Читать книгу Dokonalý Úsměv - Блейк Пирс - Страница 6

Zatímco Jessie čekala, až uvidí, kdo to je, uvědomila si najednou, že úplně přestala dýchat. Přinutila se pomalu a potichoučku vydechnout.

Do místnosti vstoupil energicky a bez sebemenší známky rozrušení Frank Corcoran. Vedoucí maršál její ochranné jednotky působil čistě profesionálním dojmem. Měl hranatou čelist a široká ramena v námořnicky modrém obleku a bílé košili. Kolem krku měl perfektně uvázanou černou kravatu. V úhledně zastřiženém kníru se mu začínaly objevovat první šediny, stejně jako v jeho krátkých černých vlasech.

„Posaďte se, slečno Huntová,“ vybídl ji. V hlase mu nezaznívala ani kapka neformálnosti. „Musíme si promluvit. A to sněžítko můžete položit. Slibuji vám, že ho nebudete potřebovat.“

Jessie postavila kouli na kuchyňský stůl, přičemž se úmyslně vyhnula otázce, jak o ní věděl, a posadila se. Nepřestávala přitom uvažovat, jaké nové peklo se jí chystá odhalit nyní. Xander Thurman už jí zavraždil oba adoptivní rodiče. Když se k ní snažil dostat v jejím vlastním bytě, málem zabil dva policisty. Násilný únik Boltona Crutchfielda z NRD způsobil smrt šesti strážníků. Povedlo se snad některému z ostatních utečenců najít v Evropě Kat? Políčili si na jejího kamaráda a někdejšího policejního partnera detektiva Ryana Hernandeze z LAPD, o němž neslyšela už několik dní? Připravila se na nejhorší.

„Mám pro vás pár novinek,“ oznámil Corcoran, když si uvědomil, že se ho Jessie sama na nic nezeptá.

„Dobře.“

„Mluvil jsem s vaším kapitánem,“ sdělil jí a vytáhl z kapsy útržek papíru, ze kterého přečetl zbytek vzkazu. „Chtěl, abych vám předal pozdravy od celého okrsku. Říkal, že vyšetřují všechna možná vodítka a že doufá, že už tu nebudete muset sedět moc dlouho.“

Jessie z Corcoranova skeptického tónu a povytaženého obočí poznala, že s kapitánem Deckerem stejný pohled na situaci nesdílí.

„Chápu to správně, že vy to tak optimisticky nevidíte?“

„To je moje druhá zpráva,“ prohlásil, aniž by jí úplně odpověděl na její otázku. „Zatím jsme při hledání pana Crutchfielda neměli žádné štěstí. Ačkoli, jak již víte, jsme zadrželi dva z uprchlíků, další dva zůstávají na svobodě, o panu Cortezovi nemluvě.“

„Poskytli vám dopadení vězni nějaké užitečné informace od té doby, co jsme spolu naposledy mluvili?“

„Bohužel ne,“ přiznal. „Oba muži stále tvrdí to samé – že se hned pár minut po svém útěku vydali každý svou cestou. Ani jeden z nich neměl tušení, že se něco chystá, dokud je nepustili z jejich cel.“

„Takže to nejspíš celé naplánovali jenom Crutchfield a Cortez?“

„Přesně tak si to myslíme,“ odvětil Corcoran. „Po všech uprchlících nicméně probíhá rozsáhlé pátrání. Kromě LAPD se na něm podílí i oddělení šerifa, CHP, CBI a FBI, jakož samozřejmě i maršálská služba.“

„Neušlo mi, že jste řekl, že pátráte po uprchlících,“ podotkla. „A co Xander Thurman?“

„Co s ním?“

„I on je přece sériový vrah. Pokusil se zabít nejen mě, ale i dva policisty z LAPD a teď je na svobodě. Kolik lidí pátrá po něm?“

Corcoran se na ni podíval, jako by ho překvapovalo, že jí na to vůbec musí odpovídat.

„Podle toho, jak jste nám popsala jeho zranění, ho momentálně nepovažujeme za tak bezprostřední hrozbu. A vzhledem k vašemu umístění do programu WITSEC nám celkově nedělá takové starosti. Nehledě na to, že teď je naší prioritou několik utečenců z vězeňské psychiatrické léčebny, nikoli jeden muž, o němž nikdo ani neví, že existuje.“

„Chcete říct, že své pátrání orientujete mediálně a politicky žádoucím směrem,“ poznamenala Jessie kousavě.

„To je jeden způsob, nikoli nevýstižný, jak to popsat.“

Jessie oceňovala jeho upřímnost. Zároveň musela uznat, že to pro někoho v jeho postavení, zdaleka není nelogický způsob využití dostupných prostředků. Rozhodla se to prozatím nechat plavat.

