Читать книгу Dokonalý Úsměv - Блейк Пирс - Страница 5

Jessie Huntové prolétla hlavou už asi počtvrté za poslední hodinu ta samá myšlenka.

Nenávidím to tady.

„Tady“ byl oficiální zabezpečený úkryt WITSEC. Ačkoli se jí pobyt ve sterilním řadovém domě, kde se kolem ní neustále motali američtí maršálové, vůbec nelíbil, nemohla protestovat proti tomu, že je to nezbytné. Koneckonců sotva před dvěma týdny unikla útoku sériového vraha, svého otce, Xandera Thurmana, který ji celé měsíce pronásledoval.

A jen o několik dní poté uprchl z vězeňské psychiatrické nemocnice jeho největší obdivovatel, rovněž zabiják, jménem Bolton Crutchfield, spolu se čtyřmi dalšími nebezpečnými vězni. Dva z nich již dopadli. Crutchfield a další dva se ovšem stále pohybovali na svobodě.

A tak když jí kapitán Roy Decker, její nadřízený v LAPD, nařídil, aby se až do vyřešení nastalé situace řídila pokyny programu na ochranu svědků, nebyla Jessie v pozici se s ním dohadovat. I když to pro ni v podstatě znamenalo domácí vězení a povinnou dovolenou z práce, kde působila jako forenzní profilistka.

Přísně vzato ani nebyla svědkyně v žádném probíhajícím soudním řízení. Nicméně jelikož se nacházela v přímém ohrožení života a vzhledem k tomu, že pracovala pro policii a spolupracovala s LAPD a FBI, udělali pro ni výjimku.

Dokud jejího otce a Crutchfielda nechytí nebo nezabijí, je v pasti. Nyní trávila dny tím, že sledovala postup případu na internetu a mezitím posilovala a trénovala sebeobranu jako o život. To ji však jen stěží dokázalo uchránit před šílenstvím.

Desetitýdenní program, který před nedávnem absolvovala na Akademii FBI v Quanticu ve Virginii, ji sice vybavil účinnými bojovými dovednostmi a novými profilovacími technikami, ovšem jak se vypořádat s nesnesitelnou nudou, jež člověka přemůže, když musí být dvacet čtyři hodin denně zavřený doma, to ji nenaučil.

Dům to byl sám o sobě hezký. Ležel v klidné obytné čtvrti v Palms, v západním Los Angeles. Každé pozdně jarní ráno tu popíjela kávu a pozorovala, jak rodiče doprovází své děti do základní školy o pár bloků dál.

Její prozatímní obydlí se nacházelo na konci slepé uličky, kde se dalo lépe zabezpečit a chránit. Jenže to také znamenalo, že tam většinu času nebylo nic k vidění. Někdy uprostřed dopoledne si obvykle chodila zaplavat do bazénu, který zakrývala obrovská plachta, jež na první pohled sloužila jako ochrana před sluníčkem, ve skutečnosti však stála v cestě zvídavým zrakům sousedů.

Její situace se ještě zhoršila po tom, co Kat odešla. Jessiina kamarádka dostala povolení s ní v domě pár dní zůstat, zřejmě i kvůli všeobecným obavám, že by se jí po krku mohl vydat také Bolton Crutchfield. Kat Gentryová totiž působila jako vedoucí bezpečnosti na NRD – alias nerehabilitativním oddělení – státní metropolitní nemocnice v Norwolku, odkud Crutchfield a ostatní vězni uprchli. Mezi úřady panoval strach, že by někteří z nich mohli prahnout po odplatě.

Pak se ale Kat zmínila o tom, že uvažuje o dlouhém výletu do Evropy, aby si pročistila hlavu, a maršálové po tom nápadu okamžitě skočili. Jednak se tím odklidí z centra dění a jednak se tím sníží jejich bezpečnostní výdaje. Jessie si stále živě vybavovala jejich konverzaci před pár dny.

„Nepřipadá ti to trochu, jako bys utíkala před svými problémy?“ chtěla vědět Jessie, přestože si uvědomovala, že tím svou kamarádku nejspíš zatlačí do defenzívy.

