Читать книгу Rytířské Klání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 19

Gwendolyn procházela vysokým klenutým vchodem do královské trůnní síně. Několik sloužících jí i všudypřítomnému Krohnovi drželo dveře. Byla překvapena tím, co v sále objevila. Byl totiž prázdný. Král na jeho vzdáleném konci seděl na svém trůně zcela sám. Když za ní byly zavřeny dveře, prázdnota sálu byla ještě podtržena ozvěnou. Vydala se kupředu po mramorové dlažbě a přímo skrz sérii světelných sloupů vytvářených důmyslnými průzory ve střeše a ještě podtrhujících výjevy z rytířské historie království, vyvedené na podlaze. To místo bylo zároveň uklidňující i strašidelné, inspirativní i stísněné válečnickou historií královského rodu. Gwen měla pocit, že doslova cítí přítomnost dávných králů. Mnoha způsoby jí to vlastně připomínalo její domov v Králově Dvoře. Pokaždé, když sem vkročila, zmocnil se jí smutek a stesk po všem, co musela opustit. Strašlivě jí chyběl otec.

Král MacGil seděl na svém trůně, bradu měl opřenou o pěst a vypadal zamyšleně. Gwendolyn velice dobře rozuměla, jak může člověka tížit vláda. Připadal jí osamnělý, jakoby uvězněný na tomto místě a vědoucí, že chod i osud celého království spočívá především na jeho ramenou. I ten pocit znala až příliš dobře.

„Ach, Gwendolyn,” řekl a jeho tvář se při pohledu na ni rozjasnila.

Očekávala, že zůstane sedět, ale on okamžitě vstal a pospíšil si po schodech dolů z trůnu. Celou dobu se na ni přitom upřímně usmíval. Jeho chování a přátelskost na ni po setkání s jeho synem, ze kterého se ještě nestačila zcela vzpamatovat, působily jako živá voda. Napadlo ji, jestli by o tom králi neměla povědět, ale potom se rozhodla, že raději bude držet jazyk za zuby a uvidí, kam se bude konverzace ubírat. Nechtěla působit nevděčně a začít koverzaci tématem, které by vlastně vypadalo jako stížnost.

„Od našeho předešlého rozhovoru jsem téměř nemohl myslet na nic jiného,” řekl a přátelsky ji objal. Krohn vedle ní zamručel a otřel se tváří o jeho ruku. Král se na něj podíval a usmál se.

„A kdopak je tohle?” zeptal se.

„Jmenuje se Krohn,” odpověděla Gwendolyn, vděčna za královu reakci. „Můj leopard - tedy, abych byla zcela přesná, je to spíše leopard mého manžela, ale já jej teď považuji za svého stejně jako on.”

Král poklekl a začal oběma rukama drbat Krohna za ušima. Dokonce jej i políbil na čelo. Ani trochu se šelmy nebál. Krohn v odpovědi olízl jeho tvář.

„Krásné zvíře,” řekl král. „Osvěžující změna po všech těch psech tady.”

Gwen byla okouzlena jeho vstřícností, ale zároveň tomu ne zcela rozuměla. Pamatovala na Mardigova slova.

„Takže tu zvířata jako Krohn jsou nakonec povolena?” zeptala se.

Král se zaklonil a srdečně se rozesmál.

„Samozřejmě,” odpověděl. „Proč by nebyla? Někdo ti pověděl něco jiného?”

Gwen rychle přemýšlela, zda mu o setkání s princem má říci, ale nakonec se rozhodla, že bude lepší, když celou rodinu nejprve lépe pozná, než mezi ně možná ne zcela spravedlivě vnese důvod ke konfliktu. Rozhodla se, že prozatím bude nejlepší pomlčet.

„Přál sis mě vidět, můj králi?” zeptala se tedy namísto odpovědi.

Jeho tvář okamžitě zvážněla.

„Správně,“ odpověděl. „Naše rozmluva byla přerušena a přitom toho musíme ještě mnoho probrat.”

