Читать книгу Поэзия цвета. Картины, стихи и проза - Ирина Силецкая - Страница 13

Stromy se svěšenými rameny.

Zacementované silnice.

Slepicím zmoklo peří,

kozy zebou nohy.

Pod zlámanými deštníky

choulí se lidé – myši.

Domy dorostly jen do přízemí,

zarazily se o břidlicový rám.

Auta á la retro

neberou ani do šrotu.

Mohli by žít lépe.

Ale jak na to? Nikdo se neptá.

Teď právě frčí holínky.

Až bude vyhlášeno léto

všichni si nazují polobotky.

Shop nepremává,

plot je našišato

a husy u koryta

bezcílně kejhají.

Na podzim půjdou pod kudlu.

Mají štěstí – nikdo jim to neřekl.

Od předtuchy ke smutku je jen krok.

A kdo nosí štěstí? Nevíme.

Na holuby číhají

hubené a zlé kočky.

Dnes krávy nadojí

denně jen lžíci mléka.

Pusto a prázdno,

pryč jsou mé naděje.

Nad horama nesvítá,

spásy se nedořežeš.

Na poslední stránce stojí věta:

Nastává konec světa!

(Preklad K. Sýs)