Читать книгу Rebel, Pěšec, Král - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 11

Ceres se ze všech sil snažila probrat. Bojovala se závoji temnoty, které se ji snažily stáhnout dolů. Připadala si, jako kdyby se topila a bojovala s vodním proudem. Dokonce i teď slyšela křik umírajících. Léčka. Bitva. Nutila se probudit, jinak bude všechno ztraceno…

Prudce otevřela oči a vyskočila na nohy, aby pokračovala v boji. Nebo se o to spíš pokusila. Něco, co ji drželo za kotníky a zápěstí, jí v tom zabránilo. Konečně ze sebe setřásla spánek a uviděla, kde je.

Obklopovaly ji kamenné stěny, vymezovaly prostor stěží dost velký k tomu, aby si Ceres mohla lehnout. Nebyla tu postel, jen tvrdá kamenná podlaha. Malé zamřížované okénko dovnitř pouštělo trochu světla. Ceres cítila svazující tíhu okovů na zápěstích a kotnících. Viděla masivní okov ve zdi, kterým procházel řetěz. Těžké dveře pobité železem, které ji ubezpečily v tom, že je vězněm. Řetěz procházel okovem ve zdi a od zdi pak vedl do otvoru ve dveřích. Ceres došlo, že když za řetěz někdo zvenčí zatáhne, přinutí ji dojít až k okovu ve zdi.

To, že ji tu takhle drží, Ceres naplnilo vztekem. Zatáhla za okov a snažila se ho vytrhnout ze zdi. Využívala k tomu veškerou svoji sílu a moc. Nic se ale nestalo.

Bylo to, jako by měla v hlavě mlhu, snažila se skrz ni proniknout, a dokonce to vypadalo, že tu a tam skrz mlhu probleskují staré vzpomínky, ale byly to jen jejich zlomky.

Ceres si vzpomínala, že se městská brána otevřela a „rebelové“ je tak pozvali do města. Vjela do něj i se svými muži. Myslela si, že je vede do klíčové bitvy o město.

Ceres klesla zpět na podlahu. Všechno ji bolelo a některé neviditelné rány byly hlubší než ty na těle.

„Někdo nás zradil,“ pronesla tiše sama k sobě.

Měli nakročeno k vítězství a někdo je všechny zradil. Ať už kvůli penězům nebo proto, že se bál, či toužil po moci, někdo zničil vše, o co se tak dlouho snažili, a nechal je vjet do pasti.

Pak se Ceres rozpomněla. Vzpomněla si na synovce lorda Westa, kterému z krku trčel šíp. Na bezradný, nevěřící pohled, který se mu mihl ve tváři, než se zhroutil ze sedla.

Vzpomněla si na salvy šípů tak husté, že zastínily slunce, na barikády a oheň.

Muži lorda Westa se pokoušeli pálit po lukostřelcích, kteří na ně útočili. Ceres věděla, že umí používat luky při jízdě na koni. Viděla, jak zkušeně s nimi zacházeli cestou do Delosu. Pokud to bylo nutné, byli schopní lovit za plného trysku. Když vypustili první salvu jako odpověď na nepřátelskou palbu, dovolila si Ceres na okamžik zadoufat. Zdálo se jí totiž, že jsou to muži, kteří dokážou překonat všechny problémy.

Nedokázali. Luciovi lukostřelci stáli v krytech na střechách a muži lorda Westa tak byli v příliš velké nevýhodě. Někdy v průběhu chaotické bitvy začaly ze střech přilétat nejen šípy, ale také zápalné hrnce s olejem. Ceres se zmocnila neskonalá hrůza, když sledovala, jak muže kolem zachvacují plameny. Jen Lucious byl schopen použít oheň jako zbraň ve svém vlastním městě a nestarat se o to, jestli se plameny nerozšíří i na přilehlé domy. Ceres slyšela řičení koní, nářek mužů padajících ze sedel.

Měla být schopná je zachránit. Pokusila se v sobě vyvolat svoji moc, ale místo toho cítila jen prázdnotu. Černou prázdnotu tam, kde vždycky nacházela sílu a odvahu porazit své nepřátele.

Stále ještě se snažila vyvolat svoji moc, když se její kůň vzepjal a vyhodil ji ze sedla…

Ceres se přinutila vrátit myšlenkami do současnosti. Na některé události totiž bylo lepší nevzpomínat. Ačkoli současnost nebyla o mnoho lepší, protože zvenčí bylo slyšet nářek muže, který s největší pravděpodobností umíral.

