Читать книгу Поэзия цвета. Картины, стихи и проза - Ирина Силецкая - Страница 5

Praha se mračí. Déšť

paličkami tluče dláždění.

A vichr – nesmlouvavý vojevůdce

rozkazuje živé vodě

koho a co má svlažit. Nehybnost

mlčí nad zalitou Prahou,

od střech po sklepení zebou domy.

Město se unavilo, tiše spí.

Podél zdi probleskne

a zas vklouzne do tmy taxík.

Unavená Praha spí.

Dá si zdát letní sny.

Karlův most se stáhl do sebe,

na kost promočený lijavcem.

Protahuje se jako kotě

teď nastavil vodě pravobok.

Na palubě těžkotonážního deštníku

obeplouvám skaliska činžáků.

Sním s Prahou

sama její sen.

Vpíjím se do samoty…

Slyšíš mne, Praho?

Zakotvím svou duši v hnízdě

pod jednou z hebce vystlaných střech.

(Preklad K. Sýs)