Читать книгу Tulačka, Vězeňkyně, Princezna - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 15

Ceres se probudila v temnotě. Místnost osvětlovalo pouze měsíční světlo procházející skrz okenice a jedna mihotající se svíčka. Snažila se naplno probrat, rozpomenout se. Vzpomněla si, že se jí pařáty bestie zarývaly do masa a už jen z té vzpomínky ji zase vše rozbolelo. Zkusila se obrátit na bok a v tu chvíli ucítila tak náhlou a žhavou bolest, až vykřikla. Bolest ji úplně pohlcovala.

„Och,“ ozval se hlas, „bolí tě to?“

Do zorného pole jí vstoupila neznámá postava. Ceres nejdřív nedokázala rozeznat podrobnosti, ale pomalu zaostřila. Nad postelí se jí skláněla Stephania, bledá jako měsíční světlo, které ji obklopovalo. Vypadala jako naprosto nevinná osoba, vznešená šlechtična, která navštěvuje nemocné a zraněné. Ceres nepochybovala, že nejde o náhodu.

„Neboj se,“ pronesla Stephania. Ceres se zdálo, jako by její slova přicházela odněkud zdaleka, jako by k ní pronikala skrz mlhu. „Léčitelé ti dali něco, co ti pomohlo spát, zatímco ti sešívali záda. Vypadali docela příjemně překvapení tím, že jsi přežila, a chtěli tě zbavit bolesti.“

Ceres viděla, že Stephania drží malou lahvičku. Na pozadí její bledé kůže vypadala matně zeleně. Měla korkovou zátku a lesklé hrdlo. Ceres si všimla, že se Stephania usmívá, ale rozhodně to nebyl příjemný úsměv. Spíš se zdálo, že by jí Stephania nejradši prokousla hrdlo.

„Já nejsem příjemně překvapená, že jsi přežila,“ pronesla Stephania. „Tak to vůbec být nemělo.“

Ceres k ní natáhla ruku. Tohle by mohla být její šance, příležitost k útěku. Kdyby byla silnější, mohla by proběhnout kolem Stephanie a ven ze dveří. Kdyby se jí podařilo najít způsob, jak bojovat s mlhou, která jí plnila hlavu, mohlo by se jí podařit Stephanii chytit a přinutit ji, aby Ceres pomohla v útěku.

Zdálo se jí ale, že ji tělo poslouchá jen líně. Něco po něm chtěla a ono reagovalo až příliš pozdě. Jediné, co se Ceres podařilo, bylo se posadit a zůstat zamotaná v pokrývkách. A i to jí vyslalo do těla novou vlnu bolesti.

Viděla, jak Stephania přejíždí prstem po lahvičce, kterou držela v ruce. „Ach, neboj se, Ceres. To, že se cítíš tak bezmocně, má svůj důvod. Léčitelé mě požádali, abych se ujistila, že jsi dostala svoji dávku jejich léku, tak jsem ti ji dala. Nebo spíš její část. Dost na to, abys nezlobila. Ale ne dost na to, aby tě zbavila bolesti.“

„Co jsem udělala, že mě tolik nenávidíš?“ zeptala se Ceres, i když už dávno znala odpověď. Sblížila se s Thanem a ten Stephanii odmítl. „Opravdu ti tolik záleží na tom, abys získala Thana jako svého manžela?“

„Plýtváš dechem, Ceres,“ pronesla Stephania s dalším ze svých chladných úsměvů. Ceres si na ně začínala zvykat. „Není to tak, že bych tě nenáviděla. Nenávist by znamenala, že tě nějakým způsobem považuji za někoho, kdo by se mi dokázal postavit. Řekni mi, víš něco o jedech?“

Už jen z té otázky se Ceres rozbušilo srdce, v hrudi se jí rozlil tísnivý pocit.

