Читать книгу Tulačka, Vězeňkyně, Princezna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Thanos pomalu otevřel oči. Připadal si zmateně. Cítil vlny, které se mu přelévaly přes kotníky. Pod sebou cítil hrubý bílý písek pláže Haylonu. Do úst mu občas vnikla slaná vodní tříšť, takže se mu těžko dýchalo.

Naklonil hlavu na stranu a rozhlédl se po pláži. Víc nezvládl. I prosté otočení hlavy ho stálo spoustu sil, upadal přitom do bezvědomí a zase se z něj probíral. Zdálo se mu, že v dálce vidí plameny a slyší divoké zvuky. Výkřiky a zvuk oceli narážející do oceli.

Ostrov, vzpomněl si. Haylon. Zahájili útok.

Tak proč leží v písku?

Chvíli trvalo, než mu bolest v rameni poskytla odpověď. Vzpomněl si a přitom se otřásl. Vzpomněl si na okamžik, kdy mu meč pronikl do těla. Útok do zad. Vzpomněl si na šok z toho, že ho Tajfun zradil.

Bolest se zažírala Thanovi do těla, prostupovala jím jako rozvíjející se květina. Každý nádech ho bolel. Zkusil zvednout hlavu – ale jen znovu upadl do bezvědomí.

Když se Thanos znovu probral, ležel v písku obličejem k zemi. Jediné, podle čeho poznal, kolik času uplynulo, byl stoupající příliv. Vlny se mu teď přelévaly kolem pasu a ne jen přes kotníky. Konečně se mu podařilo trochu zvednout hlavu a tak zjistil, že na pláži leží i další těla. Zdálo se, že celý svět je pokrytý mrtvolami. Ležely na bílé pláži, kam až jen dohlédl. Viděl muže v imperiální zbroji, kteří leželi zkroucení na místech, kde padli. Mezi nimi byli i obránci, kteří zahynuli při obraně svého domova.

Thanos vdechoval pach smrti a dělal, co mohl, aby nezvracel. Mrtvé ještě nikdo neroztřídil na přátele a nepřátele. Takové drobnosti můžou počkat, až bitva skončí. Dost možná, že tuhle práci Impérium nechá na přílivu. Thanos koutkem oka viděl, že ve vodě je krev, a hladinu prořezávaly hřbetní ploutve. Zatím žádní velcí žraloci, spíš mrchožrouti než lovci – ale jak velký by musel být žralok, aby Thana dokázal sežrat ve chvíli, kdy se příliv ještě zvedne?

Thana zachvátila panika. Snažil se vyškrábat vzhůru po pláži, dál od moře. I když byl svah mírný, připadalo mu to, jako by šplhal po svislé stěně. Když se přitahoval vzhůru, řval přitom bolestí. Dokázal se posunout možná o polovinu svojí výšky.

Znovu se ho zmocnila temnota.

Když se probral, ležel na boku. Skláněly se nad ním nějaké postavy. Byly tak blízko, že by se jich mohl dotknout, kdyby na to měl sílu. Nevypadaly jako imperiální vojáci, vlastně vůbec nevypadaly jako vojáci. Thanos strávil s vojáky dostatečně dlouhou dobu na to, aby je dokázal poznat. Byli to dva muži, jeden mladší a druhý starší, vypadali spíš jako farmáři, obyčejní lidé, kteří pravděpodobně uprchli z domovů, aby se vyhnuli násilí. Což ale neznamenalo, že nejsou nebezpeční. Oba drželi v rukách nože, Thanos přemýšlel, jestli jde o stejné mrchožrouty, jako byli žraloci v moři. Věděl, že se vždy najde někdo, kdo po bitvě okrádá mrtvé.

„Tenhle ještě dejchá,“ pronesl první z nich.

„To vidim. Prostě ho podřízni a je vyřešeno.“

Thanos se napjal. Připravoval se na souboj, i když nebylo nic, co by mohl udělat.

„Podívej se,“ ozval se mladší. „Někdo ho bodl do zad.“

Thanos viděl, že se při tom starší muž lehce zamračil. Prošel kolem Thana a ztratil se mu ze zorného pole. Thanos se ubránil výkřiku, když se muž dotkl místa, ze kterého ještě stále proudila krev. Byl imperiálním princem, nehodlal ukázat slabost.

„Asi máš pravdu. Pomoz mi ho zvednout, ať se k němu nedostanou žraloci. Ostatní to budou chtít vidět.“

Thanos viděl, že mladší muž přikývl a společně ho i přes váhu výzbroje a výstroje zvedli. Tentokrát už Thanos vykřikl, nepodařilo se mu zvládnout bolest, která ho zalila, když ho táhli po pláži.

