Читать книгу Rebel, Pěšec, Král - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 10

Svět připadal Stephanii bez Thana jako bezútěšné místo. Připadal jí chladný i přes teplo slunečních paprsků, které jí dopadaly na kůži. Prázdný i přes davy lidí kolem hradu. Zírala na město a přemýšlela nad tím, jak by ho s chutí vypálila do základů, protože pro ni už nic nemělo smysl. Nemohla dělat nic jiného než nečinně sedět u okna a utápět se ve své bolesti, v pocitu, že jí někdo vyrval srdce z těla.

Možná, že jí ho někdo skutečně vyrve. Konec konců, kvůli Thanovi riskovala vše. Jaký byl vlastně trest za pomoc zrádci? Stephania znala správnou odpověď, protože byla stejná, jako odpověď na všechny ostatní otázky v záležitostech Impéria – cokoli, co král nařídí. Neměla pochybnosti, že ji za to nechá zemřít.

Jedna z jejích služebných jí nabídla uklidňující bylinné tonikum. Stephania ho nepřijala, i když ho dívka položila na malý kamenný stolek.

„Má paní,“ řekla dívka. „Některé dívky… přemýšlejí… neměli bychom se chystat k opuštění města?“

„Opuštění města?“ zeptala se Stephania. Slyšela, že její hlas zní hloupě a ploše.

„Jde o to… nejsme v nebezpečí? Vzhledem k tomu, co se stalo. A co jsme pro tebe udělaly, co jsme udělaly pro Thana.“

„Pro Thana!“ To jméno na okamžik vyrazilo Stephanii dech. Vzápětí ji zalila vlna vzteku. Stephania sebrala lahvičku s odvarem. „Neodvažuj se přede mnou pronášet jeho jméno ty hloupá holko! Vypadni! Vypadni!“

Rozzuřeně mrštila lahvičkou. Služebná se sklonila, což Stephanii podráždilo ještě víc, ale zvuk tříštícího se skla jí maličko zlepšil náladu. Hnědá tekutina se rozstříkla po zdi. Stephania si jí už dál nevšímala.

„Ať mě nikdo neruší!“ rozkřikla se na dívku. „Nebo tě nechám stáhnout z kůže.“

Stephania potřebovala být sama se svými myšlenkami, i když to byly myšlenky tak černé, že částečně měla chuť vrhnout se z balkonu do prázdna, jen aby to všechno ukončila. Thanos byl pryč. Kolik toho dokázala, kolik toho vymyslela. A Thanos byl pryč. Nikdy dřív nevěřila v lásku a pak přišel on. Vždycky si myslela, že je to jen slabost, která otevírá člověka bolesti, ale s ním se to zdálo jako přiměřené riziko. A teď se ukázalo, že měla pravdu. Láska jen umožňovala světu, aby člověku snadněji ublížil.

Stephania zaslechla zvuk otevírajících se dveří a prudce se obrátila. Hledala něco, co by po příchozím mohla hodit.

„Řekla jsem, že nechci, aby mě někdo rušil!“ vyštěkla ještě dřív, než uviděla, kdo vešel.

„Tak to není moc milé,“ pronesl Lucious a vešel do místnosti. „A já jsem tě sem přitom doprovodil, abych ti zajistil bezpečnost.“

Lucious byl oblečený jako princ z pohádky. V bílém sametu zdobeném zlatými výšivkami a barevnými drahokamy. U pasu se mu houpala dýka. Výjimečně na sobě neměl svoji zlatou zbroj a meč. Dokonce i jeho vlasy vypadaly, že jsou čerstvě umyté. Naprosto čisté, bez městského prachu. Na Stephanii působil spíš jako trubadúr, který se chystá pět milostné písně pod jejím oknem než jako muž, který měl být pověřen organizací obrany města.

„Doprovodil?“ zeptala se Stephania s úsměškem. „To je to slovo?“

„Zajistil jsem ti bezpečnou cestu skrz válkou zmítané ulice našeho města,“ pronesl Lucious. „Moji muži dohlédli na to, aby ses nestala kořistí rebelů nebo aby tě neunesl ten tvůj vražednický manžel. Copak jsi neslyšela, že uprchnul?“

Stephania se zamračila. Co za hru to s ní Lucious hrál?