„Máte nějaké potenciální stopy?“ zeptala se Jessie pochybovačně.

„Věříme, že naši největší šanci představuje pan Cortez. Předpokládáme, že si musel naplánovat, co bude dělat po útěku. Kontrolujeme jeho bankovní záznamy, platby kreditní kartou a GPS údaje z jeho telefonu z týdnů před únikem. Zatím jsme nenašli nic užitečného, ani letenky.“

„A nenajdete,“ zamumlala Jessie.

„Proč to říkáte?“

„Cortez se bude držet u Crutchfielda. A klidně vám zaručím, že Bolton Crutchfield se nikam nechystá.“

„Jak si můžete být tak jistá?“ chtěl vědět Corcoran.

„Protože se mnou ještě neskončil.“

*

Jessie té noci nemohla usnout. Připadlo jí, že se už vrtí a převrací celé hodiny, a tak vylezla z postele a zamířila do kuchyně, aby si do své prázdné sklenice dolila vodu.

Jak tak kráčela po koberci na chodbě, okamžitě vycítila, že je něco špatně. V místech, kde chodba ústila do obývacího pokoje, stálo křeslo, v němž obvykle seděl maršál, nyní však bylo prázdné. Jessie se na okamžik chtěla obrátit a vrátit se do ložnice pro svou pistoli, pak si ale uvědomila, že žádnou nemá. Do odvolání ji „zajistila“ maršálská služba.

Místo toho se tedy zády přitiskla ke stěně chodby a po špičkách se vydala k prázdnému křeslu. Úmyslně přitom ignorovala své zběsile bušící srdce. Okny sem proudilo měsíční světlo, a když se přiblížila, spatřila v něm na krémovém koberci tmavou vlhkou skvrnu. Vzhledem k tomu, jak daleko se rozstříkla, jí bylo na první pohled jasné, že tu nikdo neupustil sklenici vína. Neušlo jí ani, že stopa pokračuje dál do temnoty.

Jessie opatrně vystrčila hlavu zpoza rohu a uviděla maršála svaleného u protější zdi. Zády se o ni opíral, jako by ho tam někdo dotáhl. Z jedné strany na druhou měl podříznuté hrdlo. Vedle něj ležela na zemi jeho služební zbraň.

Jessie pocítila nával adrenalinu a úzkosti, až se jí z toho rozbrněly prsty. V duchu si připomínala, že se musí soustředit. Svezla se na kolena a rozhlížela se po pokoji, zatímco čekala, až se její tělo uklidní. Ke svému překvapení nemusela čekat dlouho.

Jelikož nikde nespatřila ani živáčka, vyrazila vpřed a popadla maršálovu pistoli. Když sklopila oči, povšimla si cestičky krvavých stop, které vedly od maršálova těla do přilehlé jídelny. Přikrčená za pohovkou se tím směrem spěšně vydala, dokud nedorazila do míst, odkud do místnosti dobře viděla.

Na zemi tam ležel další maršál. Tenhle měl tvář ponořenou v rychle se zvětšující kaluži krve, jež patrně proudila z jeho krku a šířila se kolem jeho hlavy a těla.

Jessie se přinutila nad tím výjevem příliš dlouho neotálet a raději následovala krvavé stopy vedoucí do zimní zahrady a odtamtud k bazénu za domem. Posuvné dveře byly otevřené a vpouštěly dovnitř lehký vánek, který si pohrával se záclonami, takže se nadouvaly jako těžká hustá mračna.

Rychle místnost přejela pohledem. Nikde nikdo. Opatrně přešla ke dveřím a vyhlédla ven. Na vodní hladině se tváří dolů pohupovalo bezvládné mužské tělo v obleku. Okolní voda se postupně zbarvovala do ruda. A přesně v tom okamžiku Jessie uslyšela, jak si za ní někdo odkašlal.

Bleskově se otočila a přitom odjistila pistoli. Z opačného konce místnosti ji pozoroval jak Bolton Crutchfield, tak její otec, Xander Thurman, který vypadal neuvěřitelně dobře, vzalo-li se v potaz, že teprve před pár týdny utržil střelnou ránu do břicha a do ramene, s největší pravděpodobností přišel ke fraktuře lebky a nakonec ještě vyskočil z okna ve čtvrtém patře. Oba muži svírali v rukou dlouhé lovecké nože.

Jessiin otec se usmál a rty bezhlasně naznačil slovo „chroustíku“. Říkával jí tak, když byla malá. Jessie zvedla pistoli a připravila se vystřelit. Prstem už už mačkala spoušť, vtom ji však vyrušil Crutchfieldův hlas.