Otočil se a naznačil jí, aby jej následovala. Společně začali procházet sálem, ozvěna jejich kroků se rozléhala a nějakou chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Gwendolyn si prohlížela vysoké klenuté stropy, erby vyobrazené podél stěn, gobelíny, trofeje, zbraně a brnění .... Vskutku obdivovala reprezentativnost tohoto místa. Zdejší větev rodu MacGilů si skutečně potrpěla na okázalosti rytířské výzdoby. Sál jí velice připomínal ten, který byl v jejím domovském hradě v Prstenu.

Procházeli se sálem, a když potom dorazili na jeho vzdálený konec, prošli dalšími dvoukřídlými velice starobylými a bytelnými dveřmi a dostali se na kamenný balkon. Přiléhal přímo k trůnnímu sálu, byl dobrých třicet metrů široký a podobná byla i výška jeho umístění nad zemí. Obklopovala jej balustráda.

Následovala krále na čerstvý vzduch. Ten se opřel rukama o hladké mramorové zábradlí a rozhlédl se. Pod nimi se rozkládalo překrásné královské město, plné zeleně, ale i krásných domů s břidlicovými střechami, postavenými blízko jeden ke druhému. Na první pohled bylo vidět, že se město po staletí vyvíjelo svým vlastním životem a mnohé čtvrti nebyly při výstavbě nijak plánovány. Domy rostly živelně tak, jak to jejich obyvatelé zrovna potřebovali. Se všemi svými věžemi a věžičkami město vypadalo jako z pohádky. Zejména když se na pozadí třpytily modré vody jezera a za nimi monumentální Útes.

To místo bylo tak dobře skryto a chráněno před okolním světem, že bylo jenom ztěží uvěřitelné, že by se tu mohlo stát něco zlého.

Král si však povzdechl.

„Není snadné si uvědomit, že toto místo umírá,“ řekl, jako kdyby jí četl myšlenky.

„Stěží uvěřit,“ dodal, „že já sám brzy nebudu žít.“

Gwendolyn se na něj účastně a zároveň tázavě podívala. Přemýšlela, zda mu může nějak pomoci.

„Na jakou nemoc, můj králi?“ zeptala se. „Určitě to nemůže být tak hrozné, aby to léčitelé nedokázali vyléčit.“

Král pomalu zakroutil hlavou.

„Už mě viděl každý z nich,“ odpověděl. „Ti nejlepší v celém království. Nic nevymysleli. V mém těle rostou zhoubné tkáně a pomalu mě požírají.“

Znovu si povzdechl a zadíval k obzoru. Gwen se topila ve smutku. Proč to bylo na světě tak zařízeno, že dobří lidé byli často sužováni všemožnými obtížemi, zatímco padouchům se vždy podařilo nějak uniknout?

„O sebe si starosti nedělám,“ dodal král. „Je to můj osud a já ho přijímám. Co mi však nedá spát, je můj odkaz. Moje děti a moje království. To je vše, na čem mi záleží. Svou vlastní budoucnost ovlivnit nemohu, ale jejich ano.“

Podíval se na ni.

„Právě proto jsem s tebou chtěl mluvit.“

Gwen byla už teď odhodlána udělat všechno, co bude v jejích silách, aby mu pomohla, ale:

„I když si to velice přeji,“ odpověděla, „přesto nevidím způsob, jak bych ti mohla být prospěšná. Máš k dispozici celé království. Cožpak ti já mohu dát něco, co jiní nemohou?“

Smutně si povzdechl.

„Máme stejné cíle,“ začal vysvětlovat. „Ty si přeješ porážku Impéria – já také. Ty si přeješ zabezpečit budoucnost pro svou rodinu a svůj lid a zajistit jim bezpečí před imperiálními nájezdy – i v tom se shodujeme. Samozřejmě, prozatím nám Útes bezpečí a dostatek všeho v hojné míře poskytuje. Jenže to není skutečná svoboda. Svobodní lidé mohou jít kamkoliv – to my nemůžeme. Dokud se schováváme, nemůžeme být skutečně svobodní. Je to velmi důležitý rozdíl.“