Читать книгу Tulačka, Vězeňkyně, Princezna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Berin cítil bolestivou touhu po návratu. Putoval dlouhou cestu domů, do Delosu. Jediná věc, díky které dokázal pokračovat, byla myšlenka na rodinu – na Ceres. Myšlenka na návrat k dceři byla tak silná, že ho hnala stále dál, i když pochodoval už celé dny. Cesty byly zvrásněné vyjetými kolejemi a kameny. Berin nemládl a cítil bolest v koleni, která se přidala k bolestem pocházejícím od života stráveného namáhavou prací u kovadliny a od neustálého zahřívání a bušení do železa.

Všechno to ale stálo za to. Znovu uvidí domov, znovu se shledá s rodinou. Po celou tu dobu, kdy byl pryč, to bylo to jediné, na co myslel. Všechno to teď viděl jako živé – Marita bude vařit v jejich skromné kuchyni, vůně se ponese vstupními dveřmi až ven. Sartes si pravděpodobně bude hrát za domem a Nesos na něj bude dohlížet. I když bude předstírat, že to tak není.

A taky tam bude Ceres. Miloval všechny své děti, ale k Ceres cítil zvláštní pouto. To ona mu vždy pomáhala s výrobou zbraní. Zdálo se, že mu je nejpodobnější a také, že jako jediná půjde v jeho stopách. Opustit Maritu a chlapce bylo bolestivé, i když nutné, pokud je měl uživit. Odejít od Ceres bylo jako opustit část sebe samého.

A teď přišel čas se k téhle své části vrátit.

Berin si jen přál, aby nesl lepší zprávy. Pokračoval po štěrkové cestě, která vedla k jejich domovu, a mračil se. Ještě nebyla zima, ale už bylo cítit, že se blíží. Měl v plánu odejít a najít si práci. Lordi vždy potřebovali kováře, kteří jim budou vyrábět zbraně pro stráže, pro války, pro Jatka. Ale ukázalo se, že nepotřebují Berina. Všichni měli své vlastní muže. Mladší a silnější muže. Dokonce i král, který vypadal, že chce, aby pro něj Berin pracoval, se k němu obrátil zády. Chtěl by ho do svých služeb, kdyby to bylo před deseti lety.

Myšlenky ho pálily v hlavě. Mělo mu samotnému dojít, že nikdo nebude potřebovat muže, který měl víc vousů šedivých než černých.

Bolelo by ho to ještě víc, kdyby mu to nedávalo možnost vrátit se domů. Domov byl vše, na čem Berinovi záleželo. I když to byl v podstatě jen kus země ohraničený nahrubo přitesanými prkny s drnovou střechou. Domov byl o lidech, kteří tam na něj čekali. Myšlenka na ně ho přiměla přidat do kroku.

Když Berin zdolal kopec a pohlédl k domovu, okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Sevřel se mu žaludek. Vybavil si, jak vypadal domov, který si pamatoval – ačkoliv okolí bylo pusté, doma to vždy přetékalo životem. Vždy tam byl nějaký hluk, ať už šlo o zábavu nebo hádky. V téhle roční době bylo na okolních pozemcích vždy alespoň několik rostlinek, zelenina a keře s bobulemi. Těžko mohla tak skromná úroda zasytit celou rodinu, ale vždy se jim povedlo vypěstovat alespoň něco, co zmírnilo jejich hlad.

Nic takového ale teď neviděl.

Berin se rozběhl, nebo se o to alespoň po tak dlouhém pochodu pokusil. Cítil, jak se ho zmocňuje pocit, že něco je hrozně špatně. Jako by se mu kolem srdce svírala studená ruka.

Vrazil do dveří a prudce je otevřel. Možná, pomyslel si, bude všechno v pořádku. Možná, že ho viděli a chtěli ho překvapit, až dorazí.

Uvnitř domku bylo šero. Okna pokrytá špínou. Uvnitř skutečně někdo byl.

Marita stála v hlavní místnosti, míchala něco v hrnci. Na Berinův vkus to páchlo příliš kysele. Když Berin vrazil dovnitř, obrátila se k němu. V tu chvíli věděl, že měl pravdu. Něco bylo špatně. Něco bylo hrozně špatně.

„Marito?“ začal.

„Manželi.“ Lhostejnost, s jakou to pronesla, mu potvrdila, že nic není tak, jak by mělo být. Kdykoli jindy, když se vracel, se k němu Marita vrhala, objímala ho a vítala mezi dveřmi. Vždy vypadala plná života. Teď vypadala… prázdná.