„Jedy jsou elegantní zbraň,“ pronesla Stephania, jako by tam Ceres ani nebyla. „Mnohem elegantnější než nože nebo kopí. Myslíš si, že jsi silná, protože si hraješ s mečem se všemi skutečnými bojepány? A přesto jsem tě klidně mohla otrávit, zatímco jsi spala. Bylo by to tak snadné. Mohla jsem přidat něco do tvé medicíny, mohla jsem ti jí jednoduše dát tolik, že by ses už nikdy neprobudila.“

„Lidé by to zjistili,“ podařilo se Ceres vyslovit.

Stephania pokrčila rameny. „A zajímalo by je to? Každopádně by to byla nehoda. Chudáček Stephania se pokoušela pomoct, ale ani nevěděla, co vlastně dělá. Dala našemu novému holčičímu bojepánovi až moc medicíny.“

Přiložila si ruku k ústům a předstírala překvapení. Byla to tak perfektní nápodoba šoku a výčitek, dokonce se zdálo, že se jí v koutku oka zaleskla slza. Když znovu promluvila, zněla úplně jinak. Hlas měla plný zármutku a zněla, jako by byla překvapená. Přitom se i lehce zakoktala, jako by se bránila vzlykání.

„Ale ne. Co jsem to udělala? To jsem nechtěla. Myslela jsem… myslela jsem, že to dělám přesně tak, jak mi řekli!“

Pak se rozesmála a v tu chvíli Ceres viděla, jaká Stephania skutečně je. Viděla, že se celou dobu pečlivě přetvařuje. Jak to, že si toho nevšiml nikdo jiný? Ceres netušila, jak je to možné. Jak to, že nikdo neviděl, co se skrývá za těmi krásnými úsměvy a něžným smíchem?

„Všichni si myslí, že jsem hloupá, víš,“ pronesla Stephania. Stála teď vzpřímeně a Ceres připadala nebezpečnější než kdy jindy. „Dělám všechno pro to, abych se ujistila, že si myslí, že jsem hloupá. Ach, nemusíš vypadat tak vyděšená, nechci tě otrávit.“

„Proč ne?“ zeptala se Ceres. Věděla, že pro to musí mít nějaký důvod.

Viděla, jak Stephaniin výraz ve světle svíčky ztvrdl. Zamračila se a na jinak hladké kůži se mezi obočím objevila vráska.

„Protože to by bylo příliš snadné,“ odpověděla Stephania. „Po tom, jak jste mě s Thanem ponížili, budu radši, když tě uvidím, jak trpíš. Oba si to zasloužíte.“

„Není nic, co bys mi ještě mohla udělat,“ pronesla Ceres, i když si v tu chvíli nepřipadala příliš jistá. Stephania mohla přijít k posteli a ublížit jí stovkou různých způsobů. Ceres věděla, že by nemohla udělat nic, aby jí v tom zabránila. Věděla, že vrchnost netuší, jak bojovat, ale v tuhle chvíli by Stephania snadno zvítězila.

„Ale samozřejmě, že ano,“ pronesla Stephania. „Na světě jsou ještě lepší zbraně než jedy. Například správná slova. Rovnou to vyzkoušíme. Které by ti tak mohlo nejvíc ublížit? Samozřejmě, tvůj milovaný Rexus. Je mrtvý. Tím můžeme začít.“

Ceres se pokusila nedat najevo šok, který jí projel. Snažila se skrýt hluboký smutek, který se v ní vzedmul. Nechtěla, aby ho vznešená dívka viděla. A přesto, podle spokojeného výrazu její tváře, mohla říct, že se jí to nepodařilo.

„Zemřel, když se snažil za tebe bojovat,“ pokračovala Stephania. „Myslela jsem si, že to budeš chtít slyšet. Zní to tak mnohem… romantičtěji.“

„Lžeš,“ ozvala se Ceres, ale hluboko uvnitř cítila, že Stephania nelže. Řekla by něco takového jen v případě, že je to pravda, o které se Ceres bude moct sama přesvědčit. Aby jí ublížila a aby ji to bolelo ještě víc ve chvíli, kdy si to ověří.

