Читать книгу Ještě Než Zabije - Блейк Пирс - Страница 8

Vzhled bytu Hailey Lizbrookové Mackenzie překvapil. Nebylo to ani trochu tak, jak očekávala. Bylo tam uklizeno a čisto, nábytek byl vkusně rozmístěný a prach na něm dokonale setřený. Styl vypovídal o usedlé ženě, která má ráda roztomilé obrázky a nápisy na hrnečcích, vkusně vyrovnaných na poličce nad sporákem. Očividně se pečlivě starala o všechno od kuchyně až po vlasy a pyžama svých synů.

Vypadalo to docela jako byt rodiny, o které Mackenzie sama vždy snila.

Ze záznamů si vzpomínala, že chlapcům je devět a patnáct. Starší se jmenoval Kevin a mladší Dalton. Když je spatřila, bylo jasné, že Dalton si přes noc mohl oči vyplakat. Byly modré, opuchlé a zarudlé.

Kevin, na druhou stranu, vypadal především naštvaný. Když se posadili a Porter se ujal slova, v jeho hlase nešel přeslechnout tón někde mezi úřednickou povýšeností a strojenou přátelskostí učitele v mateřské škole, který se až příliš snaží. Mackenzie se co chvíli uvnitř zachvěla.

„Teď bych rád věděl, jestli vaše matka měla nějaké přátele mezi muži,” řekl Porter.

Stál přitom uprostřed místnosti, zatímco oba chlapci seděli na gauči. Sestra oběti, Jennifer, stála v přiléhajícím kuchyňském koutu, kouřila cigaretu a kouř vyfukovala nad sporák, kde jej sbírala zapnutá digestoř.

„Myslíte jako přítele?” zeptal se Dalton.

„Jistě, i to je mužský,” řekl na to Porter. „Ale nemyslím jenom to. Zajímá mě každý muž, se kterým mohla mluvit více než jednou. Klidně třeba i pošťák nebo někdo z obchodu.”

Oba chlapci se na Portera dívali, jako na nějakého klauna, který měl každou chvíli začít provádět nějaké magické triky. Mackenzie dělala to samé. Ještě nikdy jej neslyšela mluvit takovým tónem. Bylo skoro legrační poslouchat tak uklidňující hlas z úst zrovna tohoto člověka.

„Ne, nemyslím si,” odpověděl Dalton.

„Ne,” řekl Kevin. „Přítele taky neměla. Alespoň o tom nic nevím.”

Mackenzie s Porterem se oba podívali na Jennifer, která byla skutečným adresátem této otázky. Namísto odpovědi se jim však dostalo jenom pokrčení ramen. Mackenzie si byla jistá, že je Jennifer pořád ještě v šoku. Přemýšlela, jestli by se nedal najít nějaký další člen rodiny, který by se na chvíli o chlapce postaral, protože Jennifer rozhodně nepůsobila dojmem, že je toho nyní schopná.

„Dobrá, a co lidé, se kterými vaše máma nevycházela dobře?” zeptal se Porter. „Slyšeli jste, že by se někdy s někým hádala?”

Dalton jenom zakroutil hlavou. Mackenzie si byla skoro jistá, že ten kluk má znovu pláč na krajíčku. Kevin pouze obrátil oči v sloup a podíval se přímo na Portera.

„Ne,” odpověděl. „My nejsme hloupí. Víme, na co se nás snažíte zeptat. Chcete vědět, jestli nevíme o někom, kdo ji mohl zabít. Že?”

Porter na chvíli vypadal, jako kdyby obdržel ránu pěstí do břicha. Nervózně střelil očima po Mackenzie, ale rychle se mu podařilo se zase vzpamatovat.

„Inu, vlastně ano,” řekl. „Přesně tam jsem se chtěl dostat. Ale vypadá to, že vy žádné informace nemáte.”

„Myslíte?” řekl Kevin.

Porter se zarazil a Mackenzie si byla na okamžik jistá, že se do toho děcka pustí pěkně zostra. Kevin se na Portera díval s ublíženým výrazem a očima jej téměř provokoval.