„Co se to tu děje?“ zeptal se Berin.

„Nevím, co tím myslíš.“ Znovu. Mnohem méně emocí, než by v tom mělo být. Jako kdyby se v jeho ženě něco zlomilo, jako by z ní něco vysálo všechnu radost.

„Proč je tu všechno tak… tak tiché?“ pokračoval Berin. „Kde jsou naše děti?“

„Nejsou tu,“ odpověděla Marita. Vrátila se k míchání a tvářila se, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

„Tak kde tedy jsou?“ Berin se nehodlal jen tak vzdát. Mohlo se stát, že chlapci byli u potoka, nebo se pokusili utéct z domova, ale alespoň jedno z jeho dětí by ho vidělo přicházet a chtělo by se s ním setkat. „Kde je Ceres?“

„Ach, ano,“ pronesla Marita a Berin teď cítil hořkost v jejím hlase. „Samozřejmě, že se budeš ptát na ni. Ne na to, jak jsem na tom já nebo tvoji synové. Ale ona.“

Berin nikdy neslyšel svoji ženu mluvit takovým tónem. Ano, vždycky věděl, že je v Maritě něco tvrdého, něco, kvůli čemu se zajímala víc o sebe než o zbytek světa, ale teď to znělo, jako by se jí srdce změnilo v popel.

Vzápětí se Marita uklidnila a překvapivá rychlost, s jakou k tomu došlo, přišla Berinovi podezřelá.

„Chceš vědět, co udělala tvoje drahá dceruška?“ zeptala se. „Utekla.“

Berinovy obavy se ještě prohloubily. Zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím.“

Marita pokračovala. „Utekla. Neřekla, kam jde, prostě nám jen ukradla, co mohla, a pak zmizela.“

„Nemáme žádné peníze, které by mohla ukrást,“ odporoval Berin. „A navíc by Ceres nic takového neudělala.“

„Samozřejmě, že ji bráníš,“ pronesla Marita. „Ale sebrala… věci, různý majetek. Všechno, co si myslela, že by mohla prodat v nejbližším městě. Znám tu holku, opustila nás.“

Marita si to možná myslela, ale Berin si byl jistý, že ve skutečnosti Ceres vůbec neznala. A neznala zjevně ani jeho, když si myslela, že by jí mohl uvěřit tak průhlednou lež. Sevřel jí ramena v dlaních, a i když neměl sílu, jakou kdysi vládl, byl pořád dost silný na to, aby si jeho žena připadala v porovnání s ním naprosto křehká.

„Řekni mi pravdu, Marito! Co se tu stalo?“ Berin jí zatřásl, jako kdyby tím chtěl přivolat zpět její staré já. Jako by se najednou mohla stát Maritou, kterou si před dlouhými roky vzal. Ale všechno, co tím dokázal, bylo, že se od něj odtáhla.

„Tvoji chlapci jsou mrtví!“ zařvala na něj Marita. Slova naplnila místnůstku jako zlé zavrčení. Zlomil se jí hlas. „To se stalo. Naši synové jsou mrtví.“

Její slova zasáhla Berina jako kopanec koně, který se nechce nechat okovat. „Ne,“ řekl. „To je jen další lež. Musí to být lež.“

Nenapadlo ho nic jiného, co by mohla Marita říct, aby ho zasáhla tak silně. Byl přesvědčený, že to říká jen proto, aby mu ublížila.

„Kdy ses rozhodla, že mě budeš tolik nenávidět?“ zeptal se Berin, protože to byl jediný důvod, který by podle jeho názoru mohl vést jeho ženu k tomu, aby mu řekla něco tak krutého. Aby použila smrt jejich synů jako zbraň proti němu.

Teď v jejích očích viděl slzy. Když se bavili o údajném útěku jejich dcery, žádné tam nebyly, ale teď ano.

„Když ses rozhodl nás opustit,“ zasyčela na něj. „Když jsem musela sledovat, jak Nesos umírá!“

„Jen Nesos?“ zeptal se Berin.

„To ti nestačí?“ zařvala na něj Marita. „Nebo ti na tvých synech nezáleží?“

„Před chvílí jsi tvrdila, že mrtvý je i Sartes,“ pronesl Berin. „Přestaň mi lhát, Marito!“

„Sartes je taky mrtvý,“ trvala na svém Marita. „Přišli vojáci a odvedli ho. Odtáhli ho, aby se stal součástí jejich imperiální armády. Přitom je to ještě chlapec. Jak dlouho si myslíš, že s nimi asi přežije? Ne, oba moji chlapci jsou pryč, zatímco Ceres…“

„Co?“ chtěl vědět Berin.