„Samozřejmě, že o tom vím,“ vyštěkla na něj. Vstala, protože se jí nelíbilo, když se nad ní Lucious nakláněl. „Byla jsem tam.“

Sledovala, jak Lucious s posměšným překvapením pozvedl obočí. „Proč, má milá Stephanie, se přiznáváš k tomu, že jsi sehrála nějakou roli v útěku tvého manžela? Žádný důkaz totiž neukazuje tvým směrem.“

Stephania na něj nevzrušeně pohlédla. „Co jsi udělal?“

„Já neudělal nic,“ odpověděl Lucious a očividně si to všechno užíval. „Popravdě jsem usilovně pátral po pravdě. Velice usilovně.“

Což v Luciově případě znamenalo mučení lidí. Stephania se krutostem nijak nevyhýbala, ale rozhodně se v nich nevyžívala tolik, jako on.

Povzdechla si. „Přestaň si tu se mnou hrát, Lucie. Co jsi udělal?“

Lucious pokrčil rameny. „Dohlédl jsem na to, aby vše probíhalo tak, jak chci, aby to probíhalo,“ řekl. „Až budu mluvit s otcem, řeknu mu, že Thanos na útěku zabil několik strážných. Jeden ze strážných dokonce přiznal, že Thanovi s útěkem pomohl. Chtěl pomoct rebelům. Je smůla, že nepřežil, aby svůj příběh mohl zopakovat před králem. Slabé srdce.“

Lucious se očividně ujistil, že nikdo, kdo Stephanii viděl, nepřežil. Dokonce, i když Stephanii znechucovala netečnost, s jakou to Lucious pronášel, jedna její část už přemýšlela, co pro ni z toho plyne v souvislosti se vším ostatním.

„Zdá se, že ve spiknutí hrála roli i jedna z tvých služebných,“ pronesl Lucious. „Thanos ji pravděpodobně svedl, smutné.“

Stephania zrudla vzteky. „To jsou moje služebné!“

Nebyla to jen myšlenka na ženu, která jí sloužila tak oddaně, až jí to uškodilo, i když ta byla sama o sobě dost špatná. Bylo to i pomyšlení na to, že se Lucious odvážil ublížit někomu, kdo naprosto jasně patřil jí. Nebyla to jen myšlenka na to, že někdo, kdo jí slouží, dojde k úhoně. Byla to urážka!

„A přesně o to jde,“ pronesl Lucious. „Příliš mnoho lidí ji vidělo, jak vyřizuje tvé záležitosti. A když jsem té dívce nabídl její život výměnou za to, že prozradí vše, co ví, byla mi velice nápomocná.“

Stephania odvrátila zrak. „Proč to všechno děláš, Lucie?“ Proč jsi mě prostě nenechal odplout s Thanem?“

„Thanos tě nebyl hoden,“ pronesl Lucious. „Rozhodně nebyl hoden toho, aby byl šťastný.“

„A proč jsi zatajil roli, kterou jsem v tom sehrála?“ zeptala se Stephania. „Nemusel jsi dělat vůbec nic, mohl ses dívat, jak mě popraví.“

„I o tom jsem uvažoval,“ přiznal Lucious. „Nebo alespoň o tom, že o tebe požádám krále, až mu oznámíme, že Thanos uprchl. Ale byla příliš velká pravděpodobnost, že by tě jednoduše nechal popravit, a to jsem si nemohl dovolit.“

Nikdo jiný by o tom nedokázal mluvit tak otevřeně, ale tohle byl Lucious. Nikdo jiný by na to ani nepomyslel. Požádat krále o Stephanii, jako by byla jen nějaká věc. Už z toho pomyšlení se Stephanii zvedal žaludek.

„Ale pak mi to došlo,“ pronesl Lucious. „Já si totiž naši hru užívám až moc na to, abych připustil něco podobného. Navíc to nebyl způsob, jakým jsem tě chtěl získat. Chci, abys byla mým partnerem, abychom si byli rovni. Abys byla skutečně má.“

Stephania přešla na balkon, potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu. Lucious byl zblízka cítit po drahé růžové vodě a silných parfémech, které očividně zvolil tak, aby maskovaly pach krve z jeho běžných činností.

„O čem to tu mluvíš?“ zeptala se Stephania, i když už měla poměrně jasnou představu o tom, kam Lucious míří a co po ní bude chtít. O všech lidech u dvora sháněla co nejvíce informací, a to samozřejmě platilo i o Luciovi a jeho tužbách.