Nechali ho ležet jako kus prkna, které vyvrhl příliv. Dost daleko od moře, aby na něj nedosáhla voda. Zůstal sám na suchém písku. Oba spěchali někam pryč, ale Thana příliš ochromovala bolest, takže nevnímal, kam šli.

Teď už neměl žádnou možnost, jak měřit čas. Stále ještě slyšel z dálky zvuky bitvy, výkřiky hněvu a bolesti, bojové pokřiky a signály, které troubili trubači na rohy. Bitva mohla trvat minuty i hodiny. Mohl být konec po prvním nájezdu, nebo mohla trvat tak dlouho, dokud jedna ze stran nebude muset ustoupit. Thanos neměl šanci zjistit, co se děje.

Nakonec k němu dorazila skupina mužů. Tihle už vypadali jako vojáci. Ve tváři měli ostrý výraz, který člověk získá jen ve chvíli, kdy bojuje o holý život. Bylo snadné poznat, který z nich je velitel. Vysoký tmavovlasý muž v čele skupiny. Neměl na sobě komplikovanou zbroj, kterou by nesl imperiální generál, ale všichni k němu vzhlíželi a očividně očekávali rozkazy.

Nově příchozímu mohlo být zhruba třicet let, měl krátkou bradku, stejně tmavou jako vlasy na hlavě. Postavu měl štíhlou, ale stejně z něj sálala jistá síla. Na obou bocích se mu houpal krátký meč. Podle toho, jak přirozeně nesl ruce jen kousek od jílců, si Thanos uvědomil, že meče zřejmě nejsou jen pro parádu. Podle výrazu mužovy tváře bylo zřejmé, že tiše přemítá o všem, co vidí na pláži, a přemýšlí, odkud by bylo možné zaútočit ze zálohy. Snažil se být o krok napřed. Setkal se s Thanovým pohledem a úsměv, který následoval, v sobě skrýval něco podivného. Jako by jeho nositel věděl něco, co nikdo jiný na světě nedokázal pochopit.

„Tak kvůli tomuhle jste mě přivedli?“ zeptal se, když ti dva, kteří Thana našli, vystoupili kupředu. „Jeden umírající imperiální voják v přehnaně nablýskaném brnění?“

„Je vznešený,“ řekl starší. „To vidíš podle toho brnění.“

„A taky ho bodli do zad,“ poznamenal mladší. „Zdá se, že to udělali jeho vlastní lidi.“

„Takže není dost dobrý ani pro tu chátru, která se snaží dobýt náš ostrov?“ pronesl jízlivě velitel.

Thanos sledoval, jak se k němu muž přibližuje a pokleká po jeho boku. Možná chtěl dokončit, co Tajfun začal. Žádný bojovník z Haylonu necítil sympatie k Impériu a jeho vojákům.

„Co jsi udělal, že tě chtěli zabít vlastní lidé?“ zeptal se nově příchozí Thana tak tiše, že ho nikdo jiný nemohl slyšet.

Thanos v sobě sebral dost sil na to, aby zavrtěl hlavou. „Nevím.“ Znělo to chraptivě a trhaně. I kdyby nebyl zraněný, ležel na pláži příliš dlouho. „Ale já to nechtěl. Nechtěl jsem tu bojovat.“

Vysloužil si tím další z podivných úsměvů. Thanovi se zdálo, že se muž usmívá na svět, i když kolem nebyl k úsměvu žádný důvod.

„A přesto jsi tady,“ oznámil muž. „Nechtěl jsi být součástí invaze, ale ležíš na naší pláži místo toho, abys ležel doma v posteli. Nechtěl jsi nám přinést zkázu, ale imperiální armáda právě teď pálí naše domovy. Víš, co se děje na pláži?“

Thanos zavrtěl hlavou. I to ho bolelo.

„Prohráváme,“ pokračoval muž. „Ano, bojujeme dost tvrdě, ale to nestačí. Nezáleží na tom. Ne proti takové převaze. Bitva stále zuří, ale je to jen díky tomu, že polovina mých lidí je příliš tvrdohlavá na to, aby si uvědomila pravdu. Nemůžeme si dovolit takhle ztrácet čas.“

Thanos sledoval, jak nově příchozí tasil jeden z mečů. Vypadal nepříjemně ostrý. Tak ostrý, že Thanos nejspíš ani neucítí, když mu ho vrazí do srdce. Velitel ale místo smrtící rány mečem pokynul svým mužům.

„Ty a ty,“ řekl jim, „seberte našeho nového přítele. Možná, že pro druhou stranu má nějakou cenu.“ Zasmál se. „A pokud ne, osobně ho zabiju.“

Poslední věc, kterou Thanos ucítil, byly silné ruce, které ho sevřely v podpaží, trhly jím vzhůru a táhly ho pryč z pláže. Pak znovu upadl do bezvědomí.