Читать книгу Rytířské Klání - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 13

Kendrick cválal na svém koni napříč vyprahlou pouštní krajinou. Brandt a Atme se drželi po jeho bocích a půl tuctu Stříbrných rytířů za nimi. To bylo vše, co zůstalo z kdysi slavného rytířského řádu Prstenu. Teď uháněli s větrem o závod jako za starých časů a s každým krokem se nořili hlouběji a hlouběji do Velké pustiny. Kendrick se celou cestu utápěl ve smutných vzpomínkách na staré časy, kdy byli Stříbrní v plné síle a v počtu tisíců elitních válečníků. Jeden z rytířů býval proslulejší a schopnější než druhý a všude, kde se objevili, je vesničané vítali s jásotem. Stříbrní byli oblíbení úplně všude, ve všech vesnicích jim bylo při cestách nabízeno přístřeší a oni potom zůstávali s majiteli domu vzhůru dlouho do noci a vyprávěli jim příběhy o bitvách, hrdinských činech, turnajových kláních a boji s nestvůrami v území za Kaňonem.

Mhouříce oči, aby si je chránil proti všudypřítomnému písku, sám pro sebe zakroutil hlavou. Teď už byly jiné časy a místo jejich působiště se také změnilo. Zůstalo mu pouhých osm mužů. Osm namísto několika tisíc. Změnilo se toho strašlivě mnoho. Až příliš, aby to člověk dokázal brát s nadhledem. Bude sláva Stříbrných ještě někdy obnovena?

Kendrickův názor na to, co vlastně dělá bojovníka bojovníkem, se během let měnil. Teď si uvědomil, že nejlepší válečníci nejsou ukuti jenom z vybroušených schopností a cti, ale také z houževnatosti. Schopnost pokračovat dál, nehledě na okolnosti, to bylo jednou z největších kvalit. Život člověka nepřestával zasypávat dalšími a dalšími pohromami, překážkami a nesnázemi – a především neustálými změnami. Ztratili už skoro všechny své přátele a král, kterému jako mladíci přísahali při vstupu do řádu věrnost, už byl také dávno po smrti. Dokonce i samotná jejich domovina zmizela z mapy světa, ale přesto všechno tu stále zůstávalo osm rytířů, kteří se nevzdávali a pokračovali dál. Právě schopnost vytrvat byla nyní v jeho očích tím, co odlišovalo skutečné válečníky od těch, kteří v případě nesnází zahodí kopí a dají se na útěk.

„PÍSEČNÁ STĚNA!“ vykřikl někdo.

Kendrick toho muže stále ještě nedokázal poznat po hlase. Podíval se tedy jeho směrem a zjistil, že to byl Koldo, nejstarší syn krále Útesu, jedoucí v čele jednoty Útesových rytířů. Kendrick jej znal jenom krátce a zběžně, ale přesto si princ už dokázal zasloužit jeho respekt. Když se díval na způsob, jakým velel své jednotce a jak se na něj jeho muži dívali, neměl pochyb, že v něm něco je. Byl to rytíř, po jehož boku Kendrick cestoval s radostí.

Koldo teď ukazoval rukou na horizont, kde se rýsovala mohutná stěna zvířeného písku. Vlasně byla dříve slyšet než vidět. Neustále se v ní prohánějící větry duněly jako opravdová vichřice a nutily Kendricka vzpomínat na doby, kdy bouří procházel poprvé. Vítr nikdy neslábl a zvířený písek se zvedal několik set metrů do výše. Bylo to jako opravdová zeď, kterou se sice dalo projet, ale nebylo skrz ni vidět na druhou stranu. Dobře tak kryla před imperiálními pohledy vše, co se skrývalo za ní.

Dunění se blížilo a Kendrick podvědomě stisknul otěže svého koně pevněji.

„Kukly!“ ozval se další povel.

Tentokrát hlas patřil Ludwigovi, jednomu z královských dvojčat, který si kolem nosu, úst i očí okamžitě začal omotávat dlouhý pruh bílé látky. Všichni ostatní následovali jeho příkladu.

Tu se ke Kendrickovi přiblížil rytíř, jenž byl představen jako Naten a kterého neměl Kendrick od samého počátku rád. Od první chvíle se vzpíral jeho velitelské pozici a neustále se vším projevoval nesouhlas.

Teď se na Kendricka i jeho muže podíval a ušklíbl se.

„Myslíš si, že jsi velitelem téhle výpravy,” řekl, „když tě tím král pověřil, ale přitom ani nevíš, jak sebe a své lidi správně ochránit před pískem.”

Kendrik se na něj podíval a přemýšlel, čím si jeho nevraživost vlastně zasloužil. Zpočátku si myslel, že se jej ten muž jednoduše bojí. Koneckonců, byl cizincem, jenž byl zčistajasna postaven do velení. Později však dospěl k názoru, že si Naten jednoduše užíval, když se mohl do někoho navážet.

„Dej jim roušky!” poručil mu Koldo netrpělivě.

Naten počkal ještě pár dalších chvil, kdy se řvoucí bouře už nebezpečně přiblížila, a potom po Kendrickovi hrubě hodil pytel s těmi pruhy látky. Zasáhl jej do hrudi a Kendrick měl co dělat, aby mu vybavení neupadlo za jízdy na zem.

„Rozděl to mezi ostatní,” řekl, „nebo se v té stěně uduste. Mně je to vážně fuk.”

