Читать книгу Tulačka, Vězeňkyně, Princezna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Burácení davu připadalo Ceres, jako by to byl divoký tlukot jejího vlastního srdce. Zvedla meč na pozdrav a pevně přitom sevřela jeho jílec. V dlani přitom cítila kůži, kterou byl ovinutý. Nezáleželo jí na tom, že lidé na tribunách se pravděpodobně dozvěděli její jméno teprve před několika okamžiky. Stačilo jí, že ho znají a že teď vibrovalo skrz ni. Ceres ho vnímala téměř fyzicky.

Na opačné straně Arény byl její protivník. Obrovský bojepán, který netrpělivě přecházel sem a tam. Když ho Ceres uviděla, ztěžka polkla. Snažila se ji potlačit, ale i tak se v ní vzedmula vlna strachu. Tohle, jak věděla, by mohl být poslední boj jejího života.

Bojepán přecházel sem a tam jako lev v kleci. Mával přitom mečem v širokých obloucích, při kterých se zřejmě snažil co nejvíc předvádět své dmoucí svaly. Měl na sobě hrudní plát a na hlavě přilbu s hledím. Vypadal, jako by byl vytesaný z kamene. Ceres nemohla uvěřit tomu, že je to člověk z masa a kostí.

Zavřela oči a v duchu se povzbuzovala.

Dokážeš to, říkala si. Možná nevyhraješ, ale musíš se mu statečně postavit. Pokud bys měla zemřít, musíš zemřít se ctí.

Zazněla fanfára, která přehlušila dokonce i řádění davu na tribunách. Její zvuk se nesl přes zápasiště a Ceresin protivník byl najednou v pohybu směrem k ní.

Byl rychlejší, než si myslela, že tak obrovský člověk může být. Dostal se k ní dřív, než stihla zareagovat. Jediné, co mohla udělat, bylo uskočit válečníkovi z cesty a zvířit při tom trochu prachu.

Bojepán švihl obouruč drženým mečem, Ceres se přikrčila a ucítila přitom závan proseknutého vzduchu. Válečník navázal sekem shora, jako by byl obyčejný řezník držící v rukou obrovský sekáček na maso. Ceres zavířila a zablokovala úder. Když narazil kov na kov, projel jí zvuk nárazu celým tělem. Nečekala, že bude úder tak silný.

Kroužila kolem a protivník ji přitom sledoval s krutou neodvratností.

Ceres slyšela své jméno ve spojení s povzbudivými výkřiky davu. Přinutila se zůstat soustředěná. Nespouštěla oči ze soupeře a snažila se vzpomenout na svůj výcvik. Přemýšlela o všem, co by se ještě mohlo stát, co by na ni mohl zkusit. Sama zaútočila, aby otestovala jeho připravenost, a vzápětí zakroužila zápěstím, aby se dostala přes válečníkův blok.

Poznamenala ho mečem na předloktí, ale válečník tomu skoro ani nevěnoval pozornost.

Usmál se, jako by ho to pobavilo.

„Za to zaplatíš,“ varoval ji. Měl hrubý přízvuk, jako by pocházel z nějaké vzdálené části Impéria.

Znovu byl u ní, nutil ji odrážet údery a uhýbat jim. Ceres věděla, že na něj nemůže zaútočit plnou silou, ztratila by koncentraci a on byl i tak příliš silný na to, aby ho zvládla.

Při úhybu ucítila, že tam, kde by pod nohou měla mít pevnou zemi, je prázdno. Po očku se podívala a zjistila, že písek mizí v prázdné díře. Na moment stála jednou nohou pevně na zemi, druhou ve vzduchu nad propastí. Naslepo zaútočila mečem, aby udržela rovnováhu a nespadla po zádech do prázdna.

Bojepánův blok působil téměř pohrdavě. Ceres si na okamžik myslela, že to bude její smrt, protože neměla možnost jakkoli krýt výpad, kterým by jí bojepán odpověděl. Cítila, jak se jejich čepele s třesknutím střetly, podařilo se jí nepřátelský úder pouze zpomalit. Ten pak pokračoval dál a zarazil se až o její zbroj. Hrudní plát ji zachránil, ale i tak cítila, jak do ní tvrdě narazil. Na místě, kde úder skončil, cítila bolest, jako by dostala zásah přímo a ne do brnění. Jako by jí meč přeťal klíční kost.

