Читать книгу Поэзия цвета. Картины, стихи и проза - Ирина Силецкая - Страница 7

Rozkradli jsme zemi

po kouskách.

Jak vrátit to, čím bývala?

Jen pár teček místo odpovědi…

Vše co řekneme

umazala lež.

Vše je dovoleno,

ale smíš si to jen myslet.

Prosit světce lze jen v kostele.

Ale právě ti před pohledem ikon

uhýbají vyhořelým zrakem,

sinalí a dutí.

Jak jsi, Bože, mohl dovolit

právě tohle?

Místo štěstí jsem si vyprosila

hoře.

Učit se, učit se, učit?

Učení nemá cenu.

Bohatí se neučí,

kradené zlato jim samo

spadne do klína.

Už to začíná —

bez čtení, bez psaní,

bohatnou dutohlávky a dutohlávci,

rozlézají se rychlokvašky.

Mor peněz k nám vtrhl,

ano, právě k nám!

I mrňous umrněný

chce být bohatý!

A mocný,

pozlacený od hlavy až po paty.

Ó krutá tího moci!

A tak málo vlastenců v zemi.

Kam se poděju,

kam před tím uteču,

když snít zadarmo se dá

už jenom v černé noci?  (Preklad K. Sýs)