Ceres se pokusila dostat k oknu. Dokonce i to ji stálo spoustu sil. Řetěz na rukou ji tížil. Měla pocit, jako by ji něco spálilo zevnitř. Jako by z ní něco vysálo všechnu sílu, kterou kdy měla. Měla pocit, že se téměř ani nedokáže postavit, natož, aby se nějakým způsobem dokázala vyprostit z pout.

Podařilo se jí natáhnout ruce k mříži a vzít je do dlaní, jako by se je chystala vytrhnout. Pravdou ale bylo, že v podstatě jen díky nim se stále ještě dokázala udržet na nohou. Když se podívala na nádvoří, které se rozkládalo pod její novou celou, rozhodně takovou podporu potřebovala.

Ceres tam spatřila muže lorda Westa stojící v dlouhých řadách. Voják za vojákem. Všichni na sobě měli zbytky zbrojí, i když v mnoha případech byly zbroje rozbité nebo je z vojáků někdo strhal. Žádný z nich neměl zbraň. Měli spoutané ruce a velké množství jich klečelo. Na tom pohledu bylo něco neskutečně smutného. Tolik z něj čišela porážka, že se to ani nedalo popsat slovy.

Ceres na nádvoří poznávala i další lidi. Rebely. Z pohledu na ně se Ceres svíral žaludek ještě víc. Muži lorda Westa s ní šli z vlastní vůle, riskovali kvůli ní své životy a Ceres za ně cítila zodpovědnost. Rebelové, muži i ženy, ale patřili k těm, které znala.

Viděla mezi nimi Anku. Anka byla připoutaná v samotném středu všech ostatních. Ruce měla spoutané za zády a přivázané ke kůlu tak vysoko, aby se nemohla posadit nebo pokleknout kvůli odpočinku. Provaz uvázaný kolem krku hrozil, že ji uškrtí ve chvíli, kdy by se zkusila uvolnit. Ceres viděla, že má zkrvavenou tvář, ale nikdo se s tím nesnažil nic udělat, jako by na ní vůbec nezáleželo.

Ceres se z toho pohledu dělalo špatně. Byly tam její přátelé. V některých případech šlo o lidi, které znala celé roky. Někteří byli zranění. Ceres ucítila bodnutí vzteku, když si uvědomila, že se jim nikdo nesnaží pomoct. Všichni jen stáli nebo klečeli, stejně jako vojáci.

A pak její pohled padl na věci, které čekaly opodál. Ceres netušila, k čemu některé z nich slouží, ale podle zbytku si to dokázala domyslet. Byly tam kůly k nabodávání lidí, špalky na stínání hlav, šibenice a ohnivé koše ke žhavení železa. A bylo toho ještě mnohem víc. O tolik víc, že Ceres začala chápat, kdo se rozhodl to všechno využít.

Pak spatřila Lucia a získala tak naprostou jistotu. Za všechno mohl on a to znamenalo, že svým způsobem byla na vině i ona. Kdyby jen byla rychlejší a dostihla ho ve chvíli, kdy zvítězila v souboji s jeho šampionem. Kdyby jen našla způsob, jak ho zabít, dřív, než k tomuhle došlo.

Lucious stál nad vřeštícím vojákem a kroutil mečem, kterým ho probodl. Přiměl ho tak k dalšímu bolestivému výkřiku. Ceres viděla menší skupinu mučitelů a popravčích kolem. Vypadali, jako by si dělali poznámky, nebo jen oceňovali, že v jejich profesi někdo našel tak zvrácené zalíbení. Ceres si přála, aby mohla použít svoji moc a všechny je zabít.

Lucious vzhlédl a Ceres fyzicky ucítila moment, kdy se jeho oči setkaly s jejími. Bylo to něco na způsob výjevů, o kterých zpívají bardi ve svých písních. Jako když se setkají pohledy dvou zamilovaných. S tím rozdílem, že tady šlo o čistou nenávist. Ceres by v tu chvíli zabila Lucia jakýmkoli dostupným způsobem a vytušila, že i on si pro ni něco chystá.

Viděla, jak se pomalu usmál a naposled zatočil mečem v ráně. Oči stále upíral na Ceres. Pak se napřímil a nepřítomně si utřel zakrvácené ruce do kusu hadru. Chvíli stál jako herec, který se chystá přednést řeč před nedočkavým publikem. Ceres ale připadal jako obyčejný řezník.

„Všichni tito muži a ženy zradili Impérium,“ prohlásil Lucious. „Všichni ale myslím víme, že to není vaše vina. Byli jste podvedeni. Ostatní vás svedli na scestí. Svedla vás na ně jedna konkrétní osoba.“

Ceres viděla, jak k ní střelil dalším pohledem.

