Читать книгу Pokřik Cti - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 17

Gwen klečela vedle Godfreyho postele v malém domku léčitelky a už nemohla dál. Illepria seděla opodál. Už dlouhé hodiny poslouchaly bratrovy žalostné vzdechy. Illepria se mračila čím dál víc a zdálo se, že přestává doufat, že by to pacient mohl přežít. Gwen se cítila bezmocná, protože nemohla dělat nic, než jen sedět a čekat. Přitom zoufale cítila potřebu něco udělat. Cokoliv.

Nejenomže ji sžíral pocit viny a starost o Godfreyho, zároveň měla i strach o Thora. Nemohla dostat z hlavy představu, že se sice žene do bitvy, ale navíc je v ní ještě někde past nastražená od Garetha. Zoufale chtěla Thorovi nějak pomoci. Měla pocit, že jestli tu bude sedět ještě chvíli, tak se asi zblázní.

Zvedla se a rozběhla se napříč místností.

„Kam jdeš?“ zeptala se Illepria hlasem ochraptělým z několikahodinového opakování modliteb.

Gwen se k ní otočila.

„Vrátím se.“ řekla. „Musím něco zkusit udělat.“

Otevřela dveře a vyběhla do pozdního večera, kdy už i druhé slunce zapadalo. Obloha se mezitím zbarvila odstíny rudé i fialové a druhé slunce sedělo jako velký zelený míč na obzoru. Akorth s Fultonem tam naštěstí ještě stále čekali a hlídali. Oba teď vyskočili a s ustaranými tvářemi se podívali na Gwen.

„Bude žít?“ zeptal se Akorth.

„Já nevím,“ odpověděla Gwen. „Zůstaňte tady a hlídejte dál.“

„A kam jdeš?“ zeptal se Fulton.

Když před chvílí vyhlédla z okna a uviděla mysticky zbarvené rudé nebe, něco ji napadlo. Přece jen tu byl jeden člověk, který by teď mohl pomoci.

Argon.

Pokud v Králově Dvoře zůstal někdo, komu mohla Gwen věřit, někdo, kdo zároveň měl rád Thora, kdo zůstal dosud loajální zesnulému otci a v jehož silách zároveň bylo jí pomoci, tak to byl on.

„Musím najít někoho výjimečného,“ řekla.

Potom se otočila a spěchala směrem k pláním, kde stála Argonova chatrč. Po chvíli se její rychlá chůze změnila v běh.

Už se tím směrem nevypravila celé roky od dob, kdy byla ještě docela malá, ale pamatovala si, že to místo bylo vysoko na svahu kopce v pusté krajině za městem. Běžela a běžela, sípala nedostakem dechu, zatímco okolní krajina byla čím dál pustější, větrnější. Tráva se nejprve shlukla do ojedinělých ostrůvků a potom se proměnila v kameny. Kvílela tu meluzína a celé okolí bylo ještě strašidelnější. Měla pocit jako kdyby kráčela měsíční krajinou.

Když bez dechu konečně dorazila k Argonově chatrči, začala okamžitě bušit pěstí na dveře. Nikde neviděla kliku, ale i tak si byla jistá, že je na správném místě.

„Argone!“ křičela. „To jsem já! Gwen! MacGilova dcera! Pusť mě dovnitř! Poroučím ti to!“

Bušila a bušila, ale jedinou odpovědí jí bylo kvílení větru.

Po nějaké chvíli jí po tvářích začaly téct slzy. Byla úplně vyčerpaná a zoufalá. Jestli nenajde pomoc tady, tak už ji nemůže čekat ani nikde jinde.

Slunce zapadlo za obzor a krajina začínala temnět v přicházejícím soumraku. Gwen se vydala po svahu kopce zpátky do města. Hřbetem ruky si otírala slzy a zoufale přemýšlela, kam by se měla vydat teď.

„Prosím, otče,“ řekla nahlas a zavřela oči. „Dej mi nějaké znamení. Ukaž mi kam mám jít a co mám udělat. Prosím, nenech svého syna zemřít. A prosím, nenech umřít ani Thora. Pokud mě máš rád, odpověz mi, prosím.“

Potom dlouhou chvíli pokračovala tiše, poslouchala šelest větru, když tu najednou dostala nápad.

Jezero. Jezero nářků.