„No,” řekl Porter překvapivě klidně, „myslím, že jsem vás už obtěžoval až příliš. Děkuji za váš čas.”

„Počkat,” vložila se do toho Mackenzie. Vyletělo jí to z pusy ještě předtím, než si to stačila rozmyslet.

Porter jí věnoval pohled, který by rozpustil kostelní svíci v ubohou kaluž vosku během vteřiny. Očividně měl za to, že tu s těmi utrápenými kluky jenom plýtvají časem – především s tím starším, který měl jasný problém s uznáváním autority. Mackenzie si jeho pohledu ani nevšimla a poklekla si k Daltonovi tak, aby se mu mohla podívat přímo do očí.

„Poslouchej, myslíš, že bys mohl jít na chvilku za tetou do kuchyně?” zeptala se ho.

„Tak jo,” řekl Dalton ztrhaným smutným hlasem.

„Detektive Portere, proč se k němu nepřipojíte?”

Tentokrát už jeho pohled nijak neskrýval nenávist. Mackenzie však neuhnula očima. Uvolnila svaly na tváři a odhodlaně na něj hleděla. Tentokrát neustoupí. Pokud z toho má být hádka, ať tedy je. Se dvěma dětmi a téměř katatonickou ženou v místnosti, si to však Porter dobře rozmyslel. Nechtěl se před nimi zesměšňovat.

„Samozřejmě,” procedil konečně mezi zuby.

Mackenzie ještě chvilinku počkala, než se oba odebrali vedle.

Potom se postavila. Věděla, že zhruba kolem dvanáctého roku začínala taktika přisednutí si k dítěti selhávat.

Místo toho se podívala na Kevina pěkně shora a shledala, že vzpurnost, se kterou vyrukoval na Portera, jej vůbec neopustila. Sama proti náctiletým nic neměla, ale to neznamenalo, že by si nebyla vědoma, jak těžká práce s nimi bývá – obzvláště za tak tragických okolností. Ze způsobu, jakým však Kevin odpovídal Porterovi, usuzovala, že možná ví, jak na něj.

„Pověz mi na rovinu, Kevine,“ začala. „Myslíš si, že jsme se tu ukázali příliš brzy? Myslíš si, že není vhodné, abychom vám kladli takové otázky hned poté, co jste se o tom sami sotva dozvěděli?“

„Tak nějak,“ zněla odpověď.

„Takže o tom teď radši nechceš mluvit?“

„Ne, mluvení mi nevadí,“ řekl Kevin. „Jenže tamten chlápek je idiot.“

Mackenzie věděla, že teď má šanci. Mohla zůstat formální a nadále pokračovat jako profík, jak by to normálně udělala – anebo mohla zkusit vykročit na tenký led a trošku se s tím teenagerem skamarádit. Věděla, že náctiletí ze všeho nejvíce uznávají upřímnost. A když s nimi zmítaly emoce, tak s nimi nic nedokázalo pohnout.

„Máš pravdu,“ řekla tedy. „Je to blb.“

Kevin na ni zůstal zírat s vykulenýma očima. Dokonale jej uzemnila. Takovou odpověď vůbec nečekal.

„To ale nic nemění na tom, že s ním musím pracovat v týmu,“ dodala, čímž si svoje akcie pozvedla ještě o úroveň výše. „Také to nic nemění na tom, že jsme tu, abychom vám pomohli. Chceme jenom najít toho, kdo to vaší matce provedl. Copak ty to nechceš?“

Mladík byl docela dlouhou dobu potichu, ale potom přikývnul.

„Myslíš, že bys tedy mohl zkusit mluvit se mnou?“ zeptala se Mackenzie. „Jenom pár rychlých otázek a my pak odsud vypadneme.“

„A kdo přijde po vás?“ zeptal se Kevin ostražitě.

„Upřímně?“

Kevin přikývl a Mackenzie si všimla, že ani on nemá daleko k slzám. Nejspíš je celou dobu zadržoval, když se snažil zůstat oporou pro mladšího bratra a tetu.