„Slíbil jsem vám, že se ještě uvidíme, slečno Jessie,“ prohlásil. Působil stejně nevzrušeným dojmem, jako když se s ním bavila přes tlustou skleněnou přepážku v jeho cele.

Ani jeho podsaditá postava se za těch několik týdnů na svobodě nijak zvlášť nezměnila. Na svých sto sedmdesát centimetrů měl pořád zhruba sedmdesát kilo, a fyzicky se tak Jessie zdaleka nemohl vyrovnat. Ačkoli mu bylo pětatřicet, kvůli svému buclatému obličeji vypadal o dobrých deset let mladší a způsob, jakým si své hnědé vlasy sčesával na stranu, Jessie připomínal spolužáky z matematického kroužku na základní škole. Jen jeho ocelově hnědé oči prozrazovaly, čeho je doopravdy schopen.

„Vypadá to, že jste se dostal do špatné společnosti,“ opáčila nepříjemně roztřeseným hlasem a kývla hlavou ke svému otci.

„Přesně to se mi na vás líbí, slečno Jessie,“ pronesl Crutchfield obdivně. „Nikdy se nevzdáváte, ani když se ocitnete v bezvýchodné situaci.“

„Možná byste to měl přehodnotit,“ podotkla Jessie. „Oba jste si do přestřelky přinesli nůž.“

„To je ale potvůrka,“ užasl Crutchfield a uznale se podíval na Thurmana.

Její otec beze slova přikývl. Nato se oba obrátili zpět k Jessie. Najednou se tvářili smrtelně vážně.

„Přišel čas, slečno Jessie,“ řekl Crutchfield a pak už se na ni společně s Thurmanem vrhl.

Jessie nejdřív vystřelila na svého otce a třikrát ho zasáhla do hrudi, načež zbraní namířila na Crutchfielda. Bez váhání do něj vypálila další tři rány. Ve vzduchu se vznášel štiplavý kouř a místností stále doznívala ozvěna jejích výstřelů.

Ani jeden z mužů se však nezastavil. Dokonce je to ani nezpomalilo. Jak je to možné? I s neprůstřelnou vestou by přece museli přinejmenším zavrávorat.

Přestože věděla, že jí došly náboje, dál mačkala spoušť, protože ji nenapadalo, co jiného dělat. Zatímco se k ní oba muži blížili s noži nad hlavou, odhodila pistoli stranou a zaujala obranný postoj, třebaže si moc dobře uvědomovala, že je to marná snaha. Seshora se na ni rychle a neomylně snesly ostré čepele nožů.

*

Jessie se s hlasitým sípáním posadila na posteli. Ztěžka oddechovala a po těle se jí řinul pot. Když se rozhlédla po pokoji, zjistila, že je sama. Na oknech měla stále zatlučené okenice, aby se jimi nikdo nedostal dovnitř. Pod klikou na dveřích do ložnice byla jako dodatečné bezpečnostní opatření stále zaklíněná židle. Hodiny ukazovaly jedna třicet devět ráno.

Na druhé straně někdo zlehka zaklepal na dveře.

„Všechno v pořádku, slečno Huntová?“ zajímal se jeden z maršálů. „Slyšel jsem nějaké zvuky.“

„Jenom zlý sen,“ zavolala na něj. Neviděla důvod, proč mu lhát. Stejně to nejspíš tušil.

„Dobře. Kdybyste něco potřebovala, dejte mi vědět.“

„Díky,“ odpověděla a poslouchala, jak se jeho kroky vzdalují za povědomého skřípotu podlahových prken pod kobercem.

Pak spustila nohy z postele a chvíli tam jen tak v tichosti seděla a čekala, až se její srdce a dech opět vrátí do jakéhosi normálu. Nakonec vstala a zamířila do koupelny. Nejdřív se potřebovala osprchovat a potom vyměnit propocené povlečení.

Jak tak kráčela na opačnou stranu pokoje, nedokázala odolat pokušení vyhlédnout z jednoho z oken, kde se okenice lehce odklonila a vpouštěla dovnitř slabý paprsek světla. Přísahala by, že za bazénem ve stínu stromů zahlédla něčí siluetu. Ačkoli se pokusila ukonejšit tím, že se musí jednat jen o kmen stromu nebo některého maršála, na klidu jí to nepřidalo.

Někde tam venku byli na svobodě dva sérioví vrahové. A oba si na ni dělali zálusk. Navzdory všem speciálním bezpečnostním opatřením v tomhle perfektně zabezpečeném domě se nemohla ubránit pocitu, že je tu jako moucha v pavučině.

*

Gabrielle a její večerní společník, Carter, přijeli domů krátce po druhé hodině ranní. Oba měli trochu vypito a ona ho musela znovu napomenout, aby se ztišil, ať nevzbudí Claire.

