Читать книгу Rebel, Pěšec, Král - Морган Райс, Morgan Rice - Страница 12

Sartes se probudil a okamžitě byl připraven bojovat. Pokusil se vstát, a když se mu to nedařilo, začal se zmítat. Vzápětí ho ale nakopla bota patřící drsně vypadajícímu muži ležícímu naproti.

„Myslíš, že se tu můžeš roztahovat?“ vyštěkl.

Muž měl holou hlavu a množství tetování. Na ruce mu chyběl prst, zřejmě o něj přišel při nějaké potyčce. Byly doby, kdy by se před ním Sartes roztřásl strachy, ale to bylo dřív, než ho odvedli do armády a než se přidal k rebelům. Bylo to před tím, než zjistil, jak vypadá skutečné zlo.

Byli tam i další muži, natěsnaní v prostoru omezeném dřevěnými stěnami. Světlo dovnitř pronikalo jen několika mezerami mezi prkny. Sartovi to ale stačilo, aby si prohlédl ostatní obyvatele těsného prostoru. A byl to nepříjemný pohled. Potetovaný muž naproti vypadal ze všech nejpříjemněji. Vzhledem k tomu, kolik se jich kolem tísnilo, ucítil Sartes přeci jen záchvěv strachu. A nejen kvůli tomu, co by mu asi mohli udělat. Co ho čekalo dál, když ho zavřeli s muži, jako byli tihle?

Sartes měl pocit, jako by se celý prostor pohyboval, a tak zariskoval, otočil se zády k pobudům a přitiskl oko k jedné ze štěrbin ve stěně. Venku uviděl ubíhající prašnou a kamenitou krajinu. Nepoznával ji. Jak daleko od Delosu mohl být?

„To je vůz,“ řekl. „My jsme ve voze.“

„Vida ho, kluka,“ pronesl holohlavý muž. Neuměle se pokoušel napodobit Sartův hlas, ale nedařilo se mu to, takže to téměř nebylo poznat. „Jsme na voze. Tenhle kluk je fakt génius. No, génie, co kdybys zavřel klapačku? Už tak je dost špatný, že nás vezou k dehtovým jámám, a teď do toho ještě ty a tvoje moudra.“

„Dehtovým jámám?“ zeptal se Sartes a všiml si záblesku vzteku, který se mihl muži po tváři.

„Myslím, že jsem ti řekl, abys mlčel,“ vyštěkl pobuda. „Možná, že když ti nacpu do krku pár tvých vlastních zubů, tak už zmlkneš.“

Jiný muž se protáhl. Stísněný prostor se náhle zdál příliš malý na to, aby se do něj vešel. „Jediný, koho slyším mluvit, jsi ty. Co kdybyste sklapli oba?“

Rychlost, s jakou holohlavec zmlknul, prozradila Sartovi hodně o tom, jak nebezpečný druhý muž je. Sartes pochyboval o tom, že si tím vytvořil nějaké přátele, ale z armády věděl, že takoví muži nemají přátele – mají jen své oběti a patolízaly.

Když zjistil, kam mají namířeno, bylo těžké mlčet. Dehtové jámy byly jedním z nejtěžších trestů, které Impérium mělo. Byly tak nebezpečné a nepříjemné, že ti, kteří tam byli posláni, měli štěstí, když přežili první rok. Bylo to horké a smrtící místo. Ze země tam trčely kosti dávno mrtvých draků a stráže tam přemýšlely jen nad tím, kdy konečně budou moct zase hodit nějakého nemocného nebo kolabujícího vězně do dehtu.

Sartes se pokusil rozpomenout, jak se sem dostal. Dělal zvěda rebelům, snažil se zjistit, kterou branou by bylo možné dostat dovnitř Ceres a muže lorda Westa. Našel tu pravou. Dokázal si vybavit i radost, jakou v tu chvíli cítil, protože to byl opojný pocit. Pak vyrazil zpět, aby o svém objevu informoval ostatní.

Už byl tak blízko, když na něj zaútočila maskovaná postava. Byl tak blízko, že přímo cítil přítomnost ostatních rebelů. Měl pocit, že je konečně v bezpečí, a v tu chvíli ho z něj někdo vytáhl.