Odvrátil se a odjel zpátky ke svým, zatímco Kendrick objížděl vlastní muže a rozdával jim dlouhé roušky, které si potom po vzoru Útesových rytířů omotali kolem úst a nosu, aby se ochránili před poletujícím pískem. Bylo obtížné v tom dýchat, ale zároveň pořád nesrovnatelně lepší než se udusit. Poslední obtočení kolem hlavy překrylo jednou vrstvou i oči, takže najednou nebyli ani schopní pořádně kontrolovat své okolí.

Když se přiblížili ještě více, hukot bouře se stal téměř ohlušujícím. Už tady, ve vzdálenosti třiceti metrů, začal písek chrastit na zbroji a jenom o okamžik později vítr pocítili naplno.

Ponořit se do Písečné stěny bylo skoro stejné jako skočit pod vodopád. Okamžitě se ocitli zcela obklopeni pískem a řevem vichřice, jenž byl tak silný, že jenom stěží slyšeli vzrušený tlukot vlastních srdcí. Všudypřítomný písek dokonale obejmul jejich těla a neustále se úspěšně snažil dostat i pod zbroj a oblečení. Clona byla tak silná, že když se ohlédl, Brandta s Atmem za sebou jenom stěží rozeznal.

„POKRAČUJTE!” povzbuzoval je, aniž si mohl být jistý, že jej v tom řevu někdo slyší. Koně se navíc plašili, řehtali a bylo čímdál těžší je ovládat. Kendrick zkontroloval toho svého, jen aby zjistil, že má chudák oči plné písku. Začal jej ze všech sil pobízet, protože jestli se zastaví a odmítne pokračovat, bude je to oba stát život.

Pokračovali dál a když už potom byli přesvědčeni, že to nikdy neskončí, najednou se vynořili na druhé straně. Vířící písek brzy znovu ustoupil prázdnotě a otevřenému modrému nebi Velké pustiny. Oni však hnali hřebce dál a dál, aby mezi sebe a stěnu položili co největší vzdálenost. Konečně okolní svět opět utichl. Kendrick si všimnul, že někteří z Útesových rytířů na ně hledí s údivem v očích.

„Copak, nečekali jste, že to přežijeme?” zeptal se Kendrick do pléna, ale díval se přitom na Natena.

Ten jenom pokrčil rameny.

„Mně na tom nesejde,” odpověděl.

Kendrick se podíval na Atmeho s Brandtem, kteří jeho pohled opětovali. Všichni tři přemýšleli, kolik námahy asi zabere získat si důvěru svých nových spojenců. Dalo se to však chápat. Byli pro ně cizinci a navíc vlastně všechny potíže, kterými si teď procházeli, způsobil jejich příchod.

„Tam vpředu!” vykřikl Koldo.

Kendrick pohlédl oním směrem a spatřil pás stop, který se táhnul pouští do nedohledna. Bezpochyby je tam zanechali jeho lidé na cestě sem. Písek smíšený se solí na ostrém slunci ztvrdnul, a tak je ani vítr nebyl schopen zahladit.

S těžce odfrkujícími koňmi se zastavili na konci stopy a zadívali se na ni.

„Čekal bych, že je poušť už dávno zahladí,” poznamenal Kendrick překvapeně.

Naten se jenom ušklíbl.

„Tahle poušť nezahladí vůbec nic. Nikdy tu neprší a písečné bouře nejsou kromě stěny časté, a tak si země všechno pamatuje. Ty vaše zpropadený stopy by je přivedly přímo k Písečné stěně a odtamtud už rovnou k nám. To by byl konec Útesu.”

„Přestaň se do něj navážet,” řekl Koldo přísně.

Všichni se na něj podívali. Kendrick mu za takovou podporu byl vděčný.

„Proč bych to měl dělat?“ odsekl však Naten. „Tihle lidi ten problém vytvořili. Mohl jsem teď být na Útesu, pěkně v bezpečí a pohodlí.“

„Pokračuj jako teď,“ zahrozil Koldo, „a pošlu tě tam okamžitě zpátky. Budeš zproštěn své služby v armádě i titulu z toho plynoucího a sám potom otci vysvětlíš, proč se tak stalo, a proč jsi jednal s jím dosazeným velitelem bez špetky respektu.“

Naten konečně sklopil zrak a poodjel stranou od ostatních.

Koldo se podíval na Kendricka a pokýval hlavou.

„Omlouvám se za nedostatek disciplíny v mém mužstvu,“ řekl. „Jsem si jistý, že víš, že velitel nemůže občas ručit úplně za všechny své lidi.“

Kendrick vděčně přikývnul.

„Je to tedy stopa tvého lidu?“ zeptal se Koldo a znovu se zadíval k zemi.

Kedrick přitakal.

„Bezesporu.“

Koldo si povzdechl a vydal se podél řady otisků.

„Měli bychom po ní jet až tam, kde začíná. Jakmile se pak ztratí v kamení, začneme se vracet a zametat.“

Kendrick to příliš nechápal.

„Ale jak uděláme, abychom sami za sebou nezanechali další stopy?“

Koldo pokynul za sebe a Kendrick spatřil, že jeho rytíři mají na zadcích svých koní složené dlouhé houně, určené k zametání stopy.

„Stopa nebude,“ řekl Ludwig. „Nezanecháme za sebou skoro nic.“

Koldo se usmál.

„Takto udržujeme Útes neviditelný pro nepřítele už po dlouhá staletí.“

Kendrick se podivil nad vynalézavostí těchto lidí, zatímco se celá družina pustila znovu do jízdy. Sledovali stopu pouští, vstříc prázdnému horizontu. Kendrick se nerad ohlížel, ale tentokrát se nedokázal ubránit a ještě jednou se podíval na Písečnou stěnu. Nemohl se přitom zbavit pocitu, že už se sem nikdy znovu nevrátí.