Podařilo se jí uskočit bokem a nezřítit se při tom do propasti. Viděla, že kolem se v písku otevírají další a další propasti. Zející díry jako otevřené tlamy hladových šelem. A pak si při vší své zoufalosti uvědomila, že by je možná mohla využít ve svůj prospěch.

Ceres kličkovala po okrajích děr a doufala, že tak zpomalí nepřátelského válečníka.

„Ceres!“ vykřikl Paulo.

Obrátila se a viděla, že jí její zbrojíř hodil krátké kopí. Hrubé dřevěné ratiště jí vklouzlo do rukou. Kopí bylo kratší, než jaké se obvykle používalo v bitvách, ale pořád bylo dost dlouhé na to, aby se jím dalo útočit přes díry v zemi.

„Rozkrájím tě kousek po kousku,“ sliboval jí bojepán a snažil se k ní přiblížit.

Vzhledem k tomu, jak silný byl její nepřítel, věděla Ceres, že její jedinou nadějí je, ho unavit. Jak dlouho může někdo tak velký vydržet bojovat? Ceres už teď cítila, že ji pálí svaly, a po tváři jí stéká pot. O kolik horší to bylo pro bojepána, kterému právě čelila?

Jistě to vědět nemohla, ale i tak musela doufat. Uskočila před jeho dalším výpadem a snažila se využívat délku kopí, jak nejlépe mohla. Podařilo se jí proniknout válečníkovou obranou, ale i tak její ostří jen zarachotilo na jeho zbroji.

Bojepán vykopl písek směrem k Ceres, ale ta včas odvrátila hlavu, aby ji nezasáhl do očí. Pak se prudce zatočila, švihla kopím nízko nad zemí a zaútočila na protivníkovy nechráněné nohy. Válečník se tomuto jejímu útoku vyhnul, ale když Ceres stahovala kopí zpět, znovu se jí podařilo zasáhnout ho do předloktí.

Ceres bodala chvíli nízko, chvíli vysoko, snažila se zasáhnout nepřítele do končetin. Obr vířil mečem a blokoval její útoky. Snažil se k ní dostat blíž, ale Ceres zůstávala v pohybu. Občas bodla směrem k jeho obličeji a doufala, že ho tak vyvede z koncentrace.

Bojepánovi se podařilo zachytit její kopí. Uchopil ho těsně za hlavicí a trhnul jím kupředu. Ceres ho musela pustit, protože nechtěla riskovat, že si ji bojepán přitáhne na dosah svého velkého meče. Válečník pak chytil kopí oběma rukama a zlomil ho přes koleno, jako by to byl klacík na podpal v krbu.

Dav burácel.

Ceres ucítila na zádech chladný pot. V tu chvíli si totiž představila, jak snadno by obr zlomil její tělo. Při té myšlence se jí v krku udělal knedlík, těžce polkla a připravila si meč.

Když na ni mířil další nepřátelský úder, sevřela jílec oběma rukama. Byl to jediný způsob, jak mohla zachytit část energie válečníkových úderů. I tak to ale bylo téměř nemožné. Každý úder jí připadal, jako by byla podkovou na kovadlině, do které buší kovář svým obrovským kladivem. Každý úder jí vysílal do paží rázové vlny.

Ceres cítila, jak ji útoky unavují. Dýchalo se jí stále hůř, cítila, že i samotné dýchání ji unavuje. Na protiútok nemohla ani pomyslet, nemohla dělat nic. Mohla jen ustupovat a doufat.

A pak se to stalo. Ceres cítila, jak se v ní začíná hromadit nová energie. Začalo to, jako když dopadne jiskra na troud a někdo ji pomalu rozfoukává. Cítila teplo v břiše, čekalo tam na ni a Ceres po něm sáhla.

