Читать книгу Rytířské Klání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Volusia stála na vysokém pódiu, na sobě měla zlaté šaty a dívala se na zlaté schodiště, postavené jen a pouze na její počest. Rozpažovala ruce a libovala si v dalším z okamžiků slávy. Ulice Kapitolu byly přeplněny lidmi kam až její oko dohlédlo. Byli tu imperiální občané i spousta jejích vojáků, a ti všichni byli teď novými věřícími. Všichni se jí klaněli a bili v ranním slunci čely o zem. Všichni svorně prozpěvovali její jméno, jako ostatně každého rána během rituálu, který ona a její ministři zavedli. Lidé dostali nařízeno ji buď uctívat, anebo zemřít. Uvědomovala si, že Kapitol ji zbožňuje jenom proto, že musí, ale to nepotrvá dlouho. Brzy už to budou dělat automaticky, protože se to stane vším, z čeho bude jejich svět ukut.

„Volusia, Volusia, Volusia,“ prozpěvovali. „Bohyně slunce a hvězd. Matka oceánu a zvěstovatelka nového úsvitu.“

Uctívaná se rozhlížela do všech stran a obdivovala své nové město. Všude stály nové zlaté sochy, zpodobňující ji samotnou. Příkaz ty modly postavit byl jeden z vůbec prvních, které po získání moci udělila. Každý kout hlavního města teď měl svou zářící zlatou sochu. Všude kam se člověk podíval, viděl Volusii. Nebylo možné existovat a přitom ji nemít neustále na očích i v mysli.

Konečně byla spokojená. Konečně byla bohyní, kterou se chtěla stát.

Prozpěvování naplňovalo ranní vzduch, stejně jako vůně kadidla, páleného na každém oltáři v každé uličce. Muži, ženy i děti od rána plnili ulice a bok po boku se všichni klaněli. Volusia sama si byla zcela jistá, že si jejich úctu zaslouží. Sem do Kapitolu to byla dlouhá a náročná cesta, na které si musela lecos vytrpět a zbytek vybojovat. Jí se to však podařilo. Zničila imperiální armády a Kapitol byl nyní konečně její.

Impérium bylo její.

Její poradci tento názor nesdíleli, ale Volusia se nestarala o to, co si myslí. Věděla, že je neporazitelná, a že mezi nebem a zemí neexistuje žádná síla, která by ji mohla zničit. Nejen, že se nebála, ale dokonce toto všechno považovala za pouhopouhý začátek věcí příštích. Chtěla ještě více moci. Měla v úmyslu navštívit každý roh i osten Impéria a rozdrtit všechny, kteří se jí pokusí vzdorovat. Všechny, kdo jednoznačně nepřijmou její totální nadvládu. Bude shromažďovat větší a větší armády, až už nikdo nebude mít sebemenší naději v takové revoltě uspět a bude se muset podrobit.

Připravena začít další den, jala se Volusia pomalu a důstojně sestupovat po zlatých schodech. Když došla dolů, znovu rozpažila ruce, což způsobilo, že se lidé vrhali kupředu, aby se svými dlaněmi mohli dotknout těch jejích. Dav věřících se mohl přetrhnout, aby byl v její blízkosti. V blízkosti živoucí bohyně. Někteří její ctitelé dokonce v pláči padali na kolena a bili tváří o zem, když procházela kolem nich, zatímco jiní se jí vrhali přímo pod nohy v bláznivé touze, aby na ně šlápla. Nečinilo jí to sebemenší problém.

Konečně měla své věřící, které brzy vyšle do války.

*

Volusia stála na vysokých hradbách, obkružujících hlavní města Impéria, dívala se na čisté pouštní nebe a bylo jí skvěle. Na zemi pod hradbami nebylo nic než bezhlavé mrtvoly nepřátel, na kterých teď nezřízeně hodovala mračna supů. S typickými skřeky se sem slétali ze všech stran stále další a další. Mimo městské zdi vál slabý pouštní vítr, který až sem k ní přinášel těžký zápach hnijícího masa. Na jejím obličeji však ten masakr vyluzoval široký úsměv. Tito lidé se odvážili se jí protivit a zaplatili za to svou daň.

„Neměli bychom pohřbít mrtvé, bohyně?“ ozval se hlas.

Podívala se na jednoho ze svých vojenských velitelů. Jmenoval se Rory, byl to člověk vysoké postavy, měl široký hrudník, ostře řezanou bradu a byl až neobvykle pohledný. Povýšila jej nad ostatními generály proto, že jí bylo příjemné se na něj dívat. Navíc to byl schopný velitel, který chtěl vždy za každou cenu vyhrát. To dobře korespondovalo s její vlastní povahou.

„Ne,“ odpověděla a podívala se stranou. „Přeji si, aby hnili na slunci a byli požíráni těmi zvířaty. Chci, aby všichni viděli, co se stane těm, kdo se odváží vzdorovat velké Volusii.“

Muž zhnuseně odvrátil zrak.

„Jak si přeješ, bohyně,“ odpověděl.

Volusia se zadívala na obzor, a tu se vedle ní objevil její čaroděj Koolian. Na sobě měl černou kápi a plášť, zpod které zářily zelené oči a bradavicemi zhyzděná tvář. Byl to tvor, který pomáhal zosnovat vraždu její vlastní matky a jeden z mála členů jejího nejbližšího kruhu poradců, kterým mohla bezmezně důvěřovat. Teď se postavil vedle ní a rovněž se zahleděl do dálky.

„Víš, že tam venku stále jsou,“ připomenul jí. „Že si pro tebe přicházejí. I teď cítím, jak se blíží.“

Volusia se na něj ani nepodívala.

„Já také,“ odpověděla však po chvíli.

„Rytíři Sedmi jsou velmi mocní, má bohyně,“ pokračoval Koolian. „Mají celou armádu mágů a vojáků tolik, že se s nimi ani ty samotná nemůžeš měřit.“

„A nezapomínejme na Romulovy muže,“ dodal Rory. „Zprávy říkají, že už se blíží k našim břehům. To je milion mužů.“

Volusia dlouhou chvíli neříkala vůbec nic. Jediným zvukem byl vítr a krákání supů, nepřestávajících ani na vteřinu hodovat.

Rory se nakonec rozhodl pokračovat:

„Sama víš, že nemůžeme toto místo ubránit. Zůstávat zde pro nás znamená smrt. Co přikazuješ, abychom udělali, bohyně? Měli bychom opustit Kapitol? Nebo se snad vzdát?“

Teprve teď se na něj Volusia otočila se sladkým úsměvem.

„Měli bychom slavit,“ odpověděla.

„Slavit?“ zeptali se oba dva najednou šokovaně.

„Ano, měli bychom slavit,“ trvala na svém. „Až do úplného konce. Posilte brány a znovu otevřete velkou arénu. Vyhlašuji sto dní slavností a gladiátorských her. Možná, že na konci této války všichni zemřeme, ale pořád to ještě můžeme udělat s plnými žaludky a úsměvy na tvářích.“