Nemotorně vrávorali chodbou, dokud nedošli k její ložnici. Tam se ponořili do dlouhého polibku. Gabby se odtáhla a blýskla po svém protějšku svůj nejsvůdnější úsměv, kterým beze slova říkala „pojď ke mně“. Carter jí úsměv oplatil, nepůsobil přitom však přespříliš nedočkavě. To se jí zamlouvalo. Byl starší – táhlo mu na padesát – a dokázal své vzrušení ovládat lépe, než většina novopečených vysokoškolských absolventů, s kterými se obvykle stýkala.

Byl pohledný a měl jistý autoritativní šarm, jímž jí připomínal některé kamarády jejího otce. Ty, co po ní nenápadně pokukovali, když si mysleli, že se nedívá. Carter čekal, až ho znovu políbí. Ona se ale škádlivě držela těsně mimo jeho dosah, protože byla zvědavá, jak zareaguje. Nakonec promluvil.

„Moc pěkné bydlení,“ poznamenal přehnaným šepotem.

Jestli všechno půjde, tak jak má, chvíli na něj budeš přispívat.

Gabby se podařilo si tu poznámku nechat pro sebe a místo toho odpověděla poněkud méně lstivým „Díky. Mám tu jedno místečko, které se obzvlášť těším, až ti ukážu.“

Kývla hlavou směrem k posteli.

„Mám se na ni podívat? Já myslím, že by se spíš slušela pořádná prohlídka s průvodkyní.“

„Tak co kdyby ses zatím pěkně uvelebil? Já se jenom rychle zaběhnu osvěžit do koupelny a hned jsem u tebe.“

Carter se souhlasně usmál a přešel k posteli. Zatímco si vyzouval boty a vykasával košili, Gabby zamířila do koupelny, kterou měly s Claire společnou. Rozsvítila a než za sebou zavřela dveře, vrhla po něm poslední svůdný pohled.

Jakmile osaměla, postavila se přímo před zrcadlo. Ještě než se pustí do přeličování, musí si v první řadě zkontrolovat zuby. Zběžná prohlídka jí prozradila, že jí mezi nimi neuvízlo nic viditelného. Rychle si lokla ústní vody, párkrát ji převalila v ústech a vyplivla do umyvadla. Zrovna se chystala přidat na oči lehkou vrstvu kouřových stínů, když vtom si všimla, že za ní z okraje vany visí ruka.

Překvapeně se otočila. Nebylo zvykem, že by se Claire v tuhle hodinu koupala. Většinou usnula, jen co došla domů, někdy dokonce ještě předtím, než se stihla převléct. Jestli tady leží po tmě ve vaně, musí být nalitá pod obraz.

Gabby se k ní po špičkách vydala a v duchu se modlila, aby tam našla jen opilou spolubydlící a žádnou záplavu zvratků. Opatrně nahlédla přes okraj vany a spatřila něco mnohem horšího.

Claire měla na sobě stále tu samou minisukni, ve které si před pár hodinami vyrazila ven. Ležela ve vaně obličejem vzhůru, skelné oči doširoka rozevřené, tělo potřísněné krví. Rudá tekutina jí zmáčela celý obličej a srážela se jí ve vlasech do husté, lepivé hmoty. Byla všude, zdálo se ale, že nejvíc jí proudí z dívčina hrdla, kam zřejmě utržila několik hlubokých bodných ran.

Gabby na ni zhrozeně zírala a ani si neuvědomila, že křičí, dokud se vedle ní neobjevil Carter. Popadl ji za ramena, zatřásl s ní a dožadoval se vysvětlení, co se děje. K pochopení mu stačil jediný pohled do zakrvácené vany. Ohromeně se zapotácel dozadu a vzápětí už z kapsy horečně lovil telefon.

„Pojď odtamtud pryč,“ řekl jí, chytil ji za zápěstí a silou ji odtáhl od hrůzného výjevu, který se před ní rozkládal. „Běž si sednout na postel. Volám na policii.“

Gabby přestala křičet a vděčně uposlechla jeho pokynů. Malátně se došourala k posteli, kde se posadila a zabodla oči do země, ačkoli ani nevnímala, na co se dívá. Někde za sebou slyšela Carterův hlas. Zněl vzdáleně a jakoby ozvěnou.

„Chci nahlásit vraždu. Našli jsme ve vaně mrtvou ženu. Vypadá to, že ji někdo pobodal.“

Gabby vší silou sevřela víčka, nic to však nepomohlo. Pořád před sebou viděla bezvládnou a ochablou Claire, jak leží v koupelně jen několik metrů od ní. Měla pocit, že má ten obraz vypálený v mysli.