„Paní Stephania posílá pozdravy.“

Ta slova rezonovala Sartovi v paměti. Byla to poslední slova, která slyšel, než upadl do bezvědomí. Současně díky nim zjistil, kdo za tím stojí, a také to, že selhal. Nechali ho dojít až téměř k cíli a pak ho zajali.

Kvůli nim zůstala Ceres a ostatní bez informací, které se Sartovi podařilo získat. Uvědomil si, že má strach o sestru i o otce, o Anku a ostatní rebely. Netušil, co se s nimi dál dělo, když nevěděli, kterou bránu mají otevřít. Mohlo se jim podařit získat město i bez jeho pomoci?

Muselo se jim to podařit, opravil se Sartes. Protože právě teď, ať už tak nebo tak, muselo být po všem. Museli najít jinou bránu nebo jinou cestu do města, že ano? Museli to nějak dokázat, protože to byla jediná další možnost.

Sartes nad tím nechtěl přemýšlet, ale bylo nemožné ty myšlenky potlačit. Jedinou další možností totiž bylo, že selhali. Přinejlepším si Ceres mohla uvědomit, že není žádná cesta dovnitř, aniž by se zmocnila brány, a díky tomu zjistit, že je i se svými muži v pasti mezi městem a blížící se armádou. A přinejhorším… už mohli být všichni mrtví.

Sartes zavrtěl hlavou. Tomu nechtěl věřit. Nemohl tomu věřit. Ceres by si našla způsob, jak se s tím vyrovnat a jak zvítězit. Anka byla vynalézavější než kdokoli jiný, s kým se kdy Sartes setkal. Otec byl silný a ostatní rebelové měli odhodlání, které plynulo z vědomí, že bojují za správnou věc. Najdou způsob, jak zvítězit.

Sartes si také musel připomenout, že to, co se děje s ním, je rovněž pouze dočasné. Rebelové zvítězí, což znamenalo, že zajmou Stephanii a ona jim bude muset říct, co udělala. Přijdou si pro něj. Stejně, jako ho Anka a otec vysvobodili, když ho drželi v armádním táboře.

Ale na jaké místo to mířil? Sartes ucítil, že rytmus pohybu vozu se změnil. Vyhlédl skrz škvíru v prknech a zjistil, že rovná krajina se změnila v krajinu posetou krátery a skalisky, v jámách bublala horká jezírka tekuté temnoty. Dokonce i ze svého místa cítil ostrý, hořký zápach dehtu.

Viděl pracující lidi stojící v řadách. Sartes viděl řetězy, které poutaly vždy dva muže k sobě. Nabírali dehet do věder a předávali je ostatním, aby ho dopravili dál. Viděl strážné s biči, kteří na vězně dohlíželi. Také viděl, jak se jeden vězeň kvůli bičování zhroutil. Strážný ho osvobodil z pout a skopnul ho do nejbližší jámy. Dehtu trvalo neskutečně dlouhou dobu, než zadusil jeho řev.

Sartes se nutil odvrátit zrak, ale nedokázal to. Nemohl odtrhnout oči od hrůzy, která se před ním odehrávala. Od klecí, které očividně sloužily jako ubikace pro vězně. Od strážných, kteří se k vězňům chovali hůř než ke zvířatům.

Sledoval to tak dlouho, až vůz zastavil. Otevřeli ho vojáci, kteří vždy měli v jedné ruce zbraň a v druhé řetězy.

„Vězni, vystoupit,“ vykřikl jeden. „Nebo ten vůz zapálíme i s vámi uvnitř, šmejdi!“

Sartes s ostatními se vyšoural do slunečního světla a teprve teď si uvědomil skutečnou hrůzu, kterou tohle místo na všechny působilo. Výpary tu byly tak husté, až ho téměř omráčily. Dehtové jámy kolem bublaly v podivném nepředvídatelném rytmu. Zatímco se Sartes díval, okraj jedné jámy se zřítil a sesunul přímo do dehtu.

„Tohle jsou dehtové jámy,“ oznámil voják, který je předtím vyháněl z vozu. „Ani se na ně nesnažte zvykat. Všichni budete mrtví dřív, než se vám to podaří.“

Nejhorší na tom je, pomyslel si Sartes, zatímco mu připínali pouta ke kotníku, že má možná pravdu.