I když v tom možná nebyla tak dobrá, jak si myslela. Neuvědomila si, že se jí Lucious infiltroval do sítě jejích donašečů a špehů. Nevěděla, co Thanos provádí, až do chvíle, kdy bylo příliš pozdě.

Ty dva ale nebylo možné ani v nejmenším porovnávat. Lucious byl naprosto bez jakékoli morálky a zásad. Nezastavil by se před ničím, snažil se hledat způsoby, jak ublížit ostatním. Thanos byl silný a zásadový, milující a ochranitelský.

Ale právě on ji opustil. Odešel od ní a přitom věděl, jaký osud na ni asi čeká.

Lucious ji vzal za ruku. Svíral ji něžněji, než by si Stephania myslela, že dokáže. I tak ale bojovala se znechuceným zachvěním, když si zvedl její dlaň ke rtům a políbil ji na vnitřní stranu zápěstí. Cítila, jak jí v něm pulzuje krev.

„Lucie,“ pronesla Stephania a stáhla ruku zpět. „Jsem vdaná žena.“

„Málokdy mi to přišlo jako překážka,“ podotkl Lucious. „A buďme upřímní, Stephanie, pochybuji o tom, že tobě by to někdy vadilo.“

Stephaniin vztek se znovu naplno rozhořel. „Nic o mně nevíš.“

„Vím o tobě všechno,“ řekl Lucious. „A čím víc tě poznávám, tím víc jsem si jistý, že jsme stvořeni jeden pro druhého.“

Stephania od něj chtěla získat odstup, ale Lucious ji následoval. Samozřejmě. Byl to muž, kterého nikdy nikdo neodmítl.

„Zamysli se nad tím, Stephanie,“ řekl jí. „Myslel jsem si, že jsi jen husička s dutou hlavou, ale pak jsem zjistil, že jsi kolem Delosu upletla hustou síť. Víš, jak jsem si potom připadal?“

„Naštvaně, protože jsem z tebe udělala hlupáka?“ hádala Stephania.

„Dávej si pozor,“ varoval ji Lucious. „Věř mi, že nechceš, abych se na tebe zlobil. Ne, já tě v tu chvíli obdivoval. Dřív jsem si totiž myslel, že by ses mi mohla na jednu či dvě noci hodit do postele. Pak jsem ale zjistil, že bys mohla stát za víc. Že možná skutečně chápeš, jak svět funguje.“

Ano, to Stephania chápala velice dobře. Mnohem lépe než by lidé jako je Lucious kdy tušili. On měl svoje postavení, které ho chránilo před všemi světskými nástrahami. Stephania měla pouze svoji hlavu.

„A pak sis uvědomil, že se přesně hodíme jeden k druhému?“ zeptala se Stephania. „Tak to mi řekni, jak chceš vyřešit můj sňatek s Thanem.“

„To je věc, kterou není nutné se trápit,“ pronesl Lucious, jako by to šlo vyřešit lusknutím prstu. „Potom, co udělal, jsem si myslel, že bys byla ráda, kdyby ses toho závazku zbavila.“

Bylo by výhodné, kdyby to vyřešili kněží, protože jinak by Stephania riskovala možnost, že ji poskvrní Thanovy zločiny. Pořád by byla ženou zrádce, dokonce i když se Lucious postaral o to, aby nebyla spojená s jeho útěkem.

„Nebo, pokud bys chtěla,“ prohlásil Lucious, „jsem si jistý, že by nebylo složité zajistit jeho skon. Konec konců, tobě se to už málem podařilo. Nezáleží na tom, kam uprchl. Dal by se zajistit další zabiják, který ho najde a odstraní. Ty bys mohla truchlit… nějakou dobu. Jsem si jistý, že by ti černá slušela. Vlastně ti sluší úplně cokoli.“

V Luciově pohledu bylo něco, co Stephanii znepokojovalo. Jako kdyby se snažil odhadnout, jak by vypadala, kdyby na sobě nic neměla. Podívala se mu zpříma do očí a snažila se znít, jako by se jednalo o obchodní jednání.

„A pak co?“ zeptala se.

