Читать книгу Tajemné dálky - Otokar Březina - Страница 2

Šla žitím matka má, jak kajicnice smutná,

den její neměl vůně, barev, květů, jasu;

plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,

bez osvěžení trhala se stromu času.

Prach ostrý chudoby jí v tváří krásu šlehal

a řezal do očí a v slzách zánět hasil,

jak samum v závějích se v její cesty sléhal

a ve svých vlnách umdlené ji sklenul asyl.

Pod tíží tmavých let svou naklonila šiji,

žeh práce žíravý jí z nervů svěžesť leptal,

smrť svojí líbala a v těžké agonii

ret její s úsměvem jen slova díků šeptal.

Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění

v hrobových vůních voskovic a před oltáři,

a vonných útěch dešť i visi vykoupení

v své duše kalich chytala jak rosnou záři.

Ó matko má, dnes v světlo proměněná,

ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska

Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména

na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka!

Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem

jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal;

chuť trpkou života svým vlíbalas mi retem

a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.

A půlnoc zelená když svítí nočním tiším,

ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš;

v svém dechu známý rythmus tvého dechu slyším

a vlnou mého hlasu oživená kvílíš.

V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla,

tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,

žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla,

v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil.

A jako tvoje kdys i moje cesta smutná;

bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;

plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná,

tvým stínem ovíván se stromu trhám času.