Читать книгу Rebel, Pěšec, Král - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 14

Lucious si zamiloval pach hořících domů. Bylo v něm něco uklidňujícího, něco, díky čemu v něm rostlo vzrušení a něco mnohoslibného.

„Počkejte si na ně,“ řekl pohodlně usazený v sedle.

Muži, kteří byli rozptýlení kolem, obklíčili domy, které vypalovali. Domy bylo hodně nadsazené slovo, ve skutečnosti to byly tak nuzné chatrče, že ani nemělo smysl je rabovat. Možná ale nakonec přeci jen prozkoumají jejich popel.

Teď byl ale čas se bavit.

Lucious si všiml pohybu, když ze svých domovů vyběhli první lidé. Pokynul rukou v obrněné rukavici, od jejíž zlaté barvy se odráželo slunce.

„Tamhle!“

Pobídl koně a vyrazil kupředu. Pozvedl kopí a hodil jím po jedné z utíkajících osob. Jeho muži zatím kolem pobíjeli muže a ženy, naživu nechávali jen některé, a to jen v případě, že měli pocit, že za ně na trhu s otroky dostanou slušný obnos.

Lucious zjistil, že vypalování vesnic je ve skutečnosti umění. Bylo důležité nevřítit se jen tak na náves a slepě nezapalovat všechno kolem. Tak to dělali amatéři. Když se nájezdníci vřítili dovnitř, lidé prostě utekli pryč. Když se pálilo ve špatném pořadí, hrozilo, že v plamenech zůstane spousta cenností. Když se nechalo příliš mnoho únikových cest, hrozilo, že zástup nových otroků, které ve vesnici nachytají, bude v závěru mnohem kratší, než by mohl být.

Přípravy byly klíčové. Musel nechat muže, aby se seřadili do formace ještě daleko před vesnicí, aby si vesničané nevšimli jeho tak zářivého brnění. Někteří totiž utíkali už když ho zahlédli v dálce. Luciovi se to líbilo. To, že se ho báli, bylo dobře. Bylo to právo, které mu náleželo.

Teď byli v další fázi. Vypálili některé z nejméně hodnotných domů. Samozřejmě od střechy. Naházeli pochodně na střechu a čekali. Lidé nemohli utíkat ven, když jim vypalovali úkryty od země, a když neutíkali, nebyla to žádná zábava.

O něco později přijde tradiční drancování následované mučením lidí podezřelých ze sympatizování s rebely a těch, kteří skrývali cennosti. A pak samozřejmě přijdou popravy. Lucious se při té myšlence pousmál. Obvykle popravoval jen proto, aby ostatní viděli, co je může potkat. Dnes to ale bude… rozsáhlejší.

Když projížděl vesnicí, uvědomil si, že myslí na Stephanii. Tasil meč a sekal nalevo i napravo. Za normálních okolností by na její styl odmítnutí nereagoval tak mírně. Kdyby to zkusila jakákoli mladá žena z téhle vesnice, Lucious by ji pravděpodobně stáhl zaživa z kůže místo toho, aby ji poslal otrokářům.

Stephania ale byla jiná. Nešlo jen o to, že byla krásná a elegantní. Když si myslel, že je to jen hloupá husička, chtěl ji dostat jen proto, aby se mohl chvástat před ostatními.

Teď se ale ukázalo, že je víc než jen to. A Lucious si uvědomil, že k ní začíná cítit něco víc. Nebyla jen skvělým doplňkem pro budoucího krále. Byla někým, kdo rozumí fungování světa a kdo byl připraven intrikovat, aby získal to, co chce.

A právě proto se Lucious rozhodl nechat ji jít a neupozorňovat na její roli krále. Užíval si hru, kterou spolu rozehráli. Zahnal ji do kouta a ona se rozhodla stáhnout ho s sebou dolů. Přemýšlel, jaký bude její další krok.

Z myšlenek ho vytrhl pohled na dva muže, kteří svými meči mířili na jednu rodinu – tlustého muže, starší ženu a tři děti.

„Proč stále ještě dýchají?“ zeptal se Lucious.

„Výsosti,“ škemral muž, „prosím. Moje rodina byla vždy věrná tvému otci. Jsme nejponíženější poddaní. S rebely nemáme nic společného.“

„Chceš snad říct, že jsem se spletl?“ zeptal se Lucious.

„Jsme loajální, výsosti. Prosím.“

Lucious naklonil hlavu ke straně. „Dobrá tedy, vidím, že jsi skutečně věrný poddaný. Budu tedy laskavý. Dovolím, aby jedno z tvých dětí přežilo. Dokonce tě nechám vybrat, které to bude. Vlastně ti to nařizuji.“

„A-ale… nemůžu vybírat ze svých dětí,“ pronesl muž.

Lucious se obrátil ke svým mužům. „Vidíte? Dokonce, i když jim to přímo nařídím, neposlouchají. Zabijte je všechny, ať nemusím marnit čas s jim podobnými. Všichni v téhle vesnici musí být mrtví nebo zařazeni mezi otroky. A ať to nemusím opakovat.“

Odjel směrem k dalším hořícím budovám, zatímco se za ním ozvaly vyděšené výkřiky. Zdálo se, že to nakonec opravdu bude překrásné ráno.