Kat se na ni tázavě podívala. Ještě než stihla odpovědět, Jessie věděla, že udělala chybu. Katherine Gentryová byla přece bývalá mariňačka, o čemž svědčily i četné jizvy od šrapnelů z improvizované nástražné výbušniny, která jí explodovala před obličejem. Dokud ji nezradil jeden z jejích nejspolehlivějších důstojníků, Ernie Cortez, spravovala vězeňské zařízení, v němž přebývali někteří z nejhorších vyvrhelů společnosti. Jessie moc dobře věděla, že je tvrdá jako skála.

„Já myslím, že mám právo na trochu času pro sebe,“ podotkla Kat a nijak víc se bránit nesnažila. „Kdybych věřila, že tě maršálové nechají jet se mnou, navrhla bych ti, ať se ke mně přidáš.“

„Ráda bych, to mi věř,“ odvětila Jessie, které se ulevilo, že její kamarádka přece jen neustoupila k sebeobhajování. „Bohužel je pravda, že dokud mého otce a Crutchfielda nechytí, nebudu mít klidný spánek bez ohledu na to, na jakém jsem kontinentu. Jakmile vymyslíme nějaký plán, jak na ně, dám do toho všechno. Musím to skoncovat, abych se mohla vrátit k aspoň jakžtakž normálnímu životu.“

„Nemám dojem, že by existoval nějaký pořádný plán,“ poznamenala Kat hořce.

„To ne,“ souhlasila Jessie. „A nemysli si, že mi to neleží v hlavě. Jediná světlá stránka je na tom fakt, že můj otec je příliš zraněný, aby mi mohl jít hned zase po krku. Když jsem ho viděla naposledy, skákal zrovna z okna ve čtvrtém patře, a to už předtím utrpěl zranění do žaludku, ramene a hlavy. Nějaký čas bude mimo provoz.“

„Jenže to se nedá tvrdit o Boltonu Crutchfieldovi,“ připomněla jí Kat. „Ten je zdravý jako rybička a celý žhavý dát se do práce. Navíc má k dispozici… i jiné výhody.“

Kat to dál nerozváděla, ale ani nemusela. Obě věděly, na co naráží. Kromě dalších dvou uprchlíků, kteří mu mohli pomáhat, tu byl ještě Ernie, Katin bývalý zástupce na NRD.

Zatímco se Kat účastnila pohřbu Jessiiných adoptivních rodičů, Ernie, dvoumetrový a stokilový chlap jako hora, zavraždil několik bezpečnostních pracovníků NRD, aby následně propustil Crutchfielda i ostatní vězně na svobodu. Trvalo dalších pár dní, než se FBI podařilo odhalit, co nikdy nevyšlo najevo během Katiny vstupní kontroly, když ho přijímala.

Ernie ve svých jedenácti letech strávil rok v psychiatrické léčebně pro mladistvé, protože pobodal jiného chlapce šroubovákem do břicha. Naštěstí pro něj to zraněný přežil.

Ernie si svůj trest odseděl bez dalších incidentů. Po svém propuštění se s rodinou přestěhoval a nikdy se u něj nevyskytl žádný další problém. Jakmile dosáhl plnoletosti, byly jeho mladistvé záznamy zapečetěny. Jelikož v jeho spisech nefigurovaly žádné další výstražné prapory, zbývalo jen brilantní resumé od americké armády, krátké působení jako soukromý bezpečnostní pracovník a pozice vězeňského dozorce ve věznici Supermax v Coloradu.

Kdyby měla Kat přístup k jeho psychiatrickým záznamům z nápravného zařízení pro mladistvé, zjistila by, že ho lékařský personál považoval za sociopata s mimořádnou schopností ovládat a skrývat své násilné záliby.