„Nemusím lhát. Ne, když je pravda mnohem lepší než lež,“ prohlásila Stephania. „Thanos je také mrtvý. Zemřel v boji na Haylonu, přímo na pláži.“

Ceres zalila nová vlna zármutku, přelila se přes ni a hrozila, že spláchne všechno, čím Ceres kdy byla. Pohádala se s Thanem, než odcestoval. Hádali se kvůli smrti jejího bratra a o tom, co chce udělat. Že chce bojovat s rebely. Nikdy by si nepomyslela, že to budou poslední slova, která mu kdy řekne. Záměrně nechala u Cosma zprávu, aby se ujistila, že to tak nebude.

„A je tu ještě něco,“ dodala Stephania. „Tvůj mladší bratr, Sartes? Odvedli ho do armády. Postarala jsem se o to, aby ho verbíři nepřehlédli jen proto, že je bratr Thanovy zbrojířky.“

Ceres se na ni tentokrát pokusila vrhnout, zuřivost ji hnala kupředu, naplňovala ji žhavou touhou roztrhat vznešenou dívku vlastníma rukama. Ale s tím, jak byla slabá, nemohla uspět. Cítila, jak se jí nohy zamotaly do přikrývek a pak se zhroutila na zem. Vzhlédla ke Stephanii.

„Jak dlouho si myslíš, že tvůj bratr přežije v armádě?“ zeptala se Stephania. Ceres viděla, jak se její výraz mění v ještě výsměšnější. „Chudák kluk. Všichni jsou k odvedencům tak krutí. Konec konců, většina odvedenců jsou v podstatě zrádci.“

„Proč?“ vyslovila Ceres otázku, která ji pálila v hlavě.

Stephania rozpřáhla ruce. „Sebrala jsi mi Thana a on byl všechno, co jsem chtěla pro svoji budoucnost. A teď, na oplátku, seberu všechno já tobě.“

„Zabiju tě,“ slíbila jí Ceres.

Stephania se zasmála. „K tomu nebudeš mít příležitost. Tohle,“ —sklonila se a dotkla se Ceresiných zad. Ceres se musela kousnout do rtu, aby nevykřikla— „není nic. Ta drobná potyčka v Aréně nebyla nic. Čekají na tebe ty nejhorší souboje, znovu a znovu, dokud nezemřeš.“

„Myslíš si, že si toho lidé nevšimnou?“ zeptala se Ceres. „Myslíš, že jim nedojde, o co se snažíš? Chceš to jen proto, že si myslíš, že by povstali, kdybys mě zabila přímo. Co myslíš, že udělají, až zjistí, že je podvádíš?“

Stephania zavrtěla hlavou.

„Lidé vidí, co chtějí vidět. U tebe se zdá, že chtějí vidět svoji princeznu bojepána. Dívku, která bojuje stejně dobře jako muži. Budou tomu věřit a budou tě milovat. Až do chvíle, kdy z tebe bude jen trocha masa třesoucího se na písku. Budou sledovat, jak tě tvůj nepřítel rve na kusy, ale ještě před tím ho budou prosit, aby to udělal.“

Ceres mohla jen přihlížet tomu, jak se Stephania obrací ke dveřím a odchází. Vznešená dívka se přesto zastavila a obrátila se zpět k ní. Na chvíli vypadala stejně sladce a nevinně, jako vždy.

„Ach, málem jsem zapomněla. Snažila jsem se ti dát tvoji medicínu, ale nečekala jsem, že mi ji vyrazíš z ruky dřív, než ti jí stihnu dát dost.“

Znovu Ceres ukázala lahvičku a pak ji hodila na zem. Ceres sledovala, jak letí vzduchem a pak se tříští na tisíc kousků. Střepy se rozletěly všude kolem a Ceres věděla, že když se teď pokusí dostat zpátky do postele, bude to pro ni bolestivé i nebezpečné. Nepochybovala o tom, že přesně to byl Stephaniin záměr.

Sledovala, jak se dívka natahuje po svíčce, která osvětlovala místnost, a na moment, na kratičký okamžik před tím, než svíčku sfoukla, zmizel ze Stephaniiny tváře její sladký úsměv a nahradilo ho něco krutého.

„Zatančím si na tvém pohřbu, Ceres. To ti slibuji.“