muž.

Jeho hlas patřil člověku, který buď kouřil jednu cigaretu za druhou anebo se stejnou frekvencí denně křičel. Navíc podivně křivil sykavky.

„Ale nejdřív se musíš doznat ke svým hříchům.“

Tohle opakoval už počtvrté. Ona se už počtvrté naopak snažila něco vymyslet. Neměla však, k čemu by se přiznávala. Nebyla špatný člověk, byla hodná ke každému, koho znala a byla dobrou matkou – možná ne až tak dobrou, jak by chtěla – ale dělala, co mohla.

Co od ní ten člověk chtěl?

Znovu začala volat o pomoc a pokusila se opřít zády proti kůlu. Jakmile to udělala, pocítila škubnutí provazu utaženého kolem zápěstí a posléze i lepkavou krev, která po něm tekla.

„Přiznej své zločiny,“ opakoval výzvu.

„Nechápu, o čem to mluvíš!“ skučela.

„Však ty si vzpomeneš,“ zavrčel.

To už říkal i předtím. Vždycky těsně, než začal—

Ozvalo se jemné šlehnutí biče, když zbraň protnula vzduch.

Vykřikla a přitiskla se na kůl, když o zlomek vteřiny později bič dopadl na její bok.

Z rány se vyřinula nová krev, ale ona už to ani necítila. Namísto toho se soustředila na zápěstí. Poslední hodinu už se kolem nich hromadila její vlastní krev, navíc ještě ředěná potem. Výsledkem byla kluzká substance, která mírně roztahovala lano a umožňovala jemný pohyb. Byla tu naděje, že by se za chvíli mohlo podařit se uvolnit. Jenže její tělo se vzpouzelo bolesti a mysl se v obranné reakci pokoušela od všeho odpojit. Zmocňovaly se jí mdloby.

Prásk!

Tentokrát ji zasáhl do ramene. Znovu vykřikla.

„Prosím,” vydralo se jí z hrdla. „udělám, cokoliv chceš! Jen mě potom pusť!”

„Přiznej svoje—”

Zabrala rukama vší silou, ve snaze dostat je zpátky před tělo. Jejími rameny projelo bolestivé škubnutí, ale ona se najednou ocitla volná. Její zápěstí byla spálená, jak se do nich zahryzly provazy, ale to nebylo nic v porovnání s ranami působenými tím bičem.

Pohyb kupředu byl tak silný, že málem přepadla na kolena. To by jistě pohřbilo všechny naděje na útěk. Jenže právě v tom okamžiku převzaly kontrolu nad jejími svaly ty nejprimitivnější lidské pudy, které lidstvu po staletí pomáhaly přežívat. Než si to pořádně uvědomila, její nohy už kmitaly v rychlém běhu.

Řítila se mezi kukuřičnými klasy, zaplavena náhle nabytou svobodou a udivena, že její nohy po tak dlouhé době svázání stále dobře fungují. V žádném případě nezastaví, aby si to mohly ještě rozmyslet.

S rámusem rozrážela kukuřici, jejíž dlouhé klasy jí bily do ramenou. Listy budily dojem, jako by se po ní natahovaly a chtěly ji zachytit. Jako nějaké dlouhé svraštělé prsty. Lapala po dechu a ze všech sil se snažila klást jednu nohu před druhou a neztrácet tempo. Věděla, že silnice musí být někde poblíž. Všechno co musí udělat, aby se k ní dostala, bylo vydržet utíkat a zapomenout na svou bolest.

Tu se někde za jejími zády začal ten chlap řehtat. Jeho drsný hlas ten smích přetvořil v cosi mrtvolně strašidelného. Jako kdyby to byla obluda, která se v těch polích už po staletí ukrývala.

Zanaříkala, ale pokračovala v běhu. Její bosá chodidla pleskala o půdu, zatímco podobně neoděné tělo bylo bez přestání šleháno klasy. Její prsa poskakovala v šíleném tempu nahoru a dolů a to levé si začínalo nacházet cestu ven z podprsenky. Někdy v té chvíli sama sobě slíbila, že pokud se z toho dostane živá, už se nikdy nebude svlékat. Najde si nějakou lepší práci a lepší způsob, jak zabezpečit svoje děti.

To v ní probudilo nové síly a ona dokonce dokázala ještě přidat do kroku. Běžela tak rychle, jak jen to šlo. Určitě mu unikne, jenom nesmí polevit. Silnice už musí být hned za další řadou kukuřice. Správně?

Možná. Jenže i kdyby, kdo kdy řekl, že po ní zrovna někdo pojede? Nebylo ještě ani šest ráno a silnice v Nebrasce byly často velmi opuštěné i v příhodnější denní době.

Tu se před ní objevila mezera v porostu. V ní zasvítilo mdlé světlo počínajícího úsvitu a hned záhy potom i silnice.

Ihned nato navíc uslyšela zvuk blížícího se motoru. Zaplavila ji naděje.

Záhy už mezi klasy spatřila nažloutlou záři reflektorů a rozběhla se k nim ještě rychleji než předtím. Měla dokonce pocit, že její týrané smysly dokážou zachytit pach výfukových plynů.

Na okraj kukuřičného pole dorazila přesně v okamžiku, kdy kolem něj projížděl červený náklaďák. Začala křičet a zuřivě přitom mávat rukama.

„PROSÍM!“ křičela.

Jenže kolos jednoduše produněl kolem.

Mávala rukama a začínala plakat. Třeba se řidič alespoň podívá do zpětného zrcátka—

Prásk!

Nová a zcela nečekaná vlna bolesti jí jako blesk projela po zadní straně levého stehna. Upadla.

Křičela a pokoušela se dostat znovu na nohy, ale to už ji zezadu za vlasy uchopila silná ruka a surově ji táhla zpátky do kukuřice.

Pokoušela se vzpouzet, znovu se vymanit, ale tentokrát to nebylo nic platné.

Přišlo ještě několik dalších ran bičem, než konečně ztratila vědomí.

Ještě si stačila uvědomit, že už to všechno skončí. To práskání, ty rány bičem – a vlastně i její nečekaně utnutý, ale bolestí dostatečně vyplněný život.