No jistě. Na to místo se přece chodil modlit každý, kdo měl někoho na smrt nemocného. Bylo to malé, čisté jezírko uprostřed Rudého lesa, obklopené vysokými stromy, které zdánlivě sahají až do nebe. To místo bylo odjakživa považováno za svaté.

Děkuji za pomoc, otče, pomyslela si Gwen.

Najednou měla pocit, že je otec s ní. Dala se do běhu nejkratší cestou k Rudému lesu a k jezeru, které mělo vyslechnout její hoře.

*

Gwen klečela na břehu Jezera nářků, kolena opřená o klekátko z rudé borovice, které obkružovalo celou vodní plochu jako prsten. Dívala se na klidnou vodní hladinu. Nejklidnější, jakou kdy viděla. Odrážel se v ní vycházející měsíc. Byl nádherný, jasně zářící a v těchto dnech došel úplňku. Druhé slunce ještě zcela nezapadlo, a tak se teď v háji mísilo jeho světlo spolu s tím měsíčním. Obě nebeská tělesa se odrážela na hladině na své polovině jezera, což okolní mystickou atmosféru jenom umocňovalo. A v ten moment, kdy jeden den ještě neskončil, ale přitom už začínal druhý, se mohlo zcela jistě stát cokoliv.

Klečela, plakala a modlila se vší silou, kterou v sobě našla. Události posledních dní na ni byly příliš náročné a ona teď pustila veškeré nahromaděné smutky a strachy ven v podobě slz. Modlila se za bratra, ale stejnou měrou i za Thora. Nedokázala si představit, že by je měla této noci oba ztratit a že by už nezůstal nikdo, kdo by ji před Garethem mohl ochraňovat. Nedokázala si ani představit, že by ji poslali provdat se za nějakého barbara. Měla pocit, že se její život kousek za kouskem hroutí a zoufale potřebovala nějaké odpovědi, které by jí daly špetku naděje.

V jejím království bylo mnoho lidí, kteří se modlili k bohům jezer, bohům hájů, hor anebo i k bohům větru, ale Gwen na nic podobného nevěřila. Ona, stejně jako Thor, šli proti nejrozšířenějším kultům a následovali poměrně radikální cestu víry pouze v jediného Boha, který prostupoval i představoval celý svět. Právě k němu se teď modlila.

Prosím, Bože. Vrať mi Thora. Ochraňuj ho v jeho bitvách. Pomož mu uniknout z té léčky. Prosím, nech Godfreyho žít. A prosím, ochraňuj i mě – nedovol, aby mě odsud odvedli pryč a provdali za nějakého Nevarunce. Udělám cokoliv si budeš přát. Jenom mi dej znamení. Ukaž mi, co chceš, abych udělala.

Takto tam klečela dlouhou dobu. Odpovědí jí nebylo nic víc než meluzína, která se proháněla mezi kmeny obřích rudých borovic, a praskání jejich větví. Chvíli co chvíli dopadaly na hladinu jezírka dlouhé jehlice.

„Buď opatrná v tom, za co se modlíš,“ ozval se hlas.

Rychle se otočila a zjistila, že za ní někdo stojí. Byla by se vylekala, ale okamžitě toho člověka poznala po hlase. Ten prastarý hlas, snad ještě starší než okolní stromy, možná než Země samotná, byl naprosto nezaměnitelný. Její srdce poskočilo radostí, když si uvědomila, kdo to je.

Stál za ní a měl na sobě bílý plášť s kapucí. Pohled jeho žhnoucích očí jako by se propaloval skrz její duší a nahlédal až do nejtajnějších koutů její mysli. V pravé ruce třímal svou berlu.

Argon.

Postavila se a otočila k němu.

„Hledala jsem tě,“ řekla. „Šla jsem k tvému obydlí. Neslyšel jsi mé klepání?“

„Já slyším všechno,“ odpověděl záhadně.

Zarazila se. Výraz jeho tváře zůstal naprosto neutrální.

„Pověz mi, co si mám počít,“ řekla potom. „Udělám cokoliv. Prosím, nenech Thora umřít. To přece nemůžeš dopustit!“

Přistoupila k němu a zoufale jej chytila za zápěstí. Jen se jej ale dotkla, okamžitě ucukla. Jeho kůže byla horká jako roztavené olovo a část toho tepla okamžitě pronikla do její paže. Druidova energie byla nepředstavitelná.

Argon si povzdechl, odvrátil se od ní a popošel několik kroků k jezeru. Tam se zastavil, zadumaně patřil na klidnou hladinu a jeho oči se blýskaly.

Došla k němu a dlouhou chvíli tam s ním beze slov stála. Čekala, až bude druid připravený promluvit.

„Změnit osud není nemožné,“ řekl. „Vždy je to však vykoupeno velkou obětí. Chceš zachránit něčí život. To je šlechetná pohnutka. Ale dva zachránit nemůžeš. Budeš si muset vybrat.“

Podíval se na ni.

„Chceš aby tuto noc přežil Thor, anebo tvůj bratr? Jeden z nich musí zemřít. To je dané.“

Gwen byla takovou otázkou zdrcena.

„Co je to za volbu?“ zeptala se. „Záchranou jednoho mám odsoudit druhého.“

„Ne ty,“ odpověděl. „Mají zemřít oba. Ty bys mohla jednoho z nich zachránit. Je mi líto, ale takový je jejich osud.“

Gwen měla pocit, jakoby jí druid vrazil do břicha nůž. Oba mají zemřít? Bylo strašlivé na to jenom pomyslet. To by osud vážně mohl být tak krutý?

„Nemůžu si vybrat jednoho před druhým,“ řekla konečně slabým hláskem. „Moje láska k Thorovi je samozřejmě silnější. Ale Godfrey je moje krev, rodina. Nedokážu si představit, že by jeden měl umřít, aby druhý mohl žít. A nemyslím, že by si to kterýkoliv z nich přál.“

„Potom oba zemřou,“ řekl Argon.

Gwen zaplavila panika.

„Počkat!“ vykřikla a odvrátila se.

Druid se na ni tázavě podíval.

„A co já?“ zeptala se. „Co když zemřu já, abych je vykoupila? Je to možné? Můžou oba žít, pokud já zemřu?“

Argon se na ní dlouhou chvíli zkoumavě díval.

„Máš dobré srdce,“ řekl. „Nejlepší ze všech žijících MacGilů. Tvůj otec si vybral moudře. Ano, vskutku…“

Argonův hlas se náhle vytratil a on zůstal jenom zírat do jejích očích. Gwen se najednou cítila velmi nepohodlně, ale neměla odvahu uhnout pohledem.

„Stalo se něco neuvěřitelného,“ vydechl Argon. „Tvůj čistý záměr způsobil, že tě duch světa vyslyšel. Thor bude dnes v noci zachráněn. A tvůj bratr také. I ty budeš žít. Ale přesto musí být odňat alespoň malý kousek života. Nezapomeň, cena musí být vždy nějak splacena. Za to, že oba budou žít, ty částečně zemřeš.“

„Co to znamená?“ zeptala se vyděšeně.

„Všechno má svou cenu,“ odpověděl. „Ale stále si ještě můžeš vybrat. Chceš od svého záměru raději upustit?“

Gwen se zasmušila.

„Pro Thora udělám cokoliv,“ řekla. „Stejně jako pro mojí rodinu.“

Argonův pohled ji propaloval až do morku kostí.

„Thor má před sebou velký osud,“ řekl. „Ale každý osud se může měnit. Vlastně je spíše ve hvězdách, jak to nakonec dopadne. Osud je ale také zčásti kontrolován Bohem. Bůh může osud změnit. Thor měl dnes v noci zemřít. Bude žít jenom díky tvému přičinění. A ty za to také zaplatíš. A cena bude vysoká.“

Gwen chtěla vidět více. Natáhla se k Argonovi, ale než se ho stačila dotknout, zablesklo se jí před očima. A pak byl Argon najednou pryč.

Otočila se kolem dokola a hledala ho všude v okolí, ale byl pryč.

Nakonec se rezignovaně obrátila zpátky k jezerní hladině. Ta byla klidná, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Viděla tam obraz vlastní tváře, která se zdála strašně vzdálená. Gwen pocítila hluboký klid a vděčnost. Zároveň se ale začala obávat o svou vlastní budoucnost. I když si říkala, že by na to neměla myslet a měla by být ráda za to, čeho dosáhla, stejně si nemohla pomoci a neustále si kladla otázku: Jakouže to cenu bude muset zaplatit za Thorův život?