„A pak by ses vdala za mnohem vhodnějšího prince,“ odpověděl Lucious. „Pomysli na to všechno, co bychom spolu mohli dokázat. S tím, co ty víš, a tím, co já dokážu. Společně bychom mohli vládnout Impériu. Rebelové by nic nezmohli. Musíš uznat, že bychom byli nádherný pár.“

Stephania se rozesmála. Nemohla si pomoct. „Ne, Lucie. Nebyli, protože k tobě krom opovržení necítím vůbec nic. Jsi obyčejný hrdlořez. A co hůř, jsi příčinou toho, že jsem přišla o všechno. Proč bych vůbec měla přemýšlet nad sňatkem s tebou?“

Sledovala, jak rysy v Luciově obličeji tvrdnou.

„Mohl bych tě k tomu přinutit,“ podotkl Lucious. „Mohl bych tě přinutit udělat cokoli, co bych si přál. Myslíš si, že se nemohu postarat o to, aby všichni zjistili, jakou roli jsi hrála v Thanovu útěku? Možná jsem si tu tvoji služebnou nechal jako pojistku.“

„Snažíš se mě přinutit ke sňatku?“ zeptala se Stephania. Jaký muž by se snížil k něčemu takovému?

Lucious rozpřáhl ruce. „Nejsme tak rozdílní, jak si myslíš, Stephanie. Ty hraješ svoji hru. Nemáš zájem o nějakého blázna, který by k tobě přišel s pugétem květin a několika cetkami. Navíc by ses mě naučila milovat. Ať už bys chtěla nebo ne.“

Znovu k ní natáhl ruku a Stephania mu položila dlaň na hruď. „Dotkni se mě a neodejdeš odsud živý.“

„Takže chceš, abych odhalil tvoji roli v Thanově útěku?“ zeptal se.

„Zapomněl jsi na svoji vlastní část,“ řekla Stephania. „Konec konců, ty jsi o tom věděl. Jak by asi král reagoval, kdybych mu to všechno řekla?“

Čekala, že se Lucious rozzuří, možná že ji dokonce uhodí. Místo toho se ale usmál.

„Věděl jsem, že se ke mně přesně hodíš,“ řekl. „Dokonce, i když jsi na tom tak strašně špatně, jsi našla způsob, jak se mnou bojovat. Skvělé. Společně bychom dokázali naprosto cokoli. Samozřejmě to bude chtít trochu času, než si to uvědomíš, to je jasné. Hodně jsi toho prožila.“

Zněl přesně tak, jak by měl znít zhrzený nápadník, kvůli čemuž mu Stephania věřila ještě míň.

„Udělej si čas a zamysli se nad vším, co jsem ti řekl,“ pronesl Lucious. „Popřemýšlej nad vším, co by ti sňatek se mnou mohl přinést. Určitě si to porovnej s tím, co by tě čekalo jako ženu, která si vzala zrádce. Možná mě zatím nemiluješ, protože lidé jako my nedělají rozhodnutí založená na podobných bláznovstvích. Děláme je podle toho, co nám přinese užitek. Jsme lepší než ostatní. A poznáme ty, kteří jsou stejní jako my.“

Stephania nebyla v žádném případě jako Lucious, ale věděla, že bude lepší mlčet. Prostě jen chtěla, aby už konečně odešel.

„A mezitím,“ řekl Lucious, když viděl, že neodpoví, „pro tebe mám dárek. Služebná, o které jsme se bavili, si myslela, že bys ho mohla potřebovat. Řekla mi o tobě všechno možné, když žebrala o život.“

Z váčku na opasku vytáhl ampuli a položil ji na stolek u okna.

„Řekla mi, proč jsi musela utéct z hostiny krvavého měsíce,“ pronesl Lucious. „Řekla mi o tvém těhotenství. Je jasné, že Thanovo dítě bych nikdy vychovávat nemohl. Vypij to a nebudou problémy. V žádném smyslu slova.“

Stephania chtěla ampuli sebrat a hodit ji po něm. Uchopila ji do ruky, aby to udělala, ale on už byl pryč.

I tak ji chtěla zahodit, ale neudělala to. Posadila se k oknu a podívala se na lahvičku.

Byla průhledná s průzračnou tekutinou. Slunce ji prozařovalo a vypadala mnohem nevinněji, než skutečně byla. Když to vypije, bude si moct vzít Lucia. Děsivá myšlenka. Dostalo by se jí tak ale jednoho z nejmocnějších postavení v Impériu. Když to vypije, zbaví se tak poslední památky na Thana.

Dlouho nehnutě seděla a nevěděla, co má dělat. Po chvíli se jí začaly po tváři pomalu kutálet slzy.

Možná by to opravdu měla vypít.