„No, až odejdeme, tak budeme získávat všechny možné informace a za vámi přijde sociální služba, aby se ujistila, že vaše teta Jennifer je ve stavu se o vás postarat, zatímco se budou vyřizovat poslední záležitosti vaší matky.“

„Většinu času je v pohodě,“ řekl Kevin a podíval se směrem k Jennifer. „Ale byly si s mámou fakt blízké. Jako nejlepší kamarádky.“

„Sestry takové jsou,“ řekla Mackenzie, aniž by měla sebemenší potuchy, jestli je to pravda. „Pro teď bych ale potřebovala, aby ses soustředil na moje otázky. Myslíš, že to zvládneš?“

„Jo.“

„Skvěle. Nerada se tě na to ptám, ale je to důležité. Víš, jakou tvoje matka měla práci?“

Kevin přikývl a zaryl oči do podlahy.

„Jo,“ řekl. „Nevím jak, ale děcka ze školy o tom vědí taky. Něčí nadrženej fotřík nejspíš šel do klubu, viděl ji tam a poznal, že ji zná z nějaké schůze ve škole, nebo tak. Je to na prd. Věčně mě kvůli tomu někdo otravuje.“

Mackenzie si takové utrpení nedokázala osobně představit, ale rozhodně k Hailey Lizbrookové pocítila větší respekt než předtím. Ano, v noci se svlékala pro peníze, ale přes den žila život matky, která by se pro své děti rozkrájela.

„Dobrá,“ řekla nahlas. „Takže, když víš, co dělala, určitě si dokážeš taky představit, jaký typ mužů na taková místa chodí, že?“

Kevin přikývnul a Mackenzie spatřila, jak se mu po levé tváři skutálela první slza. Málem se neubránila a vzala ho za ruku, aby mu vyjádřila podporu. Nakonec se však zarazila z obavy, že by ho mohla vyplašit.

„Potřebovala bych, jestli by sis dokázal vzpomenout, zda tvoje matka někdy přišla domů opravdu velmi naštvaná. Taky bych potřebovala vědět, jestli nevíš o jakémkoliv muži, který… inu, který třeba přišel spolu s ní.“

„Nikdo s ní nikdy nepřišel,“ řekl mladík. „A já mámu skoro nikdy neviděl, že by se kvůli čemukoliv zlobila. Jediná situace, kdy si vzpomínám, že byla naštvaná, bylo, když se loni bavila s právníkama.“

„S právníky?“ zeptala se Mackenzie. „Víš, proč s nimi mluvila?“

„Trochu. Vím, že se jednou v práci něco stalo a nakonec to skončilo tím, že musela mluvit s pár právníky. Jenom jsem pochytil pár střípků, když je měla na telefonu. Jsem si ale jistý, že tehdy několikrát padlo slovo soudní zákaz.“

„A myslíš, že se to vztahovalo k místu, kde pracovala?“

„To nevím jistě,“ odpověděl Kevin. Zdálo se, že trošku pookřál, když zjistil, že může nějak pomoci. „Ale myslím, že jo.“

„To je ohromná pomoc, Kevine,“ řekla Mackenzie. „Napadá tě ještě něco dalšího?“

Pomaloučku zakroutil hlavou a podíval se Mackenzie do očí. Snažil se zůstat silný, ale v jeho pohledu byla taková bolest, že Mackenzie vůbec nechápala, co jej ještě drží pohromadě.

„Máma se za to styděla, víte?“ řekl. „Přes den pracovala z domu. Byla něco jako programátor, psala weby a tak. Nemyslím ale, že to vydělávalo dost peněz. Tu druhou věc dělala, aby vydělala víc a kvůli tátovi… no, ten se sbalil už dávno. A nikdy žádné peníze neposílá. Takže máma… musela prostě vzít i tu druhou práci. Pro mě a pro Daltona a…“

„Já vím,“ řekla Mackenzie a tentokrát už se k němu natáhla. Položila mu dlaň na rameno a on se za to zdál být vděčný. Měla pocit, že se strašlivě potřeboval vybrečet, ale zároveň to sám sobě nechtěl dovolit, dokud kolem budou cizí lidé.

„Detektive Portere,“ řekla Mackenzie. Zamračený Porter se pomalu vrátil k ní a Kevinovi. „Máte nějaké další otázky?“ Během druhé věty však neznatelně zakroutila hlavou a doufala, že to pochopí.

