Читать книгу Dokonalý Úsměv - Блейк Пирс - Страница 4

Když se Gabrielle vrátila do svého dvoupokojového domu, který si pronajímala ve Studio City, bylo už skoro pět hodin odpoledne. Většinu dne strávila na pláži s chlápkem, s nímž se poslední dobou scházela. Byla to zábava – její společník jim zaplatil chatku v Annenberg Beach House v Santa Monice a jídlo i drinky pro dospělé proudily bez ustání ze všech stran.

Teď ale cítila, jak je od sluníčka celá přismažená a z toho nekonečného ujídání jí bylo lehce nevolno. Věděla, že jestli si chce udržet ten typ postavy, který nutí kluky předstírat, že na ni zbožně nezírají, když kolem nich ladným krokem prochází, nemůže si takových odpoledních dýchánků dovolit přespříliš.

Zatímco otevírala prosklené vchodové dveře svého domu, obdivovala v nich svůj vlastní odraz. Uvnitř si možná připadala nafouklá, navenek ovšem vypadala báječně. Mořský vánek jí půvabně rozcuchal vlasy a tmavě opálená pleť ji sice pálila, alespoň však zářila. V sandálech na platformě se navíc s přehledem tyčila nad sto osmdesát.

Sotva vstoupila do domu, dolehl jí k uším hlas její kamarádky a spolubydlící, Claire. Zrovna s někým zaníceně diskutovala na telefonu. Gabrielle učinila jeden symbolický pokus její konverzaci ignorovat, nakonec ale vyhrála zvědavost.

„Už se nemůžeme vídat,“ slyšela Claire. Pak nastala pomlka, kdy její kamarádka zřejmě naslouchala negativní reakci na druhé straně. Ať jí neznámý řekl cokoliv, po několika vteřinách ticha mu odpověděla.

„Prostě se k sobě nehodíme,“ pronesla Claire trpělivě pevným, avšak omluvným tónem. „Bude pro nás oba nejlepší, když se vydáme každý vlastní cestou.“

Gabrielle se pousmála. Sama byla v těchto rozchodových hovorech docela zběhlá. Ovšem Claire byla hotový expert. Vždycky se jí podařilo dotyčného zklamat s citem, takže si pak myslel, že to zavinila její nejistota a nedostatek sebevědomí, nikoli to, že našla zelenější trávu u někoho jiného.

Nicméně tentokrát se zdálo, že to nepůjde tak hladce. Gabrielle matně slyšela Claiřina už brzy bývalého, ačkoli stála o několik pokojů dál. Znělo to, že na ni spustil hezkou tirádu, během které zůstala její spolubydlící potichu. Když konečně znovu promluvila, bylo to tichým, ale rozhodným hlasem.

„Mrzí mě, že se na to díváš takhle,“ odpověděla. „Přece to pro tebe ale nemůže být překvapení. Věděl jsi, že to tak může dopadnout, hned od chvíle, kdy jsme se poprvé dali dohromady. Vždycky jsem s tebou jednala na rovinu. Tohle je moje rozhodnutí. Čím dřív se s tím smíříš, tím snazší to pro tebe bude. Sbohem.”

Jakmile si Gabrielle byla jistá, že její kamarádka domluvila, nakoukla do Claiřina pokoje.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se. „To znělo trochu nepříjemně.“

„Tak už to chodí,“ odvětila Claire poněkud unaveně. „Vždyť to znáš stejně dobře jako já, Gabby. Někteří lidi mají tendence se ti trochu příliš… oddávat.“

„To na mě působilo jako na hranici oddanosti a fanatismu. Chceš si o tom promluvit?“

„Ani ne,“ přiznala Claire. „V sedm mě má vyzvednout jeden kluk. To znamená, že mám jen dvě hodiny na to, abych se nachystala, takže bych se radši věnovala tomu.“

„Jsem na tom stejně,“ přisvědčila Gabrielle. „Neměla bych si plánovat dvě rande na stejný den. Jsem ještě úplně vyřízená z pláže. A teď musím jít obrážet kluby do dvou do rána. Zítra mě budou mučit lýtka.“

„Máme to ale těžký život,“ poznamenala Claire s pokřiveným úšklebkem.

Gabby jí úsměv oplatila. Takhle se jí její kamarádka zamlouvala nejvíc: rozverná a na oko sebekritická. Bylo těžké na Claire žárlit, i když byla překrásná – drobná, s blonďatými vlasy a obdařeným hrudníkem. Vypadala jako nějaká sluncem políbená bohyně z jižní Kalifornie. Měřila sotva metr padesát a vážila okolo pětačtyřiceti kilo, byla však jako dynamit v malém balení. Její pravý šarm se ovšem projevil, až když se přestala skrývat za hradbami ostražitosti. Jen velice málo lidí dostalo šanci ji poznat i po téhle stránce.

„Poslyš,“ navrhla Gabrielle, „co kdybychom si zítra vzaly volno – jen já, ty, pár mimóz a něco, na co se dá koukat celý den?“

„To zní parádně,“ přitakala Claire. „Trocha odpočinku mi jenom prospěje. V dnešní době je všechno tak intenzivní. Přála bych si, aby se lidi prostě hodili do klidu, chápeš?“

„Naprosto. Takže zítřek je oficiálně Gabbyin a Claiřin den klidu. Domluveno?“

„Domluveno,“ souhlasila Claire. „Teda přinejmenším do šesti. Pak jdu na večeři.“

Gabby po ní vrhla nevěřícný pohled, nedokázala však udržet vážnou tvář a obě kamarádky vybuchly smíchy.