„Takže jsem se rozhodl nabídnout milost těm z vás, kteří se mi podvolí. Plazte se přede mnou. Škemrejte o otroctví a budete ušetřeni. V Impériu není nikdy dost dříčů.“

Nikdo se nepohnul. Ceres netušila, jestli na ně má být hrdá, nebo začít křičet, aby tu nabídku přijali. Konec konců, museli vědět, co přijde, pokud ji nepřijmou.

„Ne?“ zeptal se Lucious a v hlase mu zaznívalo překvapení. Ceres si pomyslela, že možná skutečně předpokládal, že se všichni dobrovolně nechají zotročit, aby si zachránili život. Možná, že skutečně nerozuměl tomu, o co rebelům jde. Nebo tomu, že jsou horší věci než smrt. „Nikdo?“

Ceres sledovala, jak mu z tváře mizí předstíraný klid. Jako když spadne maska a odhalí, co se skrývá pod ní.

„Tohle se stane, když vy, hlupáci, začnete poslouchat lůzu, která vám lže!“ pronesl Lucious. „Zapomněli jste, kde je vaše místo! Zapomněli jste, že všechno, co vy, spodino, uděláte, má své následky. Zemřete. Všichni do posledního zemřete. A já se postarám o to, aby to byl takový způsob smrti, o kterém si budou šeptat všichni, kteří jen pomyslí na to, že by mohli zradit své pány. A postarám se o to tak, že sem nechám přivést vaše rodiny, aby se dívaly. Spálím jejich ubohé chatrče a přinutím je sledovat, jak tu budete řvát!“

O tom, že to udělá, neměla Ceres nejmenší pochyby. Viděla ho, jak ukazuje na jednoho vojáka a pak kyne k jednomu z nástrojů, které čekaly opodál.

„Začněte tímhle. Nebo začněte kýmkoli jiným, je mi to jedno. Jen se postarejte o to, aby všichni před smrtí pořádně trpěli.“ Pak ukázal směrem k Ceresině cele. „A postarejte se o to, aby ona byla poslední. Přinuťte ji, aby sledovala, jak všichni do jednoho umírají. Chci, aby z toho šílela. Chci, aby pochopila, jak bezmocná ve skutečnosti je. Ať už svým mužům napovídala o krvi Prastarých cokoli.“

Ceres odstoupila od zamřížovaného okna, ale někdo ji musel sledovat zpoza dveří, protože zatáhl za řetěz a přitáhl ji tak zpět ke zdi. Nemohla od ní odstoupit ani o kousek. A rozhodně nemohla odvrátit pohled od okna, skrz které viděla, jak jeden z popravčích zkoumá ostrost své sekery.

„Ne,“ řekla a snažila se vzbudit v sobě sebedůvěru, kterou ale vůbec necítila. „Ne, tohle nedopustím. Najdu způsob, jak to zastavit.“

Nepokusila se v sobě vyvolat moc, jako to obvykle dělala. Ponořila se do prostoru, ve kterém na ni její moc obvykle čekala. Snažila se dostat do stejného rozpoložení mysli, jaké ji učili lesní lidé. Hledala svoji moc se stejnou jistotou, s jakou by se snažila ulovit nějaké ukrývající se zvíře.

A přesně tak se před ní moc skrývala. Ceres ji nedokázala najít. Zkoušela všechno, co ji jen napadlo. Snažila se zklidnit. Snažila se rozpomenout na pocit, který v ní dřívější použití moci vyvolalo. Snažila se silou vůle přinutit moc, aby jí kolovala v žilách jako dřív. Dokonce ji zkusila i zoufale přemlouvat, vyjednávat s ní, jako by to byla jiná bytost, a ne jiná její část.

Nic z toho nezabralo, a tak se Ceres pokusila zatřást řetězem, který ji poutal. Cítila, jak se jí okovy zakously do zápěstí. Cukala sebou, ale nepodařilo se jí získat víc prostoru než na natažení paže.

Ceres by měla být schopná řetěz jednoduše přetrhnout. Měla by být schopná se osvobodit a zachránit všechny tam venku. Měla by být, ale právě teď to nedokázala a nejhorší na tom bylo, že ani nevěděla proč. Proč ji moc, kterou dřív tolikrát použila, opustila tak náhle? Proč se tohle muselo stát?

Proč nemohla udělat to, co chtěla? Ceres cítila, jak se jí snahou udělat alespoň něco, hrnou slzy do očí. Zoufale přemýšlela nad tím, jak ostatním pomoci.

Venku zatím začaly popravy a Ceres nemohla dělat nic, aby je zastavila.

A co bylo horší, věděla, že až Lucious skončí s těmi venku, bude na řadě ona.