„Ne, myslím, že tady jsme skončili,“ řekl Porter.

„Dobrá,“ reagovala Mackenzie. „Ještě jednou vám, kluci, moc děkujeme za váš čas.“

„Ano, díky,“ přidal se Porter a následoval Mackenzie pryč z obýváku. „Jennifer, máte moje telefonní číslo, takže pokud by vás napadlo cokoliv, co by nám mohlo pomoci, určitě se mi ozvěte. I ty nejmenší a zdánlivě nepodstatné detaily mohou něco znamenat.“

Jennifer kývla na souhlas a chraptivě dodala: „Díky.“

Mackenzie s Porterem vyšli ven z bytu a po několika dřevěných schodech sestupovali dolů a na parkoviště. Když byly v dostatečné vzdálenosti a mohli si být jistí, že je nebude slyšet, přistoupila Mackenzie k Porterovi blíže. Cítila, že se na ni strašně zlobí, cítila to skoro jako kdyby z něj sálalo vedro, ale stejně to ignorovala.

„Mám stopu,“ začala. „Kevin říkal, že jeho matka se pokoušela domoci soudního zákazu proti někomu v práci. Stalo se to loni. Říkal, že to bylo jediné období, kdy na ní jasně viděl, že je naštvaná.“

„Skvěle,“ řekl Porter. „To znamená, že z toho, jak jste podkopala mojí snahu, aspoň vzešlo něco dobrého.“

„Já jsem nic nepodkopala,“ bránila se Mackenzie. „Prostě jsem viděla, že komunikace mezi vámi a jejím starším synem vázne, tak jsem to zkusila po svém.“

„Pitomost,“ řekl Porter. „Přímo před těmi dětmi a jejich tetou jste ze mě udělala blbce.“

„To není pravda,“ řekla Mackenzie. „A i kdyby to pravda byla, copak na tom záleží? Vy jste s těmi dětmi mluvil jak s idioty, co snad ani neumí anglicky.“

„Vaše chování bylo jasnou ukázkou nedostatku úcty,“ pokračoval Porter. „Dovolte mi připomenout, že já tuhle práci dělám déle, než vy vůbec víte o světě. Pokud bych potřeboval vaši pomoc, tak bych vám to sakra řekl.“

„Vy jste to ukončil, Portere,“ odpověděla. „Byl konec, vzpomínáte? Už nebylo co podkopávat. Byl jste na odchodu a rozhodl jste o tom sám. A bylo to špatné rozhodnutí.“

V tom okamžiku došli k autu. Porter jej odemkl, otevřel si dveře a potom se zastavil a podíval se přes střechu na Mackenzie.

„Až se vrátíme zpátky na stanici, tak jdu za Nelsonem a vznesu požadavek na přidělení nového parťáka. Tohohle disrespektu už mám dost.“

„Disrespektu,“ opakovala Mackenzie a kroutila přitom hlavou. „Vy ani nevíte, co to slovo znamená. Proč se místo toho radši nepodíváte, jak se mnou vy zacházíte.“

Porter si roztřeseně povzdechnul, nasednul do auta a už nic neříkal. Rozhodnuta nechat Porterovu napjatou náladu na pokoji, Mackenzie také nasedla. Podívala se zpátky k bytu a přemýšlela, jestli si Kevin už dovolil rozbrečet se. Koneckonců, ta propast, která se mezi ní a Porterem rozevírala čím dál více, nakonec nebyla pro případ vůbec důležitá.

„Chcete jim to oznámit?“ zeptal se Porter, silně nespokojený, že jej jeho parťačka právě obchází.

„Ano,“ odpověděla a sáhla po svém telefonu. Když na něm vytáčela Nelsonovo číslo, nemohla si pomoci, aby necítila určitý pocit uspokojení. Rok starý soudní zákaz a nyní je Hailey Lizbrooková mrtvá.

Máme tě, ty hajzle, pomyslela si.

Zároveň se však nemohla ani zbavit dojmu, že vyřešení téhle záležitosti nemůže být tak jednoduché, jak se momentálně zdá.