Poslední část jeho propouštěcích papírů uváděla: „Dle názoru tohoto lékaře, představuje pacient Cortez pro společnost i nadále hrozbu. Naučil se sice skrývat své tužby, je však vysoce pravděpodobné, že se u něj někdy v blízké či velmi vzdálené budoucnosti projeví ty samé psychické potíže, které ho přivedly do této léčebny. Náš současný systém bohužel pro tuto možnost nenabízí řešení a vyžaduje, abychom pacienta bezodkladně propustili. Ačkoli se další léčba nenařizuje, důrazně se doporučuje.“

K žádné další léčbě nedošlo. Když se z Ernieho stal strážce na NRD a začal přicházet do styku s Boltonem Crutchfieldem, mistrem manipulace, propadl jeho kouzlu. Nikdy to však na sobě nedal znát, dál dělal svou práci a vesele se bavil se svými kolegy, které měl nakonec zabít.

Kat obviňovala za jejich smrt sama sebe, třebaže ji nemohla nijak předvídat. Jessie se opakovaně pokoušela její pocit provinilosti zmírnit, avšak bez úspěchu.

„Já jsem forenzní profilistka, vyškolená k tomu, abych odhalila právě věci, jako jsou sociopatické tendence,“ utěšovala ji. „Setkala jsem se s ním nejmíň desetkrát a nikdy jsem nepojala ani nejmenší podezření. Nechápu, jak bys to mohla poznat ty.“

„Na tom nezáleží,“ trvala na svém Kat. „Nesla jsem zodpovědnost za bezpečí svých pracovníků a za to, aby všichni vězni zůstali pod zámkem. Na obou frontách jsem selhala. Zasloužím si plnou vinu.“

Tato konverzace se odehrála před třemi dny. Nyní už byla Kat někde ve Francii a neměla přitom tušení, že si maršálové od Interpolu vyžádali tajného agenta, který ji bude pro její vlastní bezpečí pronásledovat. Jessie na druhou stranu nezbývalo nic, než válet se na plastovém lehátku u bazénu téměř na doslech dálniční dopravy. Neměla nikoho, s kým by si mohla povídat, téměř žádné soukromí a skoro nic, čím by se rozptýlila, aby jí myšlenky nezaplouvaly do temných míst. Občas, když ji přepadly obzvlášť silné záchvaty sebelítosti, měla pocit, jako by z ní znovu dělali oběť.

Zvedla se, aby si dovnitř zašla pro něco k snědku, a po cestě si navlékala košili, kterou jí před pár dny koupil jeden z maršálů. Nikdo mu nedal žádné podrobné pokyny, nebyla tedy jeho chyba, že jí příliš neseděla. Jessie se ovšem nedokázala ubránit jistému podráždění, že jí sahá sotva k bokům a přitom pořád vypadá jaksi obrovsky. S jejími téměř sto osmdesáti centimetry a štíhlou postavou potřebovala něco dvakrát tak dlouhého a o polovinu užšího. Hnědé vlasy, jež jí sahaly po ramena, si stáhla do ohonu a prošla dveřmi, přičemž se snažila, aby se jí v zelených očích nezračilo příliš zjevné otrávení.

Při vstupu do domu zahlédla, jak maršál u posuvných dveří lehce pootočil hlavu. Zjevně naslouchal nějaké zprávě ve sluchátku. Ať už se z něj dozvěděl cokoliv, mimoděk mu z toho ztuhlo celé tělo. Jessie věděla, že se něco děje, ještě než vešla do kuchyně.

Jelikož jí nic neřekl, pokračovala do kuchyně a předstírala, že si ničeho nevšimla. Nevěděla, jestli se zpráva netýkala narušení bezpečnosti domu, a tak se začala rozhlížet po něčem, čím by se mohla bránit, kdyby ji tu našel Crutchfield. Na konzolovém stolku v jídelně stálo skleněné sněžítko San Francisca zhruba o velikosti žlutého melounu.

Hlavou jí problesklo, proč by v San Franciscu padal sníh, to už však kouli popadla do dlaně a schovala si ji za záda. Pak se vrátila do kuchyně, opatrně našlapovala na bříška svých chodidel, tělo měla připravené k akci a očima těkala z jedné strany na druhou ve snaze odhalit skrytou hrozbu. Na opačném konci kuchyně se otevřely dveře.