Marita jen zavrtěla hlavou. „Kdybys tu byl, nemuselo se nic takového stát.“

„Ty jsi tu byla,“ vyprskl Berin a chvěl se po celém těle. „O to šlo. Ty si myslíš, že jsem chtěl jít pryč? Měla jsi na ně dávat pozor, dokud neseženu peníze, abychom měli co jíst.“

Berina se zmocnilo zoufalství, cítil, že začíná vzlykat. Nestalo se mu to od doby, kdy byl malý. Jeho nejstarší syn byl mrtvý. Ze všech lží, se kterými Marita přišla, tohle vypadalo jako pravda. Berin cítil, že po jeho synovi zůstane rána, která se nikdy nezhojí. A nepomůže tomu ani smutek ani hněv, který se v něm vzedmul. Přinutil se myslet na ostatní, protože to vypadalo jako jediná možnost, jak oba pocity zvládnout.

„Vojáci odvedli Sarta?“ zeptal se. „Imperiální vojáci?“

„Myslíš si, že si to vymýšlím?“ zeptala se Marita.

„Už nevím, čemu mám věřit,“ odpověděl Berin. „Nepokusila ses je zastavit?“

„Dali mi nůž na krk,“ pronesla Marita. „Musela jsem.“

„Musela jsi co?“ zeptal se Berin.

Marita zavrtěla hlavou. „Musela jsem ho zavolat ven. Jinak by mě zabili.“

„Takže jsi jim radši dala jeho?“

„Co myslíš, že jsem mohla dělat?“ hájila se Marita. „Nebyl jsi tu.“

Za to se Berin bude obviňovat pravděpodobně po zbytek života. Marita měla pravdu. Možná, že kdyby tu byl, nestalo by se to. Odešel, aby se pokusil zachránit rodinu před vyhladověním, a zatímco byl pryč, všechno se rozpadlo. Pocit viny ale nepřebil ani hněv, ani smutek. Jen se k nim přidal. V Berinovi to vřelo, zdálo se mu, jako by v něm něco ožilo a snažilo se to dostat ven.

„A co Ceres?“ zeptal se znovu. Znovu Maritou zatřásl. „Řekni mi to! Tentokrát pravdu. Co jsi udělala?“

Marita se mu znovu vytrhla a odtáhla se od něj. Tentokrát klesla na podlahu, schoulila se a ani se na něj nepodívala. „Zjisti si to sám. Já s tímhle musela žít. Já, ne ty.“

Berin bojoval s částí svého já, která měla chuť třást Maritou tak dlouho, dokud mu neodpoví. Chtěl z ní vypáčit pravdivou odpověď, ať to stojí cokoli. Ale nebyl takový a věděl, že nikdy ani nebude. Dokonce jen myšlenka na něco takového ho znechucovala.

Když odcházel, nic si nevzal. Nebylo nic, co by chtěl. Podíval se na Maritu topící se ve vlastní hořkosti. Ženu, která vydala svého vlastního syna, a která se před svým mužem snažila skrývat, co se stalo s jejich dětmi. Bylo těžké věřit tomu, že tohle byl kdysi domov, který miloval.

Berin vyšel ven a mrkáním se snažil zahnat slzy, které se mu draly do očí. Když ho do nich bodly sluneční paprsky, uvědomil si, že nemá ani tušení, kam by měl jít. Co může dělat? Svému nejstaršímu synovi nemohl nijak pomoct. A zbývající děti mohly být kdekoli.

„Na tom nezáleží,“ řekl si Berin. Cítil, jak se v něm odhodlání mění podobně jako roztavené železo, se kterým kdysi pracoval. „Nic mě nezastaví.“

Možná, že někdo z okolí bude něco vědět, možná, že někdo viděl, kam odešli. Určitě bude někdo vědět, kde je armáda, a Berin věděl, že ten, kdo umí vyrábět zbraně, se k armádě dokáže dostat hodně blízko.

A Ceres… určitě na něco přijde. Někde být musí. Protože pokud ne… to si ani nedokázal představit.

Berin se rozhlédl po krajině kolem svého domova. Ceres byla někde tam venku. Stejně tak i Sartes. Svá následující slova pronesl hlasitě, protože se mu zdálo, že když to udělá, skládá tak slib. Sobě, světu i svým dětem.

„Najdu vás oba,“ přísahal. „Ať to stojí cokoli.“