Energie ji zaplavila jako vlna. Svět se zpomalil, pohyboval se jako moucha lapená v medu. Ceres náhle cítila, že na zablokování dalšího útoku má tolik času, kolik jen bude chtít.

Stejně jako rychlost měla k dispozici i sílu. Další útok zablokovala, švihla mečem a sekla bojepána do paže. Z meče v jejích rukách byla jen šmouha.

„Ceres! Ceres!“ burácel dav.

Viděla, že bojepán se tváří stále vztekleji. Dav nepřestával skandovat její jméno. Chápala, co se bojepánovi honí hlavou. Chtěl, aby volali jeho jméno, slavili jeho vítězství. Užívali si její smrt.

Zařval a vyrazil kupředu. Ceres čekala, přinutila se zůstat stát tak dlouho, jak si jen troufala. Nakonec byl téměř u ní.

Vyčkala na nejvhodnější okamžik a padla na kolena. Cítila zašeptání bojepánovy čepele, která jí prosvištěla nad hlavou. Pak hrubý písek kousající ji do kolenou. Vrhla se tělem kupředu, švihla mečem v širokém oblouku a ve chvíli, kdy bojepán probíhal kolem, zamířila mu na nohy.

Zřítil se obličejem k zemi, meč mu vylétl z rukou.

Dav naprosto zdivočel.

Ceres vstala a teď se ona tyčila nad bojepánem. Dívala se na zbytky jeho nohou. Na chvíli si dokonce myslela, že se mu navzdory hrozivému zranění podaří vstát, ale bojepán se nakonec zhroutil k zemi. Přetočil se na záda a pozvedl jednu ruku – žádal o milosrdenství. Ceres zůstala stát a podívala se směrem ke královským, kteří měli rozhodnout, jestli muž před ní bude žít, nebo zemře. Tak nebo tak, ona se rozhodla, že bezmocného válečníka nezabije.

Znovu zazněly trumpety.

Následovalo burácení davu, který sledoval otevírající se brány po stranách bojiště. Tentokrát jí z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. V tu chvíli si Ceres připadala jako kořist, jako něco, co má být uloveno, jako něco, co musí prchat. Odvážila se pohlédnout ke královským, věděla, že muselo jít o jejich záměr. Boj skončil. Ona zvítězila. Jim to ale ani tak nestačilo. Uvědomila si, že ji zabijí. Ať tak nebo jinak. Nedopustí, aby z Arény odešla živá.

Dovnitř se vpotácela ošklivá stvůra. Byla větší než člověk, pokrytá zacuchanou srstí. Z medvědovitého obličeje jí trčely dlouhé tesáky, ze hřbetu kostnaté výběžky. Na nohách měla spáry dlouhé jako dýky. Ceres nevěděla, co je to zač, ale nepotřebovala znát její jméno na to, aby si uvědomila, o jak smrtící bestii jde.

Medvědovitá bestie se spustila na všechny čtyři a vyrazila na Ceres. Ta si zatím připravovala meč.

Bestie se nejprve dostala k padlému bojepánovi. Ceres by nejraději odvrátila zrak, ale nemohla si to dovolit. Muž vykřikl bolestí, když na něj stvůra zatočila. Neměl šanci se jí odvalit pryč z cesty. Obrovské pracky zaútočily a Ceres slyšela zapraskání hrudního plátu, který nevydržel jejich útok. Bestie rvala Ceresina předchozího soupeře a divoce při tom řvala.

Když zvedla hlavu, měla tesáky mokré a zbarvené jeho krví. Podívala se na Ceres, vycenila zuby a znovu vyrazila kupředu.

Ceres jen tak tak uskočila, a když ji bestie míjela, sekla po ní mečem. Stvůra zaječela bolestí.

Setrvačnost ale vytrhla Ceres meč z rukou. Ceres se zdálo, že kdyby meč nepustila, utrhl by jí ruce. S hrůzou sledovala, jak meč letí vzduchem, klouže po písku a mizí v jedné z děr.

Bestie uháněla dál a Ceres zoufale pátrala po něčem, co by mohla využít. Pohled jí padl na místo, kde v písku leželo zlomené kopí. Vrhla se k němu a v jediném pohybu sebrala polovinu kopí a současně se překulila bokem.

Potom zaklekla a viděla, že bestie znovu míří směrem k ní. Uvědomila si, že před bestií neuteče. Tohle byla její jediná šance.

Bestie do ní narazila takovou silou a rychlostí, že ji zvedla ze země. Nebyl čas přemýšlet. Nebyl čas se bát. Ceres zaútočila polovinou kopí a bodala s ní do stvůry znovu a znovu. Medvědovité pracky se kolem ní začaly svírat.

Bestie měla neskutečnou sílu. Ceres se jí ani v nejmenším nemohla vyrovnat. Sevření bylo stále silnější a Ceres čekala, že jí tlakem brzy prasknou žebra. Hrudní plát už se začal prohýbat. Ceres cítila, jak se jí pařáty zarývají do zad a do nohou. Vysílaly jí do těla šípy agonické bolesti.

Bestie měla příliš silnou kůži. Ceres ji kopím bodala znovu a znovu, ale zdálo se jí, že její údery neprochází až do masa, zatímco bestie svými pařáty její maso rvala bez problémů.

Ceres zavřela oči. Z posledních sil se pokusila využít sílu, kterou v sobě skrývala. Neměla ale ani nejmenší tušení, jestli to bude fungovat.

Cítila, jak se jí zmocňuje nová síla. Pak ji všechnu nasměrovala do kopí, které svírala v rukách, a kterým bodla do místa, kde doufala, že bude mít bestie srdce.

Bestie děsivě zaječela, vzepjala se a padla k zemi.

Dav zaburácel.

Ceres pálily všechny rány a škrábance. Vyhrabala se zpod bestie a roztřeseně se postavila na nohy. Shlížela na bestii, která měla její kopí stále vražené v srdci. Zvíře se chvíli zkoušelo převalit a kňučelo u toho vysokým tónem, který by Ceres čekala od mnohem menšího tvora.

Pak náhle strnulo a jeho agonie skončila. Netvor byl po smrti.

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Aréna se znovu naplnila nadšenými výkřiky. Všude kolem skandovali lidé její jméno. Vznešení i chudí, zdálo se, že ji všichni povzbuzují. Všichni stejně ohromení jejím vítězstvím, všichni podlehli kouzlu okamžiku.

„Ceres! Ceres! Ceres!“

Uvědomila si, že se opájí jejich voláním. Bylo nemožné nenechat se strhnout jejich obdivnými výkřiky. Ceresino tělo pulzovalo v rytmu skandování, které naplňovalo vzduch kolem. Ceres pozvedla ruce, aby se mu naplno vystavila. Jako by volání davů bylo déšť, který z ní může smýt všechnu krev, všechnu bolest. Obracela se v pomalých kruzích a sledovala tváře všech, kteří o ní ještě včera ani neslyšeli, ale teď ji oslavovali, jako by byla jediná osoba světa, na které záleží.

Ceres se nechávala natolik unášet, že skutečně téměř nevnímala zranění, která utrpěla. Bolelo ji rameno, a když se ho dotkla, zbarvily se jí prsty krví, která ve slunečních paprscích zářila jasně rudou barvou.

Ceres chvíli zírala na rudě zbarvené prsty. Dav stále burácel jejím jménem, ale bušení jejího vlastního srdce bylo v jejích uších najednou mnohem hlasitější. Odtrhla pohled od krvavých prstů a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, že na dav kolem hledí z pokleku. Nevzpomínala si, kdy padla na kolena.

Koutkem oka zahlédla Paula, který k ní spěchal. Přišel jí ale tak vzdálený. Jako by s ní ani neměl nic společného. Z prstů jí kapala krev do písku a barvila ho do temně ruda. Ceres nikdy necítila takovou závrať, tak lehkou hlavu.

Poslední věc, kterou si uvědomila, bylo, že padá obličejem k zemi. Cítila, že už se nikdy nedokáže pohnout.