Читать книгу Rytířské Klání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Gwendolyn se ocitla samotná zpátky v Prstenu a v hradu v Králově Dvoře. Když se však rozhlédla kolem sebe, zjistila, že něco není v pořádku. Hrad byl opuštěný, nebyl v něm ani nábytek a dokonce i vitráže v oknech chyběly. Zůstaly po nich jenom prázdné otvory. Ve vzduchu vířil prach a celé místo působilo dojmem, jako kdyby nebylo nikým obýváno už po tisíc let.

Gwen vyhlédla z okna, aby si prohlédla okolní krajinu. Prsten, který kdysi tak milovala pro jeho krásu a bohatství, teď připomínal spáleniště. Jako kdyby široko daleko nezůstalo naživu vůbec nic.

„Dcero,“ ozval se hlas.

Gwen se s úlekem otočila a spatřila matku, jak se na ni s unavenou a nemocnou tváří dívá. Vypadala tak, jak si ji Gwen pamatovala, když ležela na smrtelné posteli. Působila tehdy mnohem starší než kolik let od jejího narození ve skutečnosti uplynulo.

Gwen byla dojatá. Uvědomila si, že přes všechny neshody, které mezi sebou měly, jí matka i tak strašlivě chyběla. Možná že to ale nebyla přímo ona, kdo jí chyběl, nýbrž jednoduše pocit, že je zase doma, mezi členy své rodiny a v Prstenu. Co by tak dala za to, aby opravdu mohla znovu vrátit k tomu, co měla ráda.

„Matko,“ odpověděla a stále nevěřila vlastním očím.

Vztáhla k ní ruku, jen aby zjistila, že se obraz před jejíma očima náhle změnil a ona se ocitla na jakémsi ostrově. Stála na okraji pobřežního útesu a všechno kolem ní bylo spáleno na uhel. Vzduch byl naplněn pachem síry a dráždil ji v nose. Rozhlížela se kolem, snažíc se proniknout očima hustá oblaka dýmu, když tu spatřila zlatou kolébku. Byl to široko daleko jediný nespálený předmět.

Její srdce divoce tlouklo, když přistoupila blíže, aby se podívala, zda tam nespatří svého syna. Zčásti pocítla radost, že jej konečně znovu sevře v náručí a už nikdy nepustí, ale zároveň se i bála, že tam její dítě nebude – anebo že bude mrtvé.

Vrhla se kupředu a naklonila se nad kolébkou jenom aby zklamaně vydechla. Byla prázdná.

„GUWAYNE!“ zakřičela smutně.

Vtom někde vysoko na nebi uslyšela řev, který se ozval hned po jejím výkřiku, a spatřila nad sebou celé hejno jakýchsi temných létajících bytostí. Vypadaly jako gargoylové a odlétali pryč od ostrova. Její srdce se téměř zastavilo, když si všimla, že se v pařátech posledního z nich zmítá malé křičící děťátko. Její synek byl odnášen těmi obludami někam pryč a záhy jí zcela zmizel v oblacích kouře.

„NE!“ začala křičet.

Ten křik ji probudil. Posadila se na posteli a ihned se začala rozhlížet kolem sebe ve snaze najít své dítě, vzít jej do náručí a přisknout si jej pevně k tělu.

Jenže Guwayne tam nebyl.

Ztěžka oddychovala a zprvu nechápala, kde to vlastně je. Za okny začínalo svítat a jí zabralo několik dlouhých chvil než si uvědomila, že se nachází ve své komnatě v královském hradu na Útesu.

Krohn se zvedl ze země vedle její postele, vyhoupl se předními tlapami nahoru a začal jí olizovat ruku. Potom si na ni položil hlavu, jako kdyby ji chtěl ukonejšit. Začala jej hladit po srsti mezi ušima. Všechno se jí to jenom zdálo.

Guwayne, pomyslela si. Bylo to tak skutečné. Jako kdyby to ani nebyl obyčejný sen, ale spíše nějaká forma věštecké vize. Snažila se jí sdělit, že Guwayne, ať už byl kdekoliv, byl v nebezpečí. Zmocnila se jej nějaká temná síla a Gwen tomu věřila.

Vstala z postele a rozrušeně se rozhlédla. Věděla, že musí za každou cenu najít své dítě i svého muže, ale že to zároveň teď nemůže udělat.

Hřbetem ruky si utřela slzu, skanuvší jí po tváři a oblékla si hedvábný župan. Potom rychle přešla komnatu ke klenutému oknu. Studená kamenná podlaha ji přitom studila do nohou. Otevřela vitrážované okno, nechala slabé paprsky vycházejícího slunce padnout na svou tvář, dívala se na okolní krajinu. V barvách východu slunce to byl vskutku krásný pohled. Rozhlížela se po impozantních ulicích královského města i zemědělské krajině, která jej obklopovala. Přes kulaté kopce se táhly vinohrady a ovocné sady a všechno působilo ještě bohatším dojmem, než jak si to pamatovala z domovského Prstenu v dobách jeho největší slávy. Za tím vším se potom na obzoru třpytilo jezero a ještě za ním už se zvedala ohromná stěna Útesu, obkružujícího celé království. Jeho vrcholky byly zahaleny v mlze. Celé to místo působilo neskutečně bezpečným a pokojným dojmem.

Pomyslela na Thorgrina a Guwayna, kteří byli někde tam venku. Kde asi tak mohli být? Uvidí je vůbec ještě někdy?

Došla ke kamennému umyvadlu, aby se umyla a potom se začala oblékat. Sezením v této komnatě Guwayna s Thorgrinem zaručeně nenajde. Musí jednat a jestli jí někdo může pomoci, pak je to jistě zdejší král. Určitě musí být nějaký způsob.

Vzpomněla si na jejich poslední rozhovor, když spolu stáli na vrcholcích Útesu a sledovali Kendrickovu družinu odjíždět do pouště. Vzpomněla si na tajemství, které jí král vyjevil. Tajemství o jeho brzké smrti a spolu s ním i smrti celého Útesu. Chtěl jí toho povědět ještě mnohem více, ale byli vyrušeni. Jeho rádcové za ním přišli a odvedli jej v nějaké naléhavé otázce. Slíbil jí tehdy, že jí poví více, až budou mít soukromí, a že ji také hodlá požádat o laskavost. Přemýšlela, jakou laskavost měl asi na mysli. Co od ní může chtít?

Včera večer ji požádal, aby se s ním sešla v trůnním sále, hned jak vyjde slunce, a tak si teď musela pospíšit, neboť už bylo pozdě. Měla pocit, že si v noci kvůli těm snům ani pořádně neodpočinula.

Než však opustila komnatu, zakručelo jí v břiše tak mocně, že se znovu otočila a, pamatujíc si to strašlivé hladovění na cestě Velkou pustinou, rozhodla se v rychlosti posnídat. Na stolku měla jako každé ráno připraven podnos s chlebem, sýrem a pudinkem. Rychle něco z toho pobrala a začala jíst za chůze ke králi. Po chvíli zjistila, že si vzala mnohem více, než byla schopna sníst, a tak zbytek nabídla Krohnovi, který ji i teď následoval jako stín. Za všechno to jídlo, střechu nad hlavou i pohodlí byla králi neskonale vděčná. Dělal vše pro to, aby se tu cítila jako doma a Gwen musela uznat, že se mu to částečně dařilo.

Když vešla na chodbu, strážní se napřímili do pozoru a pozdravili ji. Gwen potom procházela matně osvětlenými chodbami hradu.

Když dosáhla konce hlavní chodby, jala se stoupat po kamenném točitém schodišti, až se dostala do nejvyššího patra, kde byla královská trůnní síň a jeho soukromé komnaty. Po několika dnech pobytu zde už hrad docela dobře znala. Prošla zkratkou přes jednu z komnat a chystala se zabočit do další chodby, když tu najednou koutkem oka zahlédla pohyb. Odhalila postavu zpola ukrytou ve stínu.

„Gwendolyn?“ řekl ten člověk až příliš jemným hlasem a s téměř neznatelným úsměvem se vynořil na světlo.

Gwendolyn na vteřinu zaváhala ve snaze vzpomenout si, s kým má tu čest. Během posledních dní byla představena příliš mnoha lidem, aby si mohla všechny neomylně zapamatovat.

Tuhle tvář však přesto nezapomněla. Byl to králův syn. Druhý z dvojčat, ten černovlasý.

„Ty jsi princ,“ vzpomněla si nahlas. „Třetí nejstarší, že?“

Věnoval jí úsměv, který se jí ani trochu nelíbil a přistoupil blíže.

„Vlastně jsem druhý nejstarší,“ opravil ji. „S bratrem jsme dvojčata, ale já se narodil jako první.“

Gwen si jej prohlédla a viděla, že je krásně oblečen, hladce oholen a že má učesané vlasy. Cítila z něj jakýsi vonný olej, nebo možná parfém. Důležitost a arogance z něj přímo sálala.

„Mám však radši, když se o mně nesmýšlí jako o jednom z dvojčat,“ pokračoval. „Jsem člověkem sám pro sebe. Mé jméno je Mardig. To, že jsem byl narozen jako dvojče je něco, co nemohu ze svého života vymazat. Je to má pozice, řekněme, ve hře o koruny.“

Gwen se jeho přítomnost nikterak nezamlouvala. Dobře si pamatovala, jak se k ní během hostiny choval a teď cítila, že i Krohn vedle ní je napjatý a dokonce mu trochu vstaly chlupy na hřbetu. Byla však zvědavá na to, co od ní princ chce.

„To se vždycky schováváš ve stínech?“ zeptala se.

Mardig se uchechtl a přistoupil ještě blíže. Tentokrát už to bylo příliš.

„Je to můj hrad,“ odpověděl stručně. „Je o mně známo, že se tu rád procházím.“

„Tvůj hrad?“ zeptala se. „Nepatří spíše tvému otci?“

Jeho výraz potemněl.

„Všechno má svůj čas,“ odpověděl tajemně a ještě se přiblížil.

Gwendolyn zjistila, že nedobrovolně ustupuje. Krohn začal výhružně mručet.

Mardig se na leoparda pohrdavě podíval.

„To nevíš, že v tomto hradě obyčejně nejsou zvířata?“ řekl.

Gwen se rozzlobeně zamračila.

„Tvůj otec nic nenamítal.“

„Můj otec na pravidla příliš nedbá,“ odpověděl. „Já ano. A královská garda se mi zodpovídá.“

Nejistě přešlápla.

„Proč jsi mě tu vlastně zastavil?“ zeptala se rozrušeně. „Abys mi zakázal mít s sebou leoparda?“

Zamračil se též, protože si uvědomil, že tato sokyně se mu jenom tak nepodřídí. Pozorně si ji prohlížel.

„V celém Útesu není jediné ženy, která by po mně alespoň tajně netoužila,“ řekl. „A já přesto v tvých očích nevidím ani náznak chtíče.“

Gwen se na něj zhrozeně podívala. Konečně bylo jasné, o čem tato rozmluva je.

„Chtíče?“ opakovala nevěřícně. „Proč by tam měl nějaký být? Jsem vdaná a láska mého života se ke mně brzy vrátí.“

Mardig se hlasitě rozesmál.

„Opravdu?“ zeptal se pobaveně. „Podle toho co jsem slyšel, musí být už dávno mrtvý. Anebo je ztracený ve světě tak daleko odsud, že už ani nenajde cestu zpět.“

Gwendolyn se zachmuřila a začínala mít opravdovou zlost.

„I kdyby se už nikdy neměl vrátit,“ procedila mezi zuby, „stejně nikdy nebudu s nikým jiným. S tebou rozhodně ne.“

Jeho tvář zbrunátněla.

Gwendolyn se otočila, aby odešla pryč, ale on ji chytil za paži. Krohn výhružně zavrčel.

„Já se tady neptám, když něco chci,“ řekl. „Prostě si to beru. Jsi v cizím království a vydána na milost svého hostitele. Bylo by rozumné, kdybys nevzdorovala svým únoscům. Koneckonců, bez naší pohostinnosti už bys byla dávno mrtvá někde v té pustině. Věř mi, že se v tomto hradu může stát mnoho nemilých věcí, které učiní z čestných hostů psance – i z těch nejdůležitějších a nejurozenějších.“

Gwendolyn už v životě čelila mnoha hrozbám a takováto řeč ji nemohla vystrašit. Zamračila se.

„Únoscům?“ zvedla obočí. „Kdo si myslíš, že jsi? Já jsem svobodný člověk, jestli sis náhodou nevšiml a můžu si jít, kam se mi zlíbí.“

Ošklivě se usmál.

„A kam chceš jít? Zpátky do pustiny?“

Spokojen sám se sebou zakroutil hlavou.

„Technicky vzato jsi volná a jít opravdu můžeš,“ dodal. „Ale nech mě předtím položit ti otázku: když je celý zbytek světa vlastně smrtelně nebezpečným místem, kam tedy chceš jít?“

Krohn se rozzuřeně vrtěl a Gwendolyn věděla, že nemá daleko do skoku. Setřásla Mardigovu ruku a rychle tu svou položila na Krohnovu hlavu, aby rozběsněného leoparda uklidnila a zabránila nejhoršímu. Potom se na prince znovu zamračila.

„Pověz mi něco, Mardigu,“ oslovila jej chladně. „Proč teď vlastně nejsi venku v poušti se svými bratry na výpravě? Jak to, že jsi jediný, kdo zůstal v hradu? To se bojíš?“

Usmál se na ni, ale ona pod tou maskou dobře viděla zbabělost.

„Rytířství je pro blázny,“ odpověděl. „Nicméně musím říci užitečné blázny, protože nevědomky čistí cestu pro nás ostatní. Když se na rytíře podíváš z jiné stránky, zjistíš, že jsou vlastně něco jako loutky. Já se nenechám tak snadno využívat.“

Zhnuseně se na něj podívala.

„Můj bratr i jeho Stříbrní by se takovým jako jsi ty vysmáli do obličeje,“ řekla. „Ty bys v Prstenu nepřežil ani minutu.“

Znovu se podívala kudy by unikla, ale stál jí v cestě.

„Máš dvě možnosti,“ řekla tedy. „Buď mě necháš jít, nebo tady Krohn dostane snídani, po které tolik touží. Myslím, že jsi přesně jeho typ.“

Podíval se na leoparda, z jehož vyceněných zubů odkapávaly sliny, zachvěly se mu rty a potom ustoupil stranou.

Gwen však neodcházela. Namísto toho k němu přistoupila blíže a zamračila se.

„Možná, že jsi velitelem hradní stráže,“ zasyčela, „ale nezapomínej, že mluvíš s královnou. Se svobodnou královnou. Já se ti nikdy nehodlám zodpovídat ani tě poslouchat. S touto konverzací jsme skončili a ty by sis měl zapsat za uši, že jsem mnohem nebezpečnější, než se možná na první pohled zdám. Mnohem nebezpečnější než jsi ty.“

Princ na ni chvíli vyjeveně zíral a potom se usmál.

„Líbíš se mi, královno Gwendolyn,“ odpověděl. „Mnohem víc, než jsem si zprvu myslel.“

Gwendolyn ani nestačila odpovědět, když se otočil a rychlým krokem odcházel pryč. Brzy zmizel za rohem. Jeho kroky postupně utichaly v dálce, zatímco ona tam pořád stála a přemýšlela, jaké další nástrahy